Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S hrůzou v očích píšu první řádky této reportáže, neboť zjišťuji, že poslední svědectví o živé hudbě jsem předkládal přesně před rokem. Bylo to z Metal Madness VII 2020, nyní píšu další reportáž z Metal Madness VIII 2021. Z toho plyne prostý fakt, že jsem za celý rok nebyl ani na jednom koncertě… můžu tu zcela napřímo poukazovat na jasně dané podmínky a stav uplynulých akcí, ale to by bylo ploché. Snažme se hledat to dobré a já to nyní vidím hlavně v tom, že to určitou pauzu (obecně, nejen pro mé tělo a uši) určitě chtělo. Koncertní nabídka byla do jisté chvíle už značně přehřátá a naddimenzovaná a konec konců i v té nelehké situaci šlo ledacos vidět, slyšet a prožít. Stačí chtít. Ale zpět k tomu hlavnímu – jaký byl festival Metal Madness 2021.

Počasí je položka, se kterou si nevíte nikdy rady. Pro venkovní festivaly však jde o celkem důležitou ingredienci, byť její přítomnost leckdo přehlíží. Konec srpna je na Šumavě prakticky jistý začátek podzimu, a tak se nelze divit, že po šesti velmi slunných ročnících přišli dva chladnější. Ten letošní ale šel pořád ustát bez výraznějších škod na oblečení a dýchacích cestách. Prostě krapet sprchlo, ale na pláštěnku bych to zas neviděl. Nic mi nebrání v tom, si zapsat termín příštího ročníku festivalu a chvíli po obědě zase stát na značkách. Takže jaké to bylo:

Ještě, než jsem překročil lávku přes Otavu a vnikl do nitra ostrova Santos, uvítalo mě zdáli znějící intro prvních vystoupivších Vanguard, které se stávalo z jakési skladby, jejíž originál (pokud tuším správně) tvoří soundtrack k filmu Ať žijí duchové. Na moment jsem znejistěl, zda Metal Madness nakonec nepropadlo hrdlem a místo festivalového veselí se nachystala nějaká dětská estráda, ovšem záhy zvuk kytar a bicích prořízl tuto nejistotu a krok můj zas opět narovnal správnou rytmikou. Začalo trochu pršet, ale o nic vážného nešlo. Šumava. Proto se spoustu lidí raději krčilo pod různými přístřešky a vyloženě pod podium se odvážilo snad jen deset hlav. Svérázná muzika se pěkně vybarvovala. Támhle do odstínů melodického deathu, támhle do hardcoru a jinde zas do válcujícího thrashe. Na úvod řádně masitá potrava.

Druzí v pořadí byli černokněžníci Infernal Cult, kteří byli prvním ze dvou zástupců black metalu na festivalu. V poctivých černých oblecích, s rouškami přes půl obličeje započali sypat svižné a syrové poselství odkazu legendárních severských veličin, z nichž už jsou někteří pár let zakryti náhrobním kamením. Zkrátka přímočarý black v té nejklasičtější podobě. Ale vlastně nic dalšího k tomu, což byla tak trochu škoda, neboť i přes celkem solidní úroveň jsem si z toho moc neodnesl. Jen pár rozporuplných vjemů, jako třeba ty roušky… to už dneska nosí kdekdo… v black metalu je to určitě pohodlnější než samotné líčení, ale já nevím, jestli takhle striktně dodržovat ta pravidla i na festivalu, který jednoznačně o black metalu přímo není. Samozřejmě, že kdyby vystoupili v šortkách, žabkách a havajských košilích, tak tu pindám taky… ale… co je vlastně správně? Ruku v ruce s tímto detailem totiž souvisí i to, kterak zpěvák povzbuzoval publikum a párkrát se jej snažil i nějak roztleskat k nějakému tomu hromadnému skandování. Tak hele, jednou jsem zlej blekmetálista a schovávám xicht, protože peklo a pak chci vyvolávat vlny a řičení fanynek, protože zábava. No, mně to neladí. Závěrem ještě jedno drobné rýpnutí – během tohoto black metalu se na festivalu ukázalo sluníčko, skutečně během setu pekelného kultu se udělalo nejlepší možné počasí tohoto dne. Ale abych případné zájemce o jejich muziku vyloženě neodradil – některé nápady se mi tam zamlouvaly a určitě bych kapelu neodsuzoval. Jen ty momentální kontrasty. Určitě se na ně rád mrknu někdy znovu, či vyslechnu nějakou desku.

Art Of Blood je trochu krkolomný název pro kapelu, která ještě krkolomněji funguje live. To nadšenectví je fajn. Snaha o zjev ala General Surgery působí spíš jako kdyby se pánové zapomněli umýt po natírání plotu, ale to jen stále pokračuju v rýpavé náladě... Snad to neberete tak vážně, milí čtenáři. Death metal jim od ruky docela šel a vlastně se mi nechce na nic dalšího stěžovat, protože to bylo ve výsledku všechno v pořádku. Mladé umění krve, které svou cestu na výsluní teprve hledá …a hledá ji správně zaníceně. Tak zas příště, nepolevujte.

Tuzemský thrash metal a jedni z jeho výraznějších zástupců Murder Inc. to mají s fanoušky celkem snadné. Je jich všude plno. Nijak mi to nevadí, a nakonec mě na ty džínoviny s hromadou nášivek vlastně baví koukat a hledat v té spleti originální loga nějakých méně okoukaných kapel, než je Metallica, kterou má každej strejda. Takhle pěkně živě to prostě maká a je radost sledovat ten frmol, co mají ruce kytaristů a jejich vlasy. Neméně živo je pak i pod podiem, kde se najde ještě solidní počet hrozičů, co nemávají rukama jen proto, že už počet piv přesáhl jejich únosnou hranici denního příjmu (a že někteří takoví se vyšperkovali ještě před polednem).

InnerSphere byli jako most mezi thrashem a deathem, který přišel později. Byli precizní, důslední a bylo vidět, že si jsou sakra dobře vědomí toho, co hrajou. Teď a tady – perfektní. Vlastně není o čem dál psát, prostě výborně odvedená práce a nazdar. Jenže… co ta expirace? Takhle po víc jak týdnu od akce už mi v hlavě vlastně vrtá, proč jsem si je v paměti zaznamenal uvedeným způsobem. Nějak se snažím vylovit konkrétní moment, na který bych mohl příkladně poukázat. Nevím co, ale něco se vytratilo nějaký upevňující prvek, či co… Ale vím jistě, že nuda to určitě nebyla.

Jméno Fleshless už vídám na soupiskách dost dlouho, ale nikdy jsem je živě vlastně neviděl. To tak někdy prostě vychází. Znám dost jejich alb, a tak nějak se přikláním vždycky k jednorázovému poslechu a pak na dlouhou dobu zase nic. Něco mi tam neštymuje, což je čistě osobní problém, který zaručeně nemusí být totožný s většinovým. Prostě doma mi to nefunguje. Ovšem jiná liga je to takhle pěkně tváří v tvář, kdy se naplno projeví ta grind/deathová síla. Nehorázná energie bušící pěstmi do hlavy, že takhle teda jo, takhle to sypej dál. V ten moment tam prostě byla jakási přítomnost fackujícího trenéra, který chytal všechny pod podiem a dobře mířenými políčky ukotvil pozornost na tu buldozerující bestii. Nečekal jsem to, ale dostalo mě to.

Druhým zástupcem černého kovu byli Stíny Plamenů, na které jsem se těšil. Říkal jsem si, jo to bude zas švanda. Trochu toho kanalizmu, svižnej black, není co ztratit. Jenže tohle, přátelé, tohle byl absolutně profesorský diktát, který mi vyrazil dech. Věřte mi, že to, co se aktuálně z kapely stalo, mělo monumentální sílu. Rychlost riffů a kadence bicích salv měla až ohlušujícího rázu. Párkrát už jsem bandu live viděl, ale v takovéhle kondici ještě nikdy. Vůbec nechápu, jak Morbivod dokáže v takovém rytmu chrlit texty s jasně danou artikulací. Ačkoliv pár úryvků znám, tak zpívat současně jsem prostě nedovedl. Prvotřídní běsnění, které je víc než učebnicovou látkou pro výuku a dějepisné milníky tuzemského blacku. Tohle mě fakt nadchlo. Jen pro srovnání, zatímco první black metal přilákal slunce, tak druhý black metal přilákal tmu a kanalizační smrad.

Za těch pár let, co na koncerty chodím, jsem si raději zvykl se na hlavní hvězdu programu příliš netěšit. Stane se jednoduché – nezklame vás to a výsledek může vlastně jenom překvapit. Takže, když se na podium drala smečka Vader, jejichž letopočet příchodu na svět je starší než můj, byl jsem plný očekávání, ale střídmého. A pak se stalo to, v co všichni stejně tajně doufají – totálně to rozcupovalo uvažované závěry. Od prvního hrábnutí na nástroje až do posledního mizení členů v dýmu za podiem se hlava ocitla na horské dráze. Vyloženě nelidské bicí. To jsem prostě musel napsat do samostatné věty. Ten člověk (zda jím skutečně byl), co tam seděl, si vystačil s relativně malou soupravou, aby tu neuvěřitelnou smršť předával v ucelené rány bičem. Co úder to exekuční šleha. Vím kulový, jaký byl playlist, protože tvorba kapely mi za posledních deset let už docela utíká (prostě nestíhám všechno), ale když zaznělo něco, co jsem ušima prověřoval ještě před nabytím občanského průkazu… no, jak to mám asi popsat? Husí kůže, skelný zrak a co chvíli projetí mrazu celým tělem a neschopnost se pohnout ani o píď, jak důsledně jsem byl zakován do země. Takhle kážou mistři.

Chtělo se mi prakticky jít už domů, ale na programu byla ještě německá škola thrash metalu. Teda, ne že bychom si tu dali setík Sodom nebo Kreator, ale určité kouzlo těchto jmen tu přítomno bylo. Osobně jsem z Antipeewee (kdo tohle jméno vymyslel…) cítil ještě závan Agnostic Front nebo Exodus (těch asi nejvíc). Zkrátka měli jsme tu na závěr festivalu ještě thrash metalovou injekci před spaním se zázračně vyvěrající energií. Nemůžu říct, že by hráli blbě a chtěl jsem okusit tak dva tři songy a sbalit se, ale nakonec jsem vydržel celou dobu. Bylo to fajn - upřímné, fungující, nápadité, prostě pohoda. Chuť se nepokazila.

Ještě se sluší urovnat jisté formality, které se staly a udělaly aktuální festival tím originálním. Už v minulosti došlo na warm-up program, kde v litém pátečním souboji svůj um předvedla trojice kapel, jejichž výkon byl důsledně hodnocen přítomnými, kteří pak za pomocí hlasovací lístku jednu z nich posunuli do programu hlavního sobotního klání. V pátek večer tak proběhlo vystoupení Kal, Inception Of Fall a Infernal Cult. Leč toho času jsem nebyl schopen účasti.

Takovou hlavní podprahovou jednotkou, která se zapsala jako specifikum pro daný ročník, byla přítomnost kanalizačního zápachu. Což o to, trable občas nastanou, ale v určitých lokalitách se intenzita nepříjemně vrstvila. Konec konců koncert Stíny Plamenů tak nabyl dalšího rozměru a rozšířil vnímání setu o další smyslový prvek.

Osobně bych se chtěl omluvit Berrymu, neboť v době jeho nepřítomnosti jsem důvěřivě půjčil fix z jeho stánku jisté osobě, která pod příslibem vrácení psací potřeby po autogramiádě Vader na LP desku takto bohužel neučinila. Hrůza, co se dneska děje…

Na úplném chvostu ještě visí otázka: kde je Mortifilia? Přátelé, byť kapela právě dokončila skvělé koncepční album, které mělo být na festivalu dokonce i pokřtěno, tak rány osudu tomuto nepřály. Tímto zatínám palce v pěsti a posílám posilňující zdravice kapele a zejména bubeníkovi Pavlovi. Proces to zjevně nebude snadný, ale věřím, že jednoho dne na to bubenický štokrle zase usedne. Drž se chlape!