Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 8. 11. - Paregorik, Voluptas, The Tower, Vyšehrad, Yarrdesh ve Vopici

Zuřivý reportér Mizzy si loni usmyslel, že oslaví svoje narozeniny ve stylu, jak by řekl pan docent Kotlár, a uspořádal si k tomu v Underdogs večírek za doprovodu několika hnusných kapel a projektů. Akce se tehdy zadařila - co si pamatuju, tak deltu poté měl snad každý, kdo byť jen o akci slyšel, tak proč to nezopakovat. Tentokrát sice ve Vopici, ale zato s bohatší nabídkou kapel. Alespoň myslím - z té první události si pamatuju tak půlku.

První, zbytečně brzy vystupující, byl Vyšehrad. K týhle burzumárně jsem se několikrát již láskyplně vyjádřil, takže tentokrát se akorát zmíním o tom, jak je skvělý, že zatím každý jeho dosavadní koncert má trochu jinou náladu, ale pokaždý to šlape jak debil. Tentokrát byl za mě jeho set takový punkovější, odvázanější. Při výběru songů sahal i hodně hluboko do minulosti, protože jsem poznával ještě věci, co mi dával kdysi pouštět ze SoundCloudu. Navíc bylo vidět, že mu to ten večer i osobně sedlo. Ty prsty na tlačítka nějak padaly s větší agresí a nasraně odhozená kurvící se kytara byla naprosto důvěryhodná.

Následní Voluptas jsou takovou tou kapelou, která hraje každý úterý a v dubnu, takže je vždycky docela svátek je vidět, přestože to hudebně šlape dost důvěryhodně, a to zejména podaří-li se v klubu vytvořit ta hmotná hluková bublina, která jejich projevu sedí. V Underdogs to tehdy šlo, ve Vopici to bylo už horší, ale taky v tom mohlo hrát roli, že se jim tentokrát nepodařilo zahulit kouřákama celej prostor tak, že neni vidět na pivo v ruce, s čímž minule nebyl problém. Rachota to ale byla pořád dobrá, ačkoli jsem pořád smutně koukal po tom plném kelímku vedle prodlužovačky se sadistickou nadějí, že se zopakuje loňská trachtace s pojistkami. No nemůže mít člověk všechno. Ale holka si přišla na svý: "Ten zpěvák je k sežrání. Vypadá, jakoby si odskočil k mikrofonu od pauznutých Baldur's Gatů."

Pro mě neočekávaným vrcholem večera byli The Tower. Ty jsem vědomě viděl poprvé a šíleně to sedlo. Pomalý, pečlivý doom s nepodlejzavými melodiemi a takovým zvláštním quorthonovským dřevnatým patosem. Působilo to upřímně, pečlivě a sympaticky fantazácky. Hele říkám, že sem tam dobrá melodie se prostě povede za album téměř jakýmukoli loupákovi, ale tady se střídal jeden perfektní riff s druhým téměř po celou dobu. Nebo to prostě sedlo. Dobře pro ně, mám alespoň jejich tričko. Ačkoli na ten bílej design s černýma rukávama mám asi špatnej skejt, nosím ho hrdě.

No a pak už bez rukaviček. Z nastalého zvuku implodující železárny bych poznal Paregorika i bez Shazamu. Tentokrát sice bohužel trochu ztlumeného a musím říct, že skutečnost, že jsem si během jeho setu dokázal objednat pivo, považuji za chybu. Ale zato vždy potěší vidět takového mladého elegantního muže, který o sebe evidentně pečuje, knír perfektně zastřižený a košile zapnutá až ke krku. Né jako ten šupák Yarrdesh, který se tam zase objevil z ničeho nic a začal tam s tim pultem lámat ty svoje elektronický čuňárny, čímž to ideálně zavřel. Loňský kytarový set sice byl docela fajn, ale u pultu ho holt mám nejradši.

// 27. 1. - Harakiri For the Sky, Schammasch, Groza ve Futuru

Harakiri for the Sky je kapela, u který mi přijde, že ji všichni tak nějak tolerujou, odkejvou, ale nikdo ji vlastně nemá vyloženě rád. Proto mě překvapuje, že to rozhodně není poprvé, co jí vidím v horní části plakátu společně s kapelami, které bych si tam představoval spíše. Ale možná je to mojí bublinkou, možná splňuje takové to klišé "kapely pro lidi, ne pro kritiky", kterýmu nerozumim. Každopádně hledat nějakou červenou nit, která by provázala aktéry večera, kterými krom nich byly ještě kapely Groza a Schammasch, to aby si člověk vzal lucernu. Přesto jsem však tu spojnici nakonec objevil. Všechny tři si totiž šíleně potrpěj na takový ty srandovní podiový pičičandy a hlavně na merch. A to ty vole už na takový úrovni, že kdyby tam byla čtvrtá taková kapela, tak se ty hadry můžou rovnou rozložit po parketu a kapely budou hrát na schodech.

Nevím, zdali to nějak souvisí s tím, že teda to, co se tam sešlo za publikum, to byla zase sůl země. A teď nemluvím o patnáctkách, co si tam vesele potrsávaj v přední řadě jak za nás na Kotvalda či obligátního magora s lidskou lebkou v chlebníku. To mi přijde v pohodě, však k týhle hudbě patří, že sou lidi prostě někam jetý, mladý a bůhví co. Ale do píči když se postavím solidárně dozádu, abych nikoho se svojí vejškou nesral jenom proto, aby přede mnou dva idioti začali na mobilu sledovat během koncertu hokej, takže se teda prorvu dopředu, kde do mě zase začne rejt nějakej jinej pacient, že přese mě nevidí jeho znuděná přítelkyně na pódium, tak jsou moje celý čtyři dny v lázních definitivně v prdeli. Tolik k audienci. Děkuji. Teď kapely.

Když jsem slyšel, že Groza je přiznaný rip-off Mgly, včetně záclon přes ksicht, hned jsem vysypal z rukávu vlastnoručně uhnětený vtip o tom, že to je stejně Mgla, která si tímhle jenom umožňuje hraní v Německu. Ale první pohled mě vrátil na zem. Vztah Grozy ke Mgle ideálně totiž demonstruje jejich vzhled a výstup. Zatímco jejich polské vzory za celou kariéru limitují svoji komunikaci s publikem akorát na občasné zkopnutí ožralého fanouška z pódia a bez křiváku je nikdo neviděl ani v tom nejparnějším létě, Groza to má všechno na sobě tak nějak hala bala, aby se nezapotili a první, co začnou řešit ještě než udeří do strun, je skandování. Já vím, že jakmile má kapela na pódiu nesmyslný bannery, tak je třeba to brát jako varování, ale Grozu pro mě zkrátka nejvíce popisují třicetidírkové glády jejich frontmana. Jsou to samozřejmě cool boty, ale když je máš zavázaný do půlky, tak jsi to nepochopil.

Upřímně jsem netrpěl tolik na to, jaký je to obšleh Mgly. Já totiž nemám pocit, že by se to k ní náladou jakkoli přiblížilo. Groza má jednoznačně silné momenty. Zejména druhý odehraný track Sunken in Styx - Part II : Descent mě málem donutil se zamyslet nad tím, zdali se nepodívat zdálky na jejich vinyl. Ale pak jsem odešel na chvíli na hajzl a vrátil se do tak usoplený kytarový vyhrávky, že se celému jejich vystoupení už nepodařilo znovu nahodit řetěz. Nemluvě o těch móresech "pijeme na pódiu z lahve, hleďte a tleskejte". Občas si člověk zasteskne po tom, kdy se na těch pódiích alespoň hajlovalo.

K Schammasch jsem přistupoval s velkou obezřetností. Jakkoli totiž mám velkou slabost pro jejich hermafrodití EP, tak u poslední desky Hearts of No Light mi po počátečních posleších zkrátka přijde, že se jim na můj vkus příliš splašila artová kladiva. Naštěstí jejich set dodal nakonec celému večeru potřebnou úroveň. Tři kytary, Davidovy hvězdy, pozlacené sutany, načerněné obličeje, ano, byla to totální mana pro fotografy, ale těm naštěstí došla brzy energie, protože Schammasch, narozdíl od zbylých kapel večera, nefungujou tak instantně, nemají silná hudební gesta a laciné motivy, ale zato jsou dost trpěliví a nepředvídatelní. Je fakt, že už od půlky sálu to bylo úplně nesmyslně potichu, což je asi cena za to, že se vystoupení podařilo dost dobře nazvučit, ale když jsem se ve finále postupně dosoukal až dopředu a kapela spustila Chimerical Hope, jeden z mých nejoblíbenějších riffů, nebylo na světě štastnějšího parchanta. Za zmínku ještě stojí říct, že když blackmetalová kapela v půlce setu začne s čistým zpěvem, je to v devadesáti procentech případů strašný průser. Nikoli tomu tak zde, kde zpěvák a kytarista C.S.R. utáhnul celkem intenzivní čistý part, který najednou dodal celému jejich koncert na zvláštní intenzitě. Podtrženo: Schammasch mě velmi potěšili a velmi si zaslouží jiný publikum.

K Harakiri pak jedna důležitá věc, která musí zaznít hned na začátku: Song to Say Goodbye od Placebo nefunguje v growlu. Prostě ne. Nedělejte to prosím. Co se týče celého vystoupení, tak naplnili moje očekávání v tom, že když se oprostím od jakéhokoli očekávání black metalu, tak sice hudebně je to celkem příjemná skočná do chvíle, než vás začne ubíjet, jak jsou ty písně zbytečně dlouhý. A to jakože tak dlouhý, že kdyby byly o půlku kratší, tak jsou pořád moc dlouhý. Navíc zpěvák J.J. si stále nedokáže ani po deseti letech vybrat, jestli chce být souženým depresivním umělcem nebo rockovou hvězdou, což se dá tolerovat také jen po nějakou po dobu. Takže stejně jako u jejich mnou navštívených předchozích koncertů, jsem si dvacet minut mávnul vepředu a po zbylý čas mě prosím najdete na baru, kde budu přemýšlet, o co se vlastně ta kapela už tolik let vlastně pokouší.