Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psát a nejspíš i číst reportáž z akce s více jak měsíční prodlevou je možná zbytečné. Druhý pohled však může být i shovívavější a právě o ten vás nyní poprosím. Jednoduše se toho v mém soukromém i profesním životě v průběhu září odehrálo tolik, že i přes veškerou snahu urvat si kus volna pro sebe mi jednoduše nevyšlo. Zkrátka se to tak sešlo a než se tu vymlouvat na to či ono, raději rovnou přejdu k věci a pokusím se naskočit zpět do vlaku pisálkovství, jako by se nic nestalo. Na vás už je jen holý fakt, zda takový model přijmete, nebo s úšklebkem půjdete o článek dál… Konec konců i taková roční bilance ankety Břitva nepřichází v čase jiných zúčtování s minulým rokem, ale rovněž s určitou prodlevou (nic ve zlém, jen takový žertík na odlehčení).

Festival Metal Madness konaný s železnou pravidelností navzdory covidovým zákazům a opatřením (protože se termín akce vždycky vešel do volného okénka tolerovaných setkání) nabírá čím dál větších otáček, ačkoliv si sám už zavedl jasný funkční model, podle kterého se poslední ročníky krásně odehrávají. Na rovinu si můžeme říct, že soupiska pro mnohé přejedené fanoušky nemusí být tím nejlákavějším meníčkem, které si lze schovat na konec prázdnin. Nicméně z mého prostého pohledu by bylo příliš úzkoprsé nechat si proklouznout mezi prsty jednu z promile rock/metalových akcí, která se v daném kraji koná a to bez ohledu na line-up. Jednoduše jde o podporu a jisté srdcařství.

Přesto má festival jeden triumf za druhým, kterým se dokáže odlišit. Tím prakticky nejzásadnějším je hlavní hvězda akce, na kterou se pořadatelům daří vytáhnout vždycky nějakou laskominu. Letos to měla být legenda jménem Grave, jenže jak to tak někdy chodí - zamíchá se kartami ještě pár týdnů před samotnou akcí. A tak se stalo, že kapela v létě účast odřekla, což rozběhlo soukolí pořadatelského štěstí na krizová řešení. Úspěch se podle mě dostavil, jelikož náhradou se stala hned dvě zahraniční jména: Assassin a God Dethroned. Pro někoho to možná nebude adekvátní náhrada jména původní deathmetalové veličiny, pro mě však jde pořád o velice solidní a zvučná jména, která se na Šumavě znovu asi těžko objeví. Navíc si přidejme vyloženě rodinnou atmosféru akce, kdy se učinkující dobrovolně a přirozeně promísí s davem dorazivších fans. Takže pozvat někoho z velikánů stanuvších na podiu na panáka nebude zas tak nemožnou disciplínou.

Rozhodující je stejně nakonec vystoupení samotné, a tak si připomeňme, že prvotně jmenovaní němečtí thrashers Assassin příjemně rozhýbali klouby a dokázali náležitě mocně vyvolat stadionové nadšení při skandování refrénu skladby Assassin. Tenhle moment je ten nejmohutnější, který ve mně kapela zanechala a přiznám se, že velice milý, když přihlédneme k tomu, že stáří skladby samotné se počítá už přes třicet let. To God Dethroned z Nizozemska jsem měl pod kůží mnohem víc. Jednak za to může fakt, že se jejich starší tvorbě věnuji dost dlouho (zatímco té novější už tolik prostoru nedávám), tak i jejich svěží průsečík mezi death a black metalem. Jasně, že mi nejvíc sedí staré černější fláky, ale na takové osobní topky se v playlistu moc nedostalo a kapela pročesávala zejména období tvorby posledních deseti let. Ačkoliv samozřejmě se dostalo i na zjevně nejceněnější album Bloody Blasphemy. Já byl nadšenej už ze samotné úvodní pecky koncertu, kterou byla věc Sigma Enigma s bezmála dvaceti lety na hrbu. V té skladbě se odehrálo prakticky vše, co mám na kapele rád. Novější věci z posledního alba Illuminati už mi třeba tolik nesedly, ale je to asi také tím, jak moc jsem si novou tvorbu pouštěl k tělu, že ano. V každém případě to pro mě byl skutečně příjemný vrchol festivalu.

Zbytek sestavy (až na pár tuzemských jmen) pro mě představoval velkou neznámou. Třeba další zahraniční návštěvníci Fatal Embrace. Německý thrash metal makající od kraje devadesátých let. Jeden z důvodů proč jsem o kapelu ještě nezavadil je jednoduše asi to, že jejich thrash metal znám od celé řady jiných a pokud bych měl zůstat v Německu, pořád radši sáhnu po Sodom a Kreator. No a taky proto, že thrash metal nemám na první koleji, což je asi zřejmé. Jenže energie koncertu je zcela něco jiného, než poslech doma. Tady to máte přímo tváří v tvář a ta funkčnost je vlastně okamžitá. Byla by fakt škoda tu hozenou rukavici nechat na zemi.

Thrash metal měl na letošním ročníku hned několik možných zástupců a forem. Třeba kapelu Black Light ze Slovenska nebo Comander ze Středních Čech. Obě prakticky nové méně známé pojmy. Comander tedy určitě, neboť letopočet vzniku je stejně starý jako Covid sám. Takhle zpětně už jen stěží lovím v paměti nějaké výraznější dojmy, což může lehce vyvolat dojem, že kapely jsou nezajímavé, ale to by bylo příliš ploché. Já v tom vidím jednoduše to, že kdyby šlo o nějakou kravinu nebo jiné selhání, tak by se mi do paměti zajisté zaryly. A protože se nic takového nestalo, můžu určitě vzpomenout to, že to byl velice solidní a příkladně zahraný thrash metal, který sice neměl přesah, za to dost příjemně připomněl to, co dělá tenhle žánr jedinečným. Vzpomněl jsem si na Exodus, Testament, Slayer nebo Annihilator, což je prostě fajn a ta vystoupení mi přišla skvělá.

Death metal tu samozřejmě nesměl chybět, už jen kvůli tomu, že pořádajícím týmem je v prvé řadě tlupa Mortifilia. Poslední album The Great Inferno ukazuje kapelu v naprosto jedinečném světle a výtečné kondici a právě takové nadšení přímo sálalo i z jejich koncertu. Franta si vyloženě užíval průpovídky mezi skladbami, ve kterých citoval samotné Danteho Peklo, jelikož právě to je předlouhou, respektive inspirací a tématem zmiňovaného alba. Naprosto perfektní oddanost a zcela uvěřitelná performance. Úžasný zážitek, který doporučuji každému. Mortifilia je prostě skvělá entita.

Dalším death metalem byla úderka Nahum, která svou šou drží pevně v rukou. Naživo pěkně ostrá věc, co chytá jedince za límec a vytírá s ním kotel. Funguje to vážně okázale. Hrubý death metal s militantní rétorikou, který zkrátka maká. Stejný dojem mám z Insistent, kteří do svého burácení zařazují víc grindových prvků. To se odráží v délce skladeb, které svou přímočarostí dávají na první dobrou znát vše, co v nich vězí. Obě kapely jsou značně agresivní, což se patřičně odráželo i v přijetí přítomných, kteří byli po většinu dne takový zamyšlenější.

Jedním ze zajímavých prvků festivalu je páteční rozehřívací program, zkrátka warm-up chcete-li. Kouzlo spočívá v tom, že na menším podiu se předvedou tři nové kapely a dorazivší návštěvníci pak hlasují, která z nich postoupí do soupisky hlavního programu sobotního dne. Letos to byl black metalový element jménem Gloomy Sunday. Kapela co ctí nejzákladnější prvky tohoto žánru, což je bezpochyby v pořádku, jen překonané. Ale jak bylo řečeno, jde o jednu z kapel, která stojí na počátku. Ovšem black metal od Gloomy Sunday měl parametry slibného vývoje a růst bude jistě zapotřebí. V tento moment mi však přišlo vše správně posazené na své místo. Jediné (a to platí pro tenhle žánr obecně) co bylo proti, byl hrací čas, který konal v neprospěch kapely. Zkrátka brzké odpoledne a multižánrová nabídka.

Zcela nakonec výčtu si schovávám pojem Panychida, kteří v tomto kraji mají momentálně nejlepší možnou výchozí pozici. Pokud kapelu sledujete delší čas, snadno zjistíte, že jejich muzika zraje a čím dál víc jde do hloubky. Už to není jen hraní oblíbené muziky, ale vyloženě promyšlená práce, studie a příprava do detailu. Nejinak to je i s koncertní prezentací, která je báječná. Profesionální výkon (tedy až na Vlčákovo až příliš rokenrolové dovádění a průpovídky), který vzhledem k aktuálním tématům skupiny do prostředí perfektně zapadl. Tomuhle koncertu vlastně nechybělo nic. Za mě to byl jeden z nejlepších setů festivalu.

Na závěr se nabízí nějaké shrnutí a obligátní větičky o tom, že je to fajn festival a za rok se zase určitě naše kroky protnou. Prostě to tak je. Ta akce je skvělá, baví mě a rád se na ní zase za rok ukážu. Je to prosté, což může každý zažít i na vlastní tělo.