Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 18. 11. We Lost the Sea + Solkyri v Modrý vopici

Mohlo by se něco udělat, aby většinu metalových a rockových akcí pořádal například promotér, který se dokáže bavit víceméně akorát se třemi kluby? Já mám Modrou vopici rád, kolikrát si tam pochutnávám na tom ohavnym kolomazu vydávajícím se za pivo a kejvu se do rytmu nějakýho obskurního treše, ale pokud tam narvete 300 lidí, tak zákonitě to děláte s vědomím, že polovina z nich bude koncert slyšet jak z mokrých sluchátek. Obzvláště v dobu, když je venku pod nulou a z oblohy se snáší první sníh, takže se náhle nikomu ani moc nechce na vzduch.

Smířen s tím, že vzhledem k mé výšce kamkoli se postavím, tak někoho naseru, jsem se tedy opřel o bar, přičemž zepředu se na mě natlačili dva plešouni, takže sem si připadal, jakoby mi někdo strčil pod nos kopečkovou zmrzlinu. V téhle pozici jsem si pokusil užít koncert Solkyri, což jsou Australani, stejně jako headliner toho večera a také hrají instrumentální rokynu. Ale tak trochu jinou. Víc technickou, vyhrávkovou, podobnou třeba zámořským Maserati. Na mě příliš optimistických melodií a zbytečná matika, ale kluci to byli sympatický, vděčný a publikum s nimi bylo celkem spokojené. Pobavila mě jejich konsternace venku padajícím snějem, na což prý nejsou vůbec zvyklí. Aby ne, když jakožto protinožcům tam padá vlastně sníh zezdola nahoru. Ha ha.

We Lost the Sea jsou v rámci svého vývoje v takové zvláštní pozici. Ta vlna širšího uznání ke koncepční desce Departure Songs nastala až vlastně poměrně pozdě po jejím vydání (na koncertě v rámci jejího turné v roce 2017 nás bylo tehdy několik desítek), přičemž se hodně očekávalo od jejího nástupce. Triumph and Disaster pak pro většinu lidí (mě včetně) tato očekávání nenaplnil. Album sice pracuje s podobnými a trochu možná nabubřelými postupy, ale nemá tak silné hudební motivy, což je prostě blbá kombinace. A přesně jak jsem si myslel, kdykoli zazněly tóny z Departure songs, publikum okamžitě odměňovalo, při písních nových spíš uctivě poslouchalo.

Pokud se vám podařilo dostat se na nějaké smysluplné místo v klubu, což nebylo jednoduché, rozhodně jste museli uznat, že zvukově to bylo téměř bez problému, což mě u Vopice přiznám se překvapilo. Set se pak skládal z písní relativně spravedlivě rozložených mezi obě desky, možná lehce ve prospěch té první, pro což ale také hraje rozmach jejího ikonického songu Challenger, part 1. Tím, že pak z tohoto alba zahráli ještě Bogatyri a rozloučili se s Gallant Gentleman, tak vybrali tři jejich nejsilnější písně a nešlo si tedy příliš stěžovat na dramaturgii celého setu. Ve výsledku tím, jak jejich songy přecházejí často do úplného ticha, aby se pak trpělivě budovaly a gradovaly, tak v tom narvaném klubu najednou vznikla taková až rodinná atmosféra v tom, jak všichni návštěvníci působili synchronizovaně a na stejné vlně. Škoda, že akorát to muselo být za cenu toho, že mnoho z nich muselo slyšet fakt tužku.

// 20. 11. PVA + Katastr v Café v lese

Café v lese se přede mnou delší dobu bránilo, aniž by k tomu mělo kdovíjaký důvod. Ale to bylo jednou koncert vyprodán, podruhý koncert zrušen, a to vše jsem samozřejmě zjistil vše až na místě. Zároveň i díky tomu jsem se pak alespoň zastavil na skleničku v kavárně nahoře a zjistil jsem, jak se mi ten prostor strašně líbí. Někdy si to prostě sedne, ta výzdoba, nábytek, barva a intenzita nasvícení a z toho pak celá atmosféra, která se přenáší i mezi lidma. Každopádně tentokrát bylo prokletí prolomeno a na koncert britských PVA jsem se úspěšně se podhrabal.

Nedělní koncerty bývají často ošemetné, protože pražáci v sobě obvykle pro takové večery hýčkají nesnesitelnou kombinaci únavy, lenosti a apatie, během které akorát rozesílají zprávy známým, jak to dneska nakonec nedaj, během čehož přebírají v teplákách jídlo od kurýra z restaurace odnaproti. Nadprůměrná návštěvnost tohoto koncertu podle mě překvapila trochu všechny a bylo to skvělý. Jako předkop se projevil dvoučlenný projekt Katastr, jehož polovinu tvořil mimochodem bubeník Please the Trees a nyní zejména kapely Slut, Jan Sváča. Což je mimochodem jeden z nejvtipnějších lidí na světě. Samotná hudba Katastru je vlastně zvukem instrumentální post-rock, akorát, okrem bicích, bez živých nástrojů. Zkrátka všechno je v krabičkách. Jak pozorní čtenáři již z dřívějších reportů vědí, instrumentální rock dělím na buď atmosférický, gradující, soundtrackový (který je obvykle dobře) a technický, vyhrávkový, optimističtější, jankovitější (který obvykle snáším hůře). Katastr se spíše blíží druhé variantě, ale když člověk stojí víceméně před bicíma a může u toho koukat na Sváčovu suverénní hru, tak se dostane k nejednomu momentu, který si užije. Takže vlastně fajn.

PVA jsou něčím mezi post-punkem, dark-synthem a nějakýma dalšíma žánrama, co mají v názvech mezi sebou pomlčky. Takže zastřenost, ozvěny, kouř, melancholie, nostalgie, atmoška a taneční beaty. Tahle trojice, přestože nahrává u významného labelu Ninja Tune, působí tak nějak sympaticky středoškolsky. Takový to tlustej-hubenej-šílená, kdy jeden má beranici, další linky pod očima a jinej se zaseknul v pohledu do světla. Hudebně se dá podle mě zkazit na těchto hudebních postupech akorát to, pokud začne vyjíždět kapela do zbytečných melodických výkrutů či totálně zbanální. PVA jsou naštěstí dost schopní se těmto pastem vyhýbat, mají silné motivy, zároveň vědí, jak je v rámci songu vybudovat, prodat a hlavně je dokáží ve správný čas ukončit. Odměnou jim budiž příjemně roztančený sál i s roztomilým mosh-piťáčkem na konci a jejich radost z přítomnosti a nadšení tolika dobrých lidí.

// 22. 11. Raw Deal + Molly & M-N v Punctu

Jako takhle: Budete-li se chtít jít někam večer zahřát, Punctum asi vynechte. Teplé místečko jsem tam za celou dobu nenašel a po celodenní faše v promrzlém sklepení už to do mě docela vstupovalo. Naštěstí vůně zelňačky (či snad kapustňačky, kdo ví, konsorcium, které to má rozetnout, se teprve sejde) a domácí slivovice pomohly a zároveň nabídly optimistickou nabídku řešení zimy v dobách nastávající energetické krize.

Ten večer byl koncert tématicky spřízněn s jakousi vernisáží angličáků od výtvarníka Štěpána Adámka, které jsem se nezúčastnil a tím jsem byl uvržen do pozice toho neznámého úchyla na cizím večírku, který tam nikoho nezná a nikdo neví, jak ho vyhodit. Všichni tam totiž byli nějak spřízněni, pořád se zdravili, small talkovali a já byl zas jak zapomenuté děcko na rodinné návštěvě. Což mi ale celkem vyhovuje. Leč k programu. Vzhledem k tématu večera byly oba hudební sety svázány s benzínem provoněnými projekcemi, kdy první nabízela závodní scénu ze staršího filmu Le Mans (který byl tímto vepsán do seznamu "potřebuji vidět") a druhá byla sestřihem všemožných motoristických dobrodružství od hanzelkovských cest Kordilierami po válčení s dunami v rámci závodů Paříž-Drakar.

První vystupující, tedy dvojice Molly & M-N stojící za něčím, co prostě připomínalo malou elektrárnu, hrála jakési členitější, melodičtější techno. Pro někoho je techno všechno, pro mě je techno techno. Tedy bez kontextu by mě to nebavilo, s projekcí nebezpečných závodů Skupiny B za zády jsem se ale měl do čeho zamknout pohledem a bylo to najednou fajn. Následující parta Raw Deal, která má již osvojené živé nástroje pak s předchozími hudebníky kolaborovala a odehrála teď nevím jestli jeden nebo dva tracky, což je ale u nich docela jedno, protože jejich objektem zájmu je pomalé překládání kytarových ploch až někam k hluku. Jsou v tom trpěliví, sehraní a vědí, kam až se chtějí s jednotlivými melodiemi dostat, takže se do nich můžete v klidu položit a nehlídat je. Vůbec nevadilo, že si zamlžili kouřákem tu projekci, protože ta tím získala zase trošku jiné kouzlo a možná i kontext. Každopádně vždycky na těhletěch akcích, kde hrajou kapely odkazující se ke scénám 70. let, mně přijde trochu komické, jak se musí uměle budovat ta falešná atmosféra zahuleného klubu, ale samozřejmě, aby to nebylo nezdravý. Samozřejmě já vim, že zákony atd, ale víšco. Každopádně je to za pár měsíců již několikátý zážitek, který zastřešuje pojem Psychtent 19 (jehož kazetu mám z nějakého důvodu doma ani nevím, kde jsem k ní přišel), což jestli chápu správně, je nějaký jamovací stan na Fluff festu a jestli někdy překonám svůj odpor k hudebním festivalům, vypadá to, že by to mohlo být kvůli tomuto.