Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A mělo to dva hlavní důvody. V první řadě vydání letošního alba Smutnice, které se povedlo a byl by hřích nezažít skladby z něj i naživo. A potom několik mých osobních selhání, kdy postupně plánované zastávky v Krnově a v Nových Heřminovech vzaly z různých důvodů za své, takže jsem nemohl odmítnout, když mi kapela přijela až pod nos, přesněji do opavského klubu Art. Žena Silenty taky ráda, tak jsme zavítali spolu a nakonec si vše užili.

Je to už dobrých pět let, co jsme si v rámci našich stránek povídali s Honzou, coby programovým vedoucím Art klubu a je pravda, že tento prostor si zaslouží, aby se o něm vědělo. Je tedy co napravovat. Párkrát jsem tam už byl, ovšem abych se dokopal k tomu něco sepsat, to už je možná na pár facek. Tak to napravuji aspoň dnes ve společnosti tří metalových družin, jmenovitě Silent Stream Of Godless Elegy, Forrest Jump a Scars Of The Insane. Jazzově - kavárenský profil sympatického klubu vypadá při každé další návštěvě kapel ostřejšího ražení možná trochu nepatřičně, ale i chlapec v křiváku a jeho dívka si mohou zahrozit v kultivovaném prostředí, aniž by byla cítit moč z hajzlíků a ze stěn padala omítka. Jsme v Obecním domě přátelé, takže pozor!

Večer otevřeli něco málo po osmé jihomoravští Forrest Jump. Ti hrají takový crossover metal, kdy je k mání od všeho trošku, od hardcoru po melodie, až baladičnost a kdy hrají prim české texty a jasná sdělení. Ke všem těmto označením se dá přidat také ještě jedno aktuální a hojně používané - groove, což by ke kapele tohoto ražení také mohlo sedět. Co však nesedělo mně, byla hudba samotná. Bylo to takové jalové, řekl bych. Řečeno sportovní terminologií, nebyla to hra na krásu. Chvíli se útočilo, pak se zase chvíli bránilo, a já... já se moc nechytal. Vlastně jediná skladba, která měla jakési účinky, byla Data Morgana z alba Monolit, která zazněla myslím třetí v pořadí. Jinak to byl takový ten metálek lokální úrovně, který možná neurazí, ale rozhodně ani nezaujme. Tedy ty drzejší z nás, kteří dorazili s o něco náročnějšími požadavky. Fans se během setu chytli a kapelu po svém odměnili. Energie a zapálení z Forrest Jump šlo, o tom žádná. Odmakáno poctivě.

Po nich šli na řadu (skoro) domácí Scars Of The Insane, což jsou pohrobci jiné zdejší kapely Insane. Jizvy z původní formace tvoří tři členové původní sestavy, ke kterým se přidal nový kytarista a zpěvačka. Hudebně se toho příliš nezměnilo. Kapela je dál věrná moderněji střihnutému thrashi, ve kterém se mihnou i další prvky, ale celkově je hutný sound hozen spíš tímto směrem. Insane jsem svého času viděl mockrát, Scars Of The Insane poprvé. A zanechalo to ve mně rozpaky. Hudba nepřehledná, plná dalších a nových riffů zabíjejících ty staré, které si ještě nesedly a nebyly naplno rozvinuty, natož dotaženy. No nevím, byl to takový pocit zmatku. Zpěvačka s jinak slušným vokálem jako by zpívala své party a kapela zase hrála ty svoje. Dohromady jako by to neexistovalo, do čehož se mohly promítnout i počáteční problémy se zvukem. Ze zvukařova častého rozhazování rukama jsem nabyl dojmu, že v pořádku to rozhodně nebylo. Venku na cigáru jsem pak zaslechl dva bavící se muže, kdy jeden z nich povídal cca toto: "oni se snaží, ale snaží se moc a víc, než na co mají"... To bych podepsal. Bylo to křečovité, moc na sílu, na úkor přirozenosti.

Jako poslední vystoupila kapela, na kterou jsem skutečně došel a kterou jsem chtěl zas po čase slyšet, takže se dvěma předchozím interpretům omlouvám za své poněkud příkřejší názory. Silent Stream Of Godless Elegy posunuli úroveň večera o hodně nahoru. Jak svojským stylem, tak kompozičně a zvukově. Začalo se z nové desky Smutnice, přesněji skladbou Ptakoprav, aby se k novince během večera kapela vrátila a vystřihla i oblíbenou, experimentálněji pojatou lidovku Synečku a "metal jak cyp" Kdo z nás je víc. Myslím, že došlo i na Ten, který ukoval slunce, ale to mám trochu v mlze. Každopádně jsem si našel hezké místo vpravo u stěny a bez problému si konečně vše užil, tak jak jsem potřeboval. Žena sice se svou výškou neviděla asi tak dobře (lidí se nakonec objevilo docela dost) jako já, ale spokojeně se vlnila, a to bylo dobré znamení :). Každá skladba byla po zásluze odměněna hlasitým potleskem, bylo zkrátka poznat na koho se dnes večer přišlo. Svůj prostor dostala i předešlá deska Návaz, tuším že dvakrát a stejně tak epko Osamělí, ze kterého zazněla má oblíbená Tváří v tvář a přídavek Pohanská. Bez I Would Dance by to asi nešlo, takže tahle už koncertní kultovka taky zazněla. Pocity? Nakonec moc fajn a domů se šlo spokojeně. A spokojeně vypadala i kapela, protože v Opavě našla slušně hlasitou základnu fanoušků, kterým folklórní doom Silentů učaroval. Jako malou vadu na kráse bych viděl trochu tišší Pavlův mikrofon, ale to jsou malé věci... takže už mlčím. Jsme rádi, že jsme se stavili a že v Artu bylo co vidět (a slyšet). Díky za to.