Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 5. 11. The Libertines + Ramona Flowers v Lucerna Music Baru

Od Libertines jsem v životě neslyšel vědomě song a Petra Dohertyho jsem znal jen z bulvárních noticek jako nabíječe Kate Moss, kterého zase pravidelně nabíjely kilogramy heroinu. A samozřejmě díky jeho bravurní charakterizaci kapely Oasis. Nicméně darovanému koni na kozy nekoukej a navzdory tomu, že koncert byl od července vyprodaný a lidi za lístky nabízeli části těla, škodolibost převážila provinilost a nakonec jsme se sličnou lady Lomikarovou stáli v přeplněném Lucerna Music Baru jako jediní, kdo vůbec nevěděl, co tam vlastně dělá, nenápadně usrkávali drinky a přemýšleli, jestli kolem nás vůbec někdo vlastně mluví česky.

Začalo to celé teda katastrofálně, předkapelou zvanou dle komiksové femme fatale Ramony Flowers. To alespoň s sebou neslo příslib nějaké sympatické zastydlosti. Vůbec. Tohle byla taková nenaplněná přehlídka ambicí být něco jako nový Coldplay či Foals, akorát v té nejnesympatičtějěší, nejpopovější poloze. Zpěvák navíc vypadal fakt jak tlustý synek nějakého rumunského narkobarona, což mi poskytlo teorii o tom, že kapela byla začleněna proto, aby se lidi tolik nesmáli tomu, jak Peter Doherty za ta léta přibral.

Od koncertu Libertines jsem, ještě vzhledem k tomu, že se jednalo o výroční vystoupení po dvaceti letech od vydání jejich debutu Up the Bracket, čekal spíše traumatizující vystoupení plné nesnesitelných třicátníků s mobily, kteří si to na koncert půjdou akorát odškrtnout. Naštěstí jsem se nemohl víc mýlit. Ti třicátníci tam sice nesnesitelní byli, ale fajn způsobem. Netrvalo tedy dlouho a před pódiem to začalo příjemně poskakovat a již jsem mohl odpočítávat do doby, než první šmajda popluje po rukách. Lucerna Music Bar sice dostává často čoud za to, že hostí jména, na která není kapacitně vybavená, ale právě ta její stísněnost a členitost vytváří skvělou sepjatost publika s interpretem. Pokud se půlka lidí rozhodne prostě pařit, ta druhá tam nemá moc na vybranou. Na Libertines pak je sympatický, že jsou si stoprocentně vědomi toho, že mohli vyčistit nějaký debilní Fórum Karlín a dělat další koncert pro mravence za sekuriťákama, ale prachy-neprachy se rozhodli si udělat radost prostě v menším klubu.

A podle toho to také často vypadalo. Celé vystoupení bylo ze strany kapely hodně uvolněný, žádný nesmyslný gesta a vzpomínací patos, prostě solili jednu píseň za druhou, na nic se neptali a v závěru si ti fotři stejně do těch lidí skočili jak za mladejch. V Dohertym jde vidět pořád ten malý arogantní zmrdík, který občas vytáhne růžky, nehledě na to, že on sám si fakt přes to panděro už sotva dosáhne na struny. Nejvtipnější momenty koncertu pak patřily okamžikům, ve kterých měnil kytary, kdy tu předchozí hodil mimoděk za sebe a bylo mu jedno, že jednou třeba přelítla technika, co jí měl chytit a spadla mezi lidi. Nakrásně se dalo odezírat, co si ten bedňák v ten okamžik zamumlal pod fousy.

// 7. 11. Whispering Sons + Cold Venus Revisited v Kasárna Karlín

Whispering Sons jsem objevil dvě hodiny před jejich koncertem a kdyby se tak nestalo a já bych zjistil později, že jsem je minul, byl bych asi velmi nepříjemný. Perfektní gotický post-rock, který dokazuje, čeho všeho můžete dosáhnout, pokud krom onoho typického zvuku ovládáte i skládání písní. Navíc Kasárna Karlín je oblíbený koncertní prostor, jehož vysoké stropy a dlouhé černé závěsy k podobnému typu zážitku perfektně sednou. Předkapelu zajistila mladá tuzemská trojice Cold Venus Revisited, která působila sympaticky zastřeně, neokázale až trochu stydlivě. Vokál zpěvačky/kytaristky se často ztrácel v nástrojích tak, že jsem si občas říkal, zdali to není záměr, ale když jsem se rozhodl, že to záměr je, tak to vlastně velmi dobře fungovalo a příjemně jsem se u toho zasnil. Docela se těším, až je uvidím znovu.

Docela by mě mimochodem zajímalo, co dělá poslední dobou český posluchač, protože tohle není jediný koncert, kde slyším mezi kapelami více angličtinu a ukrajinštinu než češtinu. Na jednu stranu tenhle rok díky klukům a holkám z Ukrajiny některé koncerty příjemně omládly a trochu se "zvkusnily" mi přijde, na stranu druhou mám občas pocit, že pokud by mezi námi nebyli, tak jsem na té akci snad sám. Každopádně následující Whispering Sons byli naprosto, ale opravdu naprosto bravurní. Jakože koncert roku neboco. Jasně, jde tam hodně o to, že mi velmi sedli hudebně, ale prostě naživo málokdy vidíte post-punkovou kapelu, kde za a) hraje šest lidí a za b) která nepůsobí staticky. Fantastické melodie v hutném zvuku jako pozadí pro nesmírně charismatickou frontmanku, u které jsem mimochodem až naživo zjistil, že je žena. Více méně. Ta byla na svůj žánr neobyčejně expresivní a divoká, díky čemuž jsem se dostával k závěru do hudebního transu, který způsobil, že jsem pak až doma před barákem zjistil, že jsem z klubu odešel nevědomky se skleničkou vína v ruce. Přístě vrátím, slibuji.

// 11.11. Nuummite + Tengri + Gordon Cole na Scéně Kaštanu

Tuzemským Nuummite slibuji návštěvu koncertu již skoro rok, Tengri jsem už jednou viděl na Soulkostele, kde se mi moc líbili, Gordon Cole jsou úplně nová kapela a Klub Kaštan mám rád, protože má genia loci, kouřit můžu na balkoně a když jsem tam byl naposled, koncert ukončila policie.

Gordon Cole je čtyřčlenná kapela založená snad předevčírem, ale mezi jejími členy se nacházejí například lidi ze zaniklého projektu Lastofmykind, který jsem kdysi viděl naživo a byl jsem z něj dost hyn. Čerstvost tohohle uskupení spojená s nemalými muzikantskými ambicemi celým jejich vystoupením sympaticky prosakovala. Byly tam kytary, bicí, klávesy, samply, miliony krabiček na zemi a celkem cílevědomě vystavěné písně. Kde to šlo moc do progu, začalo mě to iritovat, kde to postmetalově gradovalo až do slušných hlukových masivů, tam mě to bavilo velmi. Nicméně jsem tam trochu válčil se zvukem. Zejména samply mi přišly přeřvané a obecně ten mix byl slušná garáž, takže asi i proto ty technické pasáže nefungovaly tak dobře jako ty bezprostřednější. Ale jinak za mě pohoda, myslim, že to má budoucnost.

Pětičlenný instrumentální post-rock Tengri máme koneckonců tady na Echoes dobře zmapovaný. Za sebe vnímám jako jednu z jejich rolí tu potřebnou revizi houslové úlohy v rockové muzice, která je často redukována na hraní tklivých melodických partů k festivalově-hospodským halekačkám. Tengri naštěstí využívají houslí jen jako jednoho z nástrojů v celé skladbě, nikoli nutně jako základního stavebního kamene. Společně pak těch pět nástrojů vytváří silné soundtrackové plochy, které naživo v opět trochu přeřvaném zvuku působí sympaticky intenzivně. Sice instrumentální rockové kapely už nejsou tak hip jako řekněme před 5-7 lety, ale i tak pořád věřím tomu, že tuhle kapelu čeká ještě nějaká éra obecného uznání.

Nároky na metalový zvuk plnili ten večer pak nejvíce Nuummite, kteří se nebojí často do post-rockových postupů nasolit blackovou sypačku, s čímž si spousta účastníků, rozněžnělá z předchozí kapely, neuměla tolik poradit. Já tedy už potřetí toho dne trpěl na zvuk, který mi přišel prostě přehulený a divně zmixovaný, ale to mohlo být díky tomu, že jsem postupně ztrácel sluch, což jak víme, jde vždycky ve fázích. I naživo kapela naplnila, co jsem si říkal při poslechu jejich debutu Celestial Triarchy, tedy že jednotlivé songy jsou dobře napsané a fungují samostatně výborně. Jejich možná problém je v tom, že samotná jejich tvorba ještě nemá moc ucelený koncept a je to jednou tam, dvakrát jinam. Po koncertě jsme se chvíli bavili s kytaristou Markem, který říkal, že to trochu budou sunout více k techničtějším žánrům, od čehož jsem ho sobecky odrazoval, za což jsem byl vytrestán tím, že jsem po cestě domů v tramvaji nechal jejich nakoupený vinyl.