Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Konečně skončil čas kulturního útlumu, roušek a neustálého rušení či přesouvání termínů koncertů. A konečně jsem se mohl vypravit na pořádnou akci, a to rovnou s ikonami temné hudby. Entuziasmu plní Obscure Promotion přivezli do Brna vskutku nevšední dvojici interpretů. Praotce severského blacku Mayhem a temného elfa, mistra ambientu a atmosférické elektroniky Mortiise. Nebylo o čem přemýšlet. Nadšení a třas. Posledního z hostů si Mayhem přáli karvinské Inferno. Což mi udělalo ohromnou radost. Z trojice vystupujících jsou mému srdci i vkusu bez debat nejblíže.

Vlastně mě ani nepřekvapilo dodržování předem určeného časového rozpisu, kdy už krátce před sedmou světla potemněla a sálem Flédy se rozezněly první tóny. Na tomhle si Obscure Promotion zakládají. Inferno v čtyřčlenné sestavě avšak bez projekce (na Melodce byla a set Inferna více než výmluvně doprovázela) rozjelo své něco málo přes půl hodiny dlouhé/krátké vystoupení postavené na Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity). S odstupem času mohu s čistým svědomím přiznat, že tato nahrávka mě baví ze všech nejvíc. Poslouchám ji skoro každý den a pořád mě něčím překvapí. Na živo jsou takřka meditativní skladby ovšem jiné kafe. Post-punkové a gotické vlivy jsou stále slyšitelné, nicméně hlavní důraz je dán na animální zuřivost. Lidově řečeno - námrd jak sviň! Zvukově jsem byl rovněž velice spokojený. Z playbacku šly efekty, doprovodné vokály a vlastně i basa, které spolu s kytarovým duem Ska-Gul s Morionem a bubeníkem Sheafraidhem dokonale připravily prostor pro Adramelecha. Ten jako démon z propastí zakryt kápí řval svá poselství. Vystoupení bylo nádherně intenzivní a vyladěné do nejposlednějšího detailu. Kapela opět přesvědčila, že je nejen naší pýchou, ale v klidu se vyrovná a v mnohém předčí to nejzajímavější z celého světa. Předpokládám, že stará garda, co vyrůstala na Mayhem, a s blackovým vývojem skončila před třiceti lety, mohla dostat slušnou představu, že i potom se objevily více než slušné kapely, a taky důkaz, proč si je Mayhem zvolili jako své hosty.

Jestli měl někdo problém s Inferno (nemyslím, že jich bylo moc s ohledem na solidní vřavu v prvních řadách), co teprve s temným elfem Mortiisem. Technické problémy mu pošramotily začátek vystoupení. Srdcaři v publiku ovšem Mortiise podpořili a volali jeho jméno. Ten se uklidnil a mohlo se pokračovat. Byl jsem nesmírně zvědavý, jestli a jak se mu podaří přenést atmosféru nahrávek z Éry 1 před lidi a zaplnit jí sál. Řady lidí poněkud prořídly, což mi zase tak nevadilo. Nemusel jsem se tlačit, mohl se nadechnout a nechat se unášet atmosférou středověku, skřetů, elfů… Ano, industriální, potažmo new wave éra byla jakoby zapomenuta v toku času. Dungeon synth, ke kterému se po dlouhých letech s deskou Spirit of Rebellion Mortiis vrátil, měl dostatek životnosti a teatrální spirituality, aby dokázal převážně metalové publikum strhnout. Elf hrál hlavní linky a zpíval (nebylo jej ovšem slyšet) a zbytek melodií a nástrojů a sborových vokálů šel z beden. Potěšil mě dobrý zvuk, díky kterému bylo slyšet každé šeptnutí. Bohužel postupně zvukař pocítil, že je potřeba Mortiise doprovodit hlasitější hradbou a decentnost s takřka duchovní náladou šla do kytek. Hlavního protagonisty doprovodil perkusista, který svou živočišností, šamanskou image i tanečními kreacemi Mortiisovo vystoupení dost oživil a přiblížil i tomu, kdo byl jeho hudbou doposud nepolíben nebo čekal nějaké návraty k Emperor (pár výkřiků jsem zaznamenal). Mortiis během let neustále měnil svou masku. V současnosti vystupuje takřka bez ní. Nepotřebuje ji. Jeho pohled se zavrtával do publika s hypnotickou silou. Bylo mi pouze líto, že jeho plachta s projekcí byla mršena zakrytou hradbou Hellhammerových bicích, což působilo zvláštně. Spirit of Rebellion není úplně novou deskou. Jedná se o přepracovanou dávnou perlou Ånden som gjorde opprør. Dle Mortiisových slov se nejedná o žádný remake. Obě skladby jsou předělané a doplněné tak, že se jedná o takřka nový materiál. A ten tvořil páteř středečního koncertu. Skoro hodina utekla až příliš rychle. Dozvuky emocí ve mě rezonují doposud.

Po půl hodině přišel čas na hlavní hvězdu večírku. Totálně přecpaná Fléda (kde se doposud všichni schovávali?) praskala ve švech a vedro bylo k zalknutí. Dopředu jsem se už nedostal, tak jsem se vyklidil ke zvukaři a netrpělivě čekal na slovutné temnozvěsty. Vystoupení Mayhem mělo tři etapy. V první a nejdelší se hrálo zejména s poslední řadovky Daemon, které jsem nějak nemohl přijít na chuť. Mám raději éru s Blasphemerem a Maniacem a tudíž více experimentální a novátorskou. Ale i na skladby z Grand Declaration of War (To Daimonion), Chimery (My Death) nebo z mého úplně nejoblíbenějšího EP Wolfs Lair Abyss (Symbols of Bloodswords). Abych Daemonu nekřivdil, na živo dobře fungovala zejména Malum. Ta mě baví i z desky. Zvuk setu byl ovšem natolik nahlas, že jsem měl problém identifikovat, co slyším. Zvuk hanit nebudu, vadila mi světla namířená do publika, díky kterým jsem neviděl ani prd. Jen blesky a blikání. Kapelu jsem spíše tušil, než bych je viděl. Postupně se i tohle zlepšilo, tak paráda. Jak postupoval čas, přibývalo starších a pro mě mnohem zajímavějších skladeb. Z Euronymovy éry se vlastně hrálo dost a to je dobře. Songy jako Freezing Moon nebo Pagan Fears stále fungují a dokazují, proč je kultovní status Mayhem pořád plně zasloužený. Když se ovšem sáhlo k ukrutnostem z Deathcrush typu Pure Fucking Armageddon, byl jsem po počátečním rozčarování v pořádném rauši. Tohle jsou Mayhem. Attilovy pohybové kreace byly stejně šílené jako ty hlasové. Mayhem hráli skoro hodinu a půl a klidně by mohli hrát dál. Pořád by bylo z čeho vybírat.

Suma sumárum jsem nadšený. Dalo mi dost práce ze svého blábolení vynechat emotivní kecy. Všechny moje smysly byly plně ukojeny. Doufám, že se všechno vrací k normálu. Aspoň v kulturním světě. Obscure díky, že se pořád tak snažíte a nenechali jste se odradit tím vším zmarem!

Foto: Grindsnake a Garmfrost

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion.