Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Druhý červen a odjezd z Prahy, natěšenost nejen na festival, ale i na Plzeň jako takovou. Pokud jste nikdy nebyli, zjistíte, že má překrásné okolí. A že se tam dá jen tak procházet a užívat si, já postupně zjišťuji, že tohle město kulturou hodně žije a akce střídá akci. Po pandemii, kdy se nikde nedělo téměř nic, je to opravdu krásný pocit.

Kemp jsme zvolili tentokrát nefestivalový. Proč? Protože ten by byl sice zadarmo, ale přeplněný, bez sociálního zázemí a s šancí na to, že vám někdo spadne v noci na stan. Nebo ho očůrá, protože takový kemp vlastně tak úplně nespí ani v noci. Být mi osmnáct, je mi to asi šumák, teď už jsme s kamarádem řešili ubytování podstatně víc. A 4 dny, které pokud si chcete užít, potřebují klidný spánek. Autocamp OSTENDE Plzeň Bolevák je sice od areálu festivalu (amfiteátr Lochotín) 3,4 kilometru (pěšky), ale máte velmi dobrý kemp, klid, čisté sprchy (jedno osprchování za 20 korun, automat), velmi příjemnou restauraci a klidně i to koupání v rybníku s písčitou pláží u nosu. A ta procházka sice těch 7 kilometrů denně dá, je to ale velmi příjemné. Plac na stan měl festivalovou cenu, takže jste nad tisíc korun pro malý stan a dvě osoby, s tím už člověk musí počítat. Tolik k ubytování, pokud budete třeba za rok zvažovat kam.

Prvním zásadní změnou pro festival bylo prodloužení o jeden den. Čtyři dny jsou docela mazec, stage je ale stále jedna, takže kapel už byl docela slušný výčet. Druhým krokem, který mi přijde stejně zásadní, jsou čipové náramky. I Metalfest přešel na tuto oblíbenou formu platidla, která je už zažitá například na Brutal Assaultu a opravdu to funguje na jedničku. Můžete dobíjet předem nebo na místě, dobíjecí stan fungoval výborně, fronty se netvořily. S platbami na stáncích vše probíhalo skvěle, vše bylo rychlejší a více pod kontrolou. Včetně vašeho účtu, který jsem doplnil o aplikaci NFCtron, do které lze náramky načíst a kontrolovat doslova každou útratu. Při každé platbě vám obsluha ukázala zůstatek. Co chcete víc. Zajímavé bylo, že festival tento krok nijak zvlášť viditelně nepropagoval, naštěstí to ale fungovalo dobře. 

Ještě, než začnu s kapelami a tím hlavním, co čtenář od reportu očekává, pozastavím se nad jídlem. Chci totiž tuto akci vzít komplexně, protože všechny tyhle „detaily“ jsou dost zásadní. Pokud máte výborný koncerty, ale jídlo za moc nestojí, je něco blbě. Pokud jsou problémy s placením, fronty, nefungující úklidové čety, opět to pokazí veškeré dojmy. Někdo pak dokonce už znovu nepřijede.

Takže? Zde chválím, jak to jen dokážu. Obával jsem se, že start takové akce bude po koronavirové pauze složitý a najede se „zlehka“. Zažívám to s dětmi na akcích z minulých let, které znovu-oživené jsou vlažné, poloviční. Metalfest ale jako by se na vše chystal celou tu dobu a všechno dotáhli. O den víc kapel, o mnoho víc všeho okolo! Přibyl velký „žrádelní“ areál dole pod areálem festivalu (mezi festivalovým kempem a samotným amfiteátrem). Nejen že se tam vyskytovaly všechny zásadní „buňky“ (výměny lístků za náramky, akreditace, dobíjecí stan, úschovna, bezpečnostní schránky), ale mohli jste si projít velké kolečko po stáncích. Je libo Indie, klasické čínské nudle nebo čerstvé brambůrky? To ale pouze startujeme. Velký výběr z hamburgrů (dokonce i farmářských, s vlastním zpracováním masa), smažených i nesmažených jídel, dokonce i velké chleby namazané sádlem a posypané cibulí (úžasně nasytí, když k tomu dáte jejich vlastní klobásu, přijdete jen o 70 korun). Ceny byly slušně vysoko, ale ne přehnaně napálené. Pořádný hamburger za 220–250 korun, což takhle prostě je. Pivo za 60, případně 65 korun, což vlastně není až tak moc (čekali jsme 80). Podpora Plzeňských piv byla očekávaná, kdo si chtěl užít exotiku, v kempu kousek pod festivalem už to točili pro mnoho nadšenců zajímavěji (menší až malé pivovary). Nepěkný jev, který námi poněkud rezonoval, byl ten, že se lidé opravdu nešetřili. Alkohol vládl (téměř jako prsten moci), obvyklý pohled do stanů znamenal jednoho ležícího vedle hromady chlastu. Obávám se, že mnozí se už první den nacházeli do večera ve stavu, kdy nemohli z akce vnímat ani v dalších dnech skoro nic. Fakt je to nutné?!

První den jsme začali pořádně až s Evergrey. Upřímně, nebyli jsme tam od toho, abychom stihli vše a komu bude v reportu vadit menší výčet kapel, má smůlu. Berte to tedy jako můj subjektivní pohled na akci, kterou jsem si dost užil a byl přítomen opravdu jen na kapelách, které považuji za hodné poslechu. Švédové zažívající jedno z nejlepších období své kariéry, přivezli novou desku, která je vlastně dost rozpačitá. Pokud všichni čekali další pecku, jako byly minulé dvě řadovky, ten se mohl splést. A Heartless Portrait: The Orphean Testament není vyloženě slabé dílo, na to jsou Evergrey příliš velcí profíci, jen nedosahuje kvalit minulých desek. Naživo se navíc bohužel projevila velká slabina tohoto festivalu, nazvučení. Problém, co se neustále opakoval a který budu bohužel zmiňovat často. Přehulené bicí, kytary + basa zvuková koule, klávesy nebyly skoro slyšet a Tomův uhrančivý zpěv úplně zanikal. Po pár skladbách z toho zvukař něco vytáhl, ale ani do konce setu to prostě neznělo moc dobře. Říkáme tomu s kamarádem prokletí Evergrey, protože je nazvučit je vždy trochu výzva – na druhou stranu je to stále „jen“ sestava 5 hráčů. Není to banda typu Eluveitie (o těch později, se stejným, ba větším problémem). Viděl jsem je podruhé, setlist opět sestavený klasicky, nové věci zněly dobře a velkolepě. Klasičtí seveřané, i když by mohli, tak ani o krok blíž k divákům (zůstávali nahoře u odposlechů).

Že festival hodí už na čtvrtek jednoho z TOP headlinerů, to bylo slušné překvapení. Vlastně i proto jsme jeli už o den dříve, no rozhodně se vyplatilo! Kreator byli nekompromisní, hluční a v takovém zvuku, který vyrážel dech! Tohle byla čistá esence thrash metalu, kdy kapela měla vlastně starší kovový zvuk a hrnula do lidí všechno. Nové věci (singl z nové desky hned druhý v pořadí), i kousky staré 30 let. Petrozza stále u mikrofonu, hlavu zakloněnou, podupávající do rytmu. Dvojice sekundující po obou stranách v plné polní, ex-Waltari Sami Yli-Sirniö dělal ale vycházky k lidem a bylo to příjemné. Poprvé i pyro-show (kterou údajně spoluvytvářela kapela spolu s techniky festivalu), ohnivé kužely krásně tavily vršek stage a jejich žár byl cítit na dobrých 30 metrů. Hate über alles!

Den druhý, tedy pátek. Slibované počasí s dost na prd vyhlídkami co se týká večeru, protože „pořádně vás to spláchne“. Začínáme opět později, naplno prakticky až se Saltatio Mortis, protože Rage jsme viděli oba už na minulém ročníku. Když to na pódiu rozjela dvojice dudáků, ze které se postupně stala až čtveřice (!), do toho porůznu další tradiční nástroje, člověk sotva stíhal. Myslím v dobrém, protože i když mohl být zvuk opět povedenější, nic té třeskuté show nechybělo. Co skladba, to hit a narvat to všechno do lidí. Kamarád zhodnotil, že je už viděl a teď jsou o dost lepší. Doslova napumpovaní energií. Alea skákal jako o život, mnozí protáčeli nástroje, celé vystoupení bylo dokonale divácky vděčné. Nehrají nic složitého, což má naživo velké výhody. Hecování diváků moc nemusím, hry Saltatio Mortis ale byly zábavné – diváci si zaskákali, šli dokonce do půl těla a protáčeli trika nad hlavou. Zakončili to správně odpornou německou ducárnou, kdy bylo krásně cítit, jak chtějí především bavit všechny včetně sebe samotných.

Finové Battle Beast nikdy nezklamou, viděni opětovně a zase na výbornou. Jejich retro-Accept hevík prostě má šťávu a rohatá bohyně Noora zpívá jako o život. Je až k neuvěření, co z toho všechno naživo vytáhne, tohle byl výkon, jaký se neslyší (a nevidí). Teď už přijeli na festival jako hvězdy večera, což jim moc přeju – patrně i díky pandemii vydali o desku navíc proti plánu a dávkovali z ní, co mohli. Nevýhodou bylo, že se prakticky nedostalo na starší produkci, takže se mohlo někomu jejich vystoupení zdát krapet jednotvárné, protože nové desky se dost podobají. Zároveň se ale nikdo kapele nemůže divit, že chce narvat do lidí to, co teď vydali. Dostaly prostor i vtípky kapely (klasické obíhání kláves, míchání nápojů pro vyvolené fans naživo…), bohužel neproběhl kultovní kousek Black Ninja. Mám pro kapelu velkou slabost, takže jsem se s nimi loučil spokojen. Noora svým pěveckým výkonem převálcovala i slabého zvukaře. A ty zahnuté rohy, korzet ve tvaru formule (?!)… yesss

Konec dne patřil Eluveitie. Kapela, která je naživo fenomenální, ať už zrovna vydává novou desku nebo ne. Fenomén, na který jsou zvědaví (téměř) všichni, naživo vždy strhující. Mluvím ze zkušenosti, kdy jsem je měl tu čest vidět na minulém ročníku Metalfestu a byla to pecka. Aktuálně s poslední deskou Ategnatos z roku 2019, poměrně dost povedenou, kdy se ale rozhodně nehrálo jenom z ní. Ale pokud jsem doteď kritizoval zvuk, není to nic proti té katastrofě, která postihla Chrigela Glanzmanna a jeho družinu. Velká show, plameny, světla a totální zvuková koule. Chrigel řve, klasicky energický nástup a nikdo nic neslyší. Jediné, co hřmí, jsou kopáky. I kytary zní divně, Fabienne zpívá a není slyšet ani ona. Nechápeme, měníme v areálu několik míst a stále nic moc změna. Dozvěděl jsme se, že jim na první 3 písně snad dokonce nezapli mikrofony a jednu kytaru. To jako fakt?! Zvuk se lepší tak v půlce vystoupení, což si Eluveitie opravdu nezasloužili.

Blesky se množí, blížící se výplach (úplně jiného, nehudebního typu) začíná být cítit ve vzduchu. Opouštíme areál, prší nám na záda. Nějaký podnapilý týpek křičí sprostě do noci a nechce se nechat svézt od kamarádů, co mu nabízí pomoc. Někteří lidé by pít neměli. Déšť na našich zádech zesiluje a chytá nás 5 minut od kempu. Zatraceně!!! Trávíme dobrou hodinu na zastávce (taková ta plastová kukaň, kde vám prší na nohy a není místo pro nikoho) s partou romských dětí, kteří nám hulí cigára pod nos a zpívají rádiové hitovky, jednu za druhou. Tohle chcete. Mám mokro v botech, když vycházíme za opadající intenzity kapek ke kempu, který nějaký nadšenec předčasně zavřel a my musíme v dešti hledat kód od brány. Spláchnutá Plzeň voní, no a my se těšíme na druhou polovinu akce, kterou máme ještě před sebou.

Sobotu začínáme tradiční svačinou (houska + chilli klobásky), s výborným výhledem na Bolevák. Okolo se probouzejí lidé, kteří začínají sušit zmoklé věci a debatujeme, jaká je šance že nás to spláchne znova. Dle aplikace to je tak 50 na 50, dáváme si zastávku v Muscirecords v centru Plzně a kamarád odchází s bednou plnou CD. Udělali nám radost, protože přizpůsobili otevírací dobu festivalovým návštěvníkům, kterých je město plné. Místní nadupaná hi-fi sestava chrlí ostré kytary, police plné vinylů až po strop. Paráda! Ale zpět k festivalu.

Začínáme thrashovými legendami, a to hned dvě za sebou. US banda Toxik, která je na scéně už od 85´ roku, viděli jsme poprvé. Klasické postupy, zvuk se dal ustát, trochu vadil exhibující kytarista – neustále v jednom nekonečném sólování, kterým kapele ubíral razanci. Tedy nic proti počítání akordů a strun, jen nám přišlo, že si kytarista často vyhrával spíše sám pro sebe. Kapela každopádně maximálně sympatická, otevřená fans. Po koncertě se jak zmíněný kytarista, tak především Ron Iglesias (zpěv), vydali pod podium a u nastoupivších Heathen pařili spolu s ostatními. Ron šel i do kotle, neodmítal nekonečné prosby o focení s lidmi, úsměvy na všechny strany. Pro tuhle kapelu festival nekončil v dodávce, ale šli mezi lidi a byli tam ještě několik hodin. Obrovsky sympatický přístup. Heathen jsou na scéně téměř stejnou dobu, jejich thrash drtí a řeže, žádné velké refrény – což nevadí. Ozvěny staré metalové školy, hned 2 x po sobě? Rozhodně ano. Jejich muzika byla naživo přehlednější než u Toxik, fungovala skvěle.

Na Majesticu sem přijela evidentně velká škála fans, jejich muziku bych zařadil o několik levelů výše nad čtvrteční Bloodbound, od kterých jsme v ten den prostě odešli. Bloodbound, to jsou draci 100 x dokolečka, totální vývar z Helloween a dalších – bez nápadu na cokoli dalšího. Se zpěvákem, který to v sobě prostě nemá. Zaměnitelná produkce. Takových kapel je tady bohužel další stovka. Majestica se svými dvěma deskami, z nichž ta druhá je vánočnější než samotné Vánoce. Nemám k těmto kapelám co říct, kdo si prošel heavy metalovou historií, nechá ho tohle snažení dost chladným. Tommy Johansson je dobrý zpěvák, jehož snahu zvukař zdařile pohřbil. Samotná hudba kapely to bez dobrého podání ve formě čitelného zvuku neutáhne. Zapamatovatelné refrény, orchestrace, prostě „ženský metal“ (nemyslím to nijak ve zlém). Nedivím se, že byli jedním z taháků festivalu, na tuhle jednoduchou „metalovou“ omáčku se prostě chodí. Proč ne.

S úderem šesté hodiny přišla vítaná změna stylu a to pořádná. Z reakcí fans na sociálních sítích to byl jeden z největších zážitků festivalu - Hypocrisy. Poslední deska se prostě povedla, řekl bych návrat v plné síle. Jsem vlastně moc rád, že to Peter Tägtgren oživil a zase řádí zostra na pódiích. Jejich space-death metal je naživo odzbrojující, majestátní a pořádně hutný. Ta hodinka nás přenesla doslova do jiné dimenze, s muzikou naprosto odlišnou od té, která na festivalu doposud zazněla. Bylo mi trochu líto klasických hevíkářů (co z Německa přijeli hlavně na Doro a Running Wild), kteří trochu nechápali, co že se to na ně valí. Zvuk mohl být opět lepší, Peter mezi kytarami zanikal, ale nevadilo to nijak moc. Tahle muzika není na vokálech tak závislá, jako většina zbytku festivalové produkce. Ze strany hlediště přihlížela i sestava Toxik, stále ještě přítomná.

Nepotěšil „prdeláč“, který se začal nezdravě objevovat pod podiem. Snad na každém festivalu se prostě musí vyskytovat existence, která jako by přicestovala odjinud. A máte dojem, že brzy naklade vajíčka a rozmnoží se. Tento exot byl kombinací „Boratovských tang-plavek“, džísky, slunečních brýlí a pokrývky hlavy. Chlupatá zadnice se zaříznutým žlutým proužkem látky připomínala chlupatý knedlík, který měl rosolovité skupenství. Tohle překračovalo veškerou fantazii. A fakt se s ním chtěla spousta lidí fotit.

Doro byla skvělá! Se skvělým, čitelným zvukem, co tu celou show krásně nakopl. Jako fakt je jí 58 let? Zrovna tam slavila tohle výročí, plná energie, hádat by se jí dala tak polovina. Očekávali jsme, že Doro trochu ozýváme, ale ona si nás k sobě doslova přitáhla. Mimo několika ploužáků to drala pěkně zostra, z nějakého důvodu zahráli i věc od U.D.O. a Doro běhala až k lidem. O přestávku na vydýchání se postaral bubeník, který rozjížděl show „zezadu“ a nutno říct, že si to všichni dost užívali. Jeho bicí sólo, kterým hecoval lidi, tak akorát dlouhé – výborné jak pro lidi, tak pro kapelu. Celý set Doro se hodně mluvilo, ještě víc děkovalo a padla velká gesta. Zpěvačka dojatá k slzám, ve formě, s jakou už nikdy nemusí přijet. Palec nahoru, rozhodně ano. Vedle Saltatio Mortis nejlepší show pro lidi, jakou do té doby festival předvedl.

Hlavní kapela večer a jedna z těch největších hvězd festivalu celkově, piráti Running Wild? Zoufalé zklamání. Impozantní bicí, efekty, ale zvuková koule – tu se podařilo srovnat až tak po třech skladbách. Bohužel se hrálo ze zoufale slabé produkce posledních let, místo starých fláků. První takový nasadili až po utahaném rozjezdu a bylo to hned něco jiného. Přesto jsme se nemohli zbavit dojmu, že na hlavní hvězdy to bylo celé zoufale průměrné. Celá show byla slabá, což je škoda (možná i proto kapela moc často nevystupuje).

Spokojenost s festivalovou sobotou ale převládala. Vrcholem dne bezesporu vystoupení Hypocrisy.

A konečně neděle! V sedm večer mi jel vlak nazpět, takže jsem dopředu věděl, že Within Temptation neuvidím. Viděl jsem je na samostatném koncertě před lety a tak jsem se už na tuhle velkou hvězdu nezaměřoval. Co nás čekalo? Tentokrát brzký začátek, protože jsme chtěli vidět Řeky Project Renegade, kteří ve finále vyzněli jako nadějní nástupci Lacuna Coil. Ale víc groovy, víc nu-metalu a mladé energie. Na Mariannu se dobře koukalo a její zpěv měl grády, byla hodně ráda mezi fans, takže se nechávala vysadit až na bariéru k nim a zpívala doslova v houfu natažených rukou. Bubeník mlátil jako viking, hrál doslova celým tělem a hnal kapelu svým tornádem úderů. Komunikoval gesty, často vstával a házel paličky co dvě skladby. Jeho hra, kdy si neustále protáčel náčiní mezi prsty a mlátil palicí v masce, to byla show sama o sobě. Basák dělal krásné tanečky, neustále ve střehu. Nejméně výrazný byl kytarista, jako celek ale kapela fungovala na 100 %. Strčili do kapsy většinu větších hvězd předchozích dní. Ani tihle sympaťáci z festivalu hned tak nedojeli, mohli jste je potkávat v areálu ještě několik hodin po vystoupení.

Naše pokračování následovalo až s The Night Flight Orchestra. Björn Strid a jeho parta letušek v krásně hitovém, hard rockovém podání. Zase něco jiného, co se pořadatelům povedlo krásně vklínit mezi ostatní kapely. Letušky byly i naživo, veselé a usměvavé – Björn v bílém saku působil elegantně a nebýt (opět) horšího zvuku, strhl by na sebe veškerou pozornost. Jejich hitovky mám fakt moc rád, těšil jsem se, jak tohle zapůsobí naživo a prostě to fungovalo skvěle. A snad to bylo tímhle, nebo prostě tím, že už zase jsou festivaly – lidé se radovali jako parta šťastných cvoků. Vytvořili „hada“ dlouhého téměř přes celý areál a skákajíce do rytmu kapely prostě cestovali mezi lavičkami. Za tyhle dny druhá taková divácká zábavička, po skákajícím jednorožci na Saltatio Mortis (pyžamový jednorožec skutečně pařil se zpěvákem na podiu, vytažen z davu). Kapela trochu nechápala, Björn pobízel a lidi si to užívali. I díky tomu to bylo jedno z těch nejpříjemnějších vystoupení festivalu.

A nakonec už jen zmínka o Elvenking, kteří nahradili odpadnuvší Ensiferum. Na původní smečku jsem se docela těšil, protože ti svůj viking metal na poslední řadovce obstojně nakopli. Bohužel mi produkce Elvenking moc neříkala, naživo pro mě poprvé a bez znalosti repertoáru mi z toho vlastně vůbec nic nelezlo. Opět nezabodoval zvuk, zpěvák nebyl první skladbu vlastně vůbec slyšet. Docela by mě zajímalo, co se tento rok u zvukařů dělo. Ty rozdíly ve zvuku kapel byly obrovské. A to mnohdy i tak, že kapela vystupující dopoledne měla lepší zvuk než hlavní hvězdy večera. Heh?!

Pár slov na závěr reportu. Festival narostl po všech stránkách a ve výsledku to beru jako obrovské pozitivum. Pestrý rejstřík kapel, jídla, pozitivní změna, co se týká čipových náramků. Do budoucna by to už chtělo trochu se zamyslet nad pestrostí kapel, protože na Metalfest dobrá polovina jezdí neustále dokola. Areál je dokonalý (odevšad je vidět), obávám se, že časem to už bude chtít druhou stage. Roste to, rozhodně dobrým směrem.

Děkuji za to a možná že příští rok opět na shledanou!

Za fotky z festivalu děkuji magazínu IReport, především pak Martinovi! Pokud chcete vidět komplet fotky ze všech 4 dní, proklikněte si na ně.