Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vyrazit na tzv. Boudu, což je odvěká přezdívka festivalu Magick Musick, není jen o tom přijít se podívat na kapely. Zážitek pramení z celého pojetí akce, složení návštěvníků a celé řady dalších jemných detailů, které z tohoto kulturního dějství sochají jedinečnou událost. Jasně, že prioritu může hrát dramaturgie a skladba jmen na plakátě, ale obávám se, že po zběžném odsouzení sebe sama k nepřítomnosti se zároveň jedinec okrádá i o jistý přesah a bezesporu o jasnou formu uvolnění. Přijít na písničky můžete už dneska kamkoliv a aktuální koncertní nabídka praská ve švech, jelikož se dohání prakticky dvouletá mlčenlivost. Ale Magick Musick má zcela specifickou a ojedinělou podstatu. Místo konání, které je odlehlé, je samo o sobě úžasným bodem na mapě, které vás během zdejší přítomnosti odrazuje od vytahování mobilních přístrojů a vyloženě nutí k nasávání čerstvého vzduchu, polykání paprsků slunce a třeba i pozorování blízko se pasoucího dobytka. Nabídka občerstvení nestojí jen na klobáse a pivě, ale je zde přítomna široká škála pokrmů, aby i vegansky přesvědčený strávník našel to své. Samozřejmě důležitý faktor je samotné setkání se s přáteli, či vytvoření nových a drobné rozšíření vlastní sociální bubliny. Počet návštěvníků není velký, což dělá radost dorazivším, že mají kolem sebe pocit větší volnosti, ne však tolik už pořádající kase, jelikož výsledná účtenka škemrá o další platící hlavy a nepochybně se toto odráží i do skutečnosti existence budoucích ročníků. Zkrátka a dobře, na festivalu Magick Musick je báječně, svobodně, a ještě k tomu hraje fajnová muzika. Je to skvělý katapult z koloběhu všedních úkonů.

Osobně se přiznám, že ke štěstí mi stačilo, když jsem na soupisce festivalu spatřil loga Nāv a Antigen. Potud jsem byl naplněn, a ta další jména jsem bral jako příjemné zpestření místy i vyloženě o premiérová setkání. Přesto jsem byl přesvědčen, že na akci musím být dřív, než začne hrát první kapela, což se mi podařilo promítnout do harmonogramu samotného Coornela, který se uvolil, že mi udělá šoféra, za což tímto ještě jednou velice děkuji. A tak se stalo, že do probouzejícího se koncertního klání vcházíme s příjemným předstihem a vyšlapáváme si značky vhodné pro vnímání prvního interpreta.

Do horkého odpoledne vpálil svůj žhavý a nespoutaný materiál Bolehlav. Příznačný název pro radikální směs tvrdších kytar, elektroniky a nervozitou protkaných pasáží. Tohle mě fest bavilo a bylo mi v daný moment celkem líto, že prosluněná louka není tím nejlepším kontrastem pro tu energickou salvu, kterou nám Bolehlav cpal do těla. Na úvod řádná kopačka do xichtu. Rád bych přiblížil neobeznámenému uchu, oč se konkrétně hudebně jednalo, ale nedokážu zájemce patřičně nasměrovat, neb vody elektronické oblasti zcela neovládám. Nicméně chvíli mi to připomínalo tohle a jindy zase třeba tohle. Ukázky berte zároveň i jako takové tipy pro další poslech, pokud vás Bolehlav baví.

Druhou kapelou dne bylo těleso spadající do hájemství stáje Magick Disk Musick, kde loni vyšla historicky první kazeta labelu (a samozřejmě taktéž gramodeska) formace zvané Brauncholda. S albem jako takovým jsem měl občas celkem problém a docela mi trvalo, než jsem do jeho slupky pronikl. Živě to bylo ovšem úplně jinde a musím říct, že mi to sedlo naprosto skvěle a mnohem lépe. Energická, od grindu k jazzu se pohybující škála hudebního tyranství (v dobrém slova smyslu) s řadou nápaditých, vtipných a jinak zajímavých pasáží. Nadšení z hudebníků sálalo měrou vrchovatou, že i pěvec Mizzy během Písničky bez zpěvu slezl z podia, aby založil kotel, do kterého ovšem nikdo nepřikládal. Tohle byla radost vidět, slyšet, prožít.

V dalším plánu tu bylo zvolnění a čiré rozjímání v rytmu sabaťáren, jelikož svůj čas dostali k realizaci svého umu Selfexile. V tomto bodě však přeskočím zážitky hudebního charakteru, neb jsem nasával slivovici a prohazoval pár slovíček právě s Mizzym a dalšími…

Do víru dění mě však vtáhla trojice Nāv, která se uchází o místo jedné z nejpozoruhodnějších blackmetalových kapel tuzemské nadílky. Arcizlo jest dílem, které svým názvem naprosto a plně vystihuje hudební úroveň a nabídku. Když napíšu slova jako famózní, dechberoucí, uhrančivé, podmanivé a budu neustále přidávat jim podobné variace, budu tím deklarovat slovní gejzír nadšení, ale nikoliv skutečnou auru onoho koncertu. Barvité vyhrávky s odkazy až k dávným Gorgoroth s důslednou agresí (skladba False Messiah budiž zářným příkladem) omotaly moje soustředění naprosto skvěle a navzdory horkému odpoledni moje tělo pokrývala husí kůže. Šikovný black metal, který je třeba ctít.

S další kapelou šlo o prvotní konfrontaci s absolutně nulovou předchozí zkušeností. Děti deště mě nejprve překvapili zvukovkou, ze které na mě vybafl pocit, který zažívám u Kyuss. Podruhé překvapili trojicí kytar, a tak nadšení a očekávání bylo velké. Ovšem výsledek na mě nějak nezabral, za což může buďto předchozí odloučení s Nāv, nebo další slivovice na baru, nebo něco úplně jiného. Když jsem se naklonil ke Coornelovi se slovy, že mi to připomíná Povodí Ohře, jen mlčky mávl rukou, že melu blbosti. Takže protnutí kapelní úsečky s mým kruhem oblíbenosti nebylo ani tečnou v geometrickém žargonu. Ale něco tam fungovalo, ale v daný moment to bylo zkrátka daleko.

Za to Antigen nastavili úroveň a náladu, která se potkala v sečně. Téhle kapele stačila jen trojice hudebníků, aby dokázali vymrštit punkové šrapnely s crustovou hrubostí drsného šmirglpapíru. Skvělá vokální práce zpívající basačky Steffi byla vedena chytře a akorátně. Žádná hysterie, žádná faleš. Třaskavý materiál měl obzvláště skvělého účinku a já byl svědkem dalšího vrcholu dnešního programu. Intenzita šlapavého punku se vrstvila do takové míry, že vše vykrystalizovalo ve výpadek proudu. Čert vem fakta, že to bylo z rychlovarné konvice, shodněme se na tom, že to bylo dravostí Antigen. Byl jsem nadšený a báječně si to užil.

Závěr programu tvořila početnější skupina jménem Slut. Teprve, když kdosi vyřkl, že jejich poslední album se jmenuje Luftganja a pochází z roku 1999, tak mi svitlo, že si je pamatuji z dávné recenze, která vyšla v časopise RollingStone. Ani nevím, jestli tenhle kříženec hudebního bravíčka a módních bulvárů (asi jako Cosmopolitan, nebo co) vychází dál, ale svého času tvořil část mé potravy, ze které jsem čerpal informace z hudebního světa (hlavně o Mansonovi se tam psávalo). Takže tam jsem poprvé a naposled uzřel kapelu Slut a stále dobře si vybavuji dopravní letoun na obalu výše zmíněné nahrávky. Nuže očekávání bylo různé a ansámbl stávající se i ze dvou baskytar (což jsem registroval prvně v životě) vzbuzoval jen otazníky. No nebudu to už natahovat a rovnou napíšu, že tohle byla třetí pecka dne. Naprosto! Z kraje jsem byl takovej nesmělej, co se z toho plovoucího atmosférického rockování vyvrbí, ale nakonec to byla naprosto výjimečná jízda s přesahem k psychedelickým oblakům. Ta divoká strunná sekce měla plné ruce práce a já jim hladově hleděl pod ruce a neustále kmital od jednoho k druhému, abych vstřebal maximum z té barevné plejády tónů a harmonií. Nevím, jak to nazvat… noise rock? Ten pravý zlom nastal někdy v půlce jejich setu, kdy jsem si uvědomil, jak moc mě mají v hrsti. V závěru už jsem jen divoce plácal rukama, protože tohle byl parádní zážitek. Dost mě to sebralo a přišlo mi, že lepší závěr už tenhle festival ani mít nemůže.