Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hudební inovátoři, provokatéři, kontroverzní i kultovní postavy nezávislé hudební scény. I tak lze chápat Laibach, ceněnou slovinskou formaci balancující na hraně industriální, neoklasické a avantgardní muziky. Laibach a Brno, to jde pohledem do minulosti a na koncerty spojené s královopolským Semilassem od nepaměti k sobě. Dnes je na řadě Fléda. Čeká ji dvouhodinová show rozdělená na dvě části, kdy se v první přehraje aktuální deska The Sound Of Music a v té druhé soubor sáhne k samým začátkům své tvorby a názorně tak předvede, jak široký je jeho záběr. Na pódiu pak šlo zaznamenat asi jen jedinou možnou změnu, a to absenci Miny Špiler, kterou zastoupila neméně šarmantní Marina Mårtensson. Ta se podílela na aktuálním albu, tudíž byla její přítomnost zcela logická. Odzpívala celou první část koncertu a potom třídílný přídavek v jeho samém závěru.

Časový plán byl stanoven jasně. Od 19:00 možnost vstupu do klubu, od 20:30 začátek vystoupení, 22:30 konec. Poslední dvě čísla byla splněna do minuty, inu Laibach jsou precizní a přesní. Já se po své trase do Flédy dostávám krátce po půl osmé, jsem velmi rychle odbaven a už si procházím chodby a samotný sál. Dopřávám si rychlé předkoncertní občerstvení, protože během setu chci mít klid a čas si vše vychutnat. Sálem mezitím zní klidné zvuky přírody a hospodářství, co chvíli si hlasitě odfrkne kůň, zahejkají husy atd., takže tu máme vlastně takové intro z venkova, kdy se na chvíli ve Flédě můžeme cítit jako na statku. Možná na takovém, odkud jsou na dohled alpské masívy, podobně jako je zasazen původní děj soundtracku The Sound Of Music.

Od půl deváté už ale jedeme naplno. Na pódiu je poskládáno šest lidí + zvukař, zvuk a světla jsou pak řízeny i z prostranství mezi lidmi, kde jistě zaujala postava Ivana Novaka, který měl nad souborem dohled jako režisér představení, takový nehrající kapitán. Je to vlastně takový milý strejda se šálou, kterého šlo zahlédnout ještě před koncertem v útrobách Flédy, jak si prochází a obhlíží klub. Jinak je tu Bojan Krhlanko za bicími, podobně jako již léta neměnná dvojice za syntezátory - Rok Lopatič a Luka Jamnik. Pokud se nepletu, tak kytaristovo jméno je Vitja Balžalorsky a již byl v minulosti v rámci Laibach také členem koncertní sestavy. A samozřejmě hlavní síla ve vokálu, dnes ve složení Marina Mårtensson a Milan Fras. Charismatický frontman, který byl v první části vystoupení oděn do bílého pláště a v té druhé spolu s atmosférou hudby hezky ztmavl. Snad pro všechny je to on, kdo je hlavní tváří souboru a zárukou něčeho nevšedního. Jeho pokyny zněly jasně a zřetelně.

Jak jsem zmínil, koncert byl postaven na dvou rozdílných částech, s přídavkem vlastně na třech. První část byla věnována albu The Sound Of Music, které bylo přehráno v pořadí jako je na albu. Dětský sbor a hlas Borise Benka byl puštěn z playbacku, ale obrazem byli všichni s námi, neboť byli součástí poutavé videoprojekce. Některé Benkovy party pak převzala přímo Marina (jako třeba hned v titulní skladbě). Mohli jsme si tak vychutnat celé album v živé prezentaci, s malými obměnami a každý si pak počkal na svou oblíbenou píseň, nebo si The Sound Of Music užil jako celek. Já patřím do té druhé kategorie, protože zrovna tuhle desku na jednotlivé skladby dělím jen velmi nerad. Je mi tedy jedno, jestli si užívám jemné vlnění Do-Re-Mi, temnější a pulsující Climb Ev'ry Mountain, nebo milou a dětským sborem podbarvenou The Lonely Goatherd, která se mi zdála vůbec nevydařenější - intenzivnější než na desce. V řadách fans byli samozřejmě i takoví, kteří současnou tvář Laibach neznají a byli překvapeni její mírností, až laskavostí. Tohle že má být kontroverze? Ano, může být, jen je třeba ji hledat trochu někde jinde, než v tom jak kapela pochoduje v uniformě a dbá na silná gesta. Laibach dokázali, že The Sound Of Music je výborné album a že jej zvládají předat i naživo. I když ohlasy byly vřelejší až v druhé části koncertu.

Po první části následovala patnáctiminutová pauza, kdy se početný dav vyřítil směrem k hajzlíkům. Tuhle lavinu jsem přečkal bez úhony, i když pár jedinců bylo vyloženě na pěst. Šupáky holt najdeš všude. Po pauze se šlo hluboko do minulosti souboru. Nastala pravá experimentálně industriální temnota, místy až hororová. Komu chybí v aktuální sestavě Mina Špiler, přišel si na své aspoň formou projekce a hlasu z playbacku. Vystoupení gradovalo, nálada v davu správně zhoustla, stejně jako zhoustla hudební prezentace samotných Laibach. Fras se v některých pasážích dostal na samotný top svého specifického výrazu a když odříkaval závěr skvostné Ti, Ki Izzivaš, která sama mocně gradovala, nešlo než dlouze a uznale tleskat. Smrt za smrt byla zřejmě tou nejtemnější skladbou koncertu, Vier Personen pak zase možná tou nejtěžší na vstřebání, ale proměna Laibach v druhé části setu na chladnou, mysteriózní saň byla zkrátka neodolatelná. Vše začalo stařičkou Mi kujemo bodočnost, která tu méně milou a méně stravitelnou podobu kapely odšpuntovala. Na konci druhé části bylo jasno - tohle bylo vážně přísné! Avantgardní, tíživá poloha, kdy kapela předvedla svou sílu v instrumentaci, protnula ve Flédě nostalgický a současný sound Laibach, který doplnil rodný jazyk a dodal tomu tu správnou šťávu.

Pak už byl čas si nechat přidat. Jen zmíním, že prostory Flédy byly ten večer naplněny po okraj, ale díky bohu se dalo docela dobře nadechnout. S pohybem už to bylo o něco horší, z mého pohledu i s výhledem, ale nakonec jsem si se svými necelými 180cm vystačil a viděl co potřeboval. Bylo to dost natěsno, ale do paniky pořád daleko. Celý koncert jsem strávil v zadní části sálu, napřed na jeho pravé straně, pak jsem se strategicky přesunul blíže klosetu, což se ukázalo býti prozíravým krokem. Není nad to čůrat v omšelé místnosti do žlábku a domýšlet si prostředí Nové Akropole... :)

Přídavek obstaraly tři skladby. Cover verze Sympathy For The Devil od Rolling Stones, která k Laibach neodmyslitelně patří a jeho strojovější přednes pak může vyvolat srovnání třeba s takovými Tiamat (album Skeleton Skeletron). Druhá věc byla ze soundtracku Iron Sky a nabídla až muzikálovou atmosféru blízko samotné smetánky filmového průmyslu. Pěkné, ale nic pro mě. Samotný závěr byl vtipný. Fras si nasadil klobouk jako vlivný průmyslník z Dallasu a kapela rozjela country skladbičku doprovázenou stejně vtipnou projekcí. Pak už bylo 22:30. Přesně. Tedy čas skončit. Že jsem chytil tramvaj 22:34 ukazuje na vše. Byl to zážitek a do detailu naplánovaný. Díky Laibach za zvuk jejich hudby a jeho zprostředokování face to face, a díky Obscure za organizaci celé akce. Stála za to.

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace spolupořádající agenturou Obscure Promotion.