Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mohl by se z toho stát příjemný trend. V Berlíně organizátoři na poslední chvíli odpískali štaci blackmetalové trojice Mgla, Deus Mortem a Revenge s odkazem na problematické propojení některých členů dvou prvně zmíněných kapel s hudební nazi scénou, načež byl lusknutím koncert přeložen do Prahy, kde se původně hrát vůbec nemělo. Beru to jako důkaz toho, že nade mnou někdo bdí a slyšel, jak žehrám, jak je letošek na blackové koncerty poměrně skoupý. Já tímto děkuji za tuto příležitost německé antifě a zasílám jim email s kapelami, které by si taky měli šikulové projít, protože bych je rád viděl na živo, a to by nebylo, aby nějakej basák neměl před lety politicky slabší období. Tak tedy: Blut aus Nord, Throane, Aborym, Aosoth, Kampfar, Au-Dessus, Corrections House, Hail Spirit Noir, Nightbringer, Selbst, Ultha nebo třeba White Death. A do práce.

No a samozřejmě, že ani zde se to neobešlo bez keců. "A ploč nevysvětlí, že bubeník hvál v Clandestine Bvaze? A pvoč jeho pvedchofí kapeva Kviegsmachine uděvava splitko s Infevnal Waw? Pvoč? Pvoč?" Protože je to doprdele black metal - je to zlý, je to negativistický, nemá se to s tebou vybavovat a má tě to vytáhnout z tvý komfortní zóny. Tahleta "temnota ocamcaď pocamcaď" mi vždycky připomene legendární žvást Tomáše Halíka, obhajujícího limity vtipu: "Já jsem hodně pro humor, tak jsem o něm napsal několik textů." a byla by to vlastně zábava se tomuhle trendu smát, kdyby to nebylo tak smutný. Dále naprosto zbožňuji argument, že kapela je ultrapravicová, protože jeden z jejích členů hrál dříve v ultrapravicové kapele. Což je vlastně přiznání toho, že o oné skupině vlastně nedokáže žalobce dokázat, že patří pod NS nálepku, obzvláště, pokud jako referenční problematickou bandu vyjmenoval takovou na jejímž politickém zaměření se shodnou obě strany.

Při jakémkoli obracení tvorby Mgly naruby a zase zpátky nemáme v jejich hudbě prakticky jakýkoli důkaz, že jsou větší nacisti než moje osmdesátiletá sousedka (která teda trochu nacistka je, ale kdo dnes není). Vlastně nechápu, proč nejsou kritici vlastně šťastní, že mohou sledovat jímavý životní příběh nadaného hudebníka, který sklouzl na šikmou nazi plochu, aby se poté vrátil v největší síle v kapele, která se politice nevěnuje. Slza mi normálně ukápla, jak to píšu. Ale zase na druhou stranu, pokud mi tyhle hysterky budou vozit ze zahraničních turné kapely až do obýváku, vlastně bych si neměl stěžovat. 

U pořadatelské agentury Obscure Promotion se každopádně vařily fotošopy, protože plakát s původně ohlášeným koncertem celé trojice v klubu Underdogs po jednodením tažení přepsal místo konání na Exit Chmelnici, vygumoval Deus Mortem a na poslední chvíli jim pak namísto nich zvedli telefon čeští Mallephyr, takže celková vize večera byla jasná tak asi čtrnáct minut před začátkem vystoupení. Nebožákům z Deus Mortem to taky zavařil bubeník, který řádil s kapelami Infernal War a Honor. A je fakt, že druzí jmenovaní jsou banda nedouků za hranicemi i mé tolerance. I tak, zase mi to jako důvod pro rušení jejich koncertů a vyřazení z turné nepřijde, protože v těchto kapelách již aktivní není a navíc mi přijde, že tenhle žabomyší boj ústící v rušení koncertů nedělá antifašistické scéně dobrý jméno u lidí, kteří třeba politiku tolik neřeší, či jsou v obecných otázkách na jejich straně, ale tímto se budou nasraně přiklánět ke straně druhé, protože jim prostě kazí večer. Nemluvě o tom, že už jenom proto, že antifašisté něco nemají rádi, tak to logicky přitáhne principielně pravý nácky a pak se z toho ta kapela prostě nevymlátí. Pokud nemá dělat co dva dny nějaký veřejný prohlášení. Což, jak jsem se již zmínil, se k nehodí black metalu. Rozumíme si už? Rozumíme.

Tákže koncert nakonec na Chmelnici, co už. Nadšený jsem z toho nebyl, protože nejen že Underdogs považuji za ideální prostor pro trudně podladěné riffy, ale samotná Chmelnice je za mě fakt strašnej pajzl, kde není jakýkoli důvod si po koncertě porozjímat nad pifkem a vlastně tam trávit jakkoli více času, než je nezbytně nutné. Sic barmanky jsou vždy usměvavé a zvuk i technika prvotřídní, dojem komunistické sokolovny, kde od denního světla dělí návštěvníka jen černé závěsy a na zdech jsou pověšený bannery na chlast, prostě zážitku nepomáhá. Náladu ale zvedl hned u vstupu slušný katalog merche za docela pěkné ceny. Vtipný okamžik nastal, když při hledání šatny jsem stále ignoroval okýnko se šatnářem, protože jsem si myslel, že patří k merchi vzhledem k tomu, že vzádu na ramínkách měl jenom asi dvacet křiváků a žádný jiný typ oblečení. 

Každopádně začínalo se ještě pěkne za světla, kdy na pódium se vší skromností nalezli rokycanští Mallephyr a mně se spustilo malé deja vu, když jsem si je pokradmu prohlížel. Aby ne, když basu ovládal Sinnereal z Panychidy a na kytaru a hrdlo brnkal Lord Opat známý z hudebních projektů Lorda Morbivoda. Písmenka slibovala black/death a black/death to byl, nicméně výjimečně rozkročený v naprosto přesné rovnováze mezi oběma žánry. Obvykle se pod touto kombinací skrývají spíše deathmetalové bandy, kterým do písní občas prosvitne nějaký ten blackový postup. Nikoli zde. Co jsem zaslechl po koutech, tak s loňským, jejich druhým albem Womb of Worms se kapela více přiblížila právě k oněm černokovovým náladám a bylo to poznat. Mallephyr jsou kapela naprosto světového rozměru. Skladatelsky a technicky jednoznačně. Jedna píseň, to jsou desítky rytmických i melodických proměn a postupů. Osobně kdovíjaký oddaný fanoušek deathmetalu a jeho fúzí nejsem, takže moje nadšení je spíše akademičtějšího rázu a srovnávám pak zejména s tím, jaká je momentální scéna v zahraničí, ale i přesto hned nazítří dvakrát protočil jejich poslední album a musím říct, že se v něm skrývá skutečně mnoho. Někdo by měl chlapce vyvézt trochu do světa, ať se o nich lid dozví. V rámci žánru jsou naprosto suverénní. A lidé to s každou další písní začali oceňovat více a více, takže i ve tvářích kapely bylo ve finále vidět příjemné překvapení z vřelého přijetí. Snad jediné, co mě na vystoupení mrzelo, bylo stále denní světlo pronikající pravými okny za pódium, které iluzi hutného hromování trochu rozbíjelo.

Následující kanadští Revenge byli pro některé možná právě tou hlavní kapelou večera, koneckonců náladou se od zadumané Mgly nemohou více odlišovat. Jejich verze warmetalu je syrová, neúprosná, nezpomalující a účinně drtící veškerý odpor. V nejsilnějších pasážích bylo těžké se zbavit pocitu, jako když přežvykujete štěrk. Jestli jsem si něco užíval, tak to bylo upřímné nasazení kapely, ve kterém zejména basák jen zřídkakdy sejmul z tváře výraz, který naznačoval, jako by do něj někdo něco velkýho divnýho strčil a on se stále nemohl rozhodnout, zdali se mu to líbí nebo ne. Byl jsem předvarován, že možná na nich se dočkáme pořádný rachoty a nějakého toho kotle, ale před pódiem byl klídek jak na dětské besídce. Snad jen občas vylítla nad hlavu nějaká hrozící pěst. Jak říkám - jak na dětské besídce. Počáteční nadšení, nastavené dlouhým steskem po nějaké pořádné živé sypačce, která bude čertovsky nahlas, neochladlo asi až do poslední pětiny, kdy už mě ten stále stejný oldskul přístup a kytarová sóla začaly trošku nebavit. Na vině není kapela, proti jejíž muzice a nasazení ani půl slova, ale moje výše zmíněná neschopnost nadchnout se nějak výrazně pro deathmetalové rytmy. Naopak, ono nadšení kapely pro společnou věc bylo nakažlivé a u takovéhoto hudebního holocaustu jenom na místě. 

No a pak došlo na Mglu. A proč to nevyspoilovat hned ze začátku, takhle prosím ano. Každý, kdo se nějak šířeji věnuje muzice, tak zná taková ta bezútěšná období, kdy zkouší různé nové kapely, doporučení a podobné, aby si pořád říkal "Jako jo, docela dobrý." "To by třeba taky šlo, uvidíme po vícero posleších." a podobný pindy. A pak prostě potká něco, kde od prvního riffu, prvního úderu bicích, prvního vřískotu okamžitě ví, že tohle je ono. A všechno kolem je jen pěna dní. A tohle nastoupilo přesně výstupu Mgly na pódium. Nechyběly tradičně zakryté tváře, kapuce a zapnuté křiváky (velký respekt provádět tohle svému tělu večer co večer). Komunikace s publikem - nula. Přídavky - nula. Poděkování mezi songama - nula. Přesně jak to má být. Tady se mluvilo jenom jedním jazykem. Mgla si dokáže vytvořit svoji atmosféru během prvních vteřin. Není přehnaná a za každou cenu vybočující, jen zatraceně intenzivní a v jistých pasážích ultimativní. A bez jakéhokoli zaškobrtnutí po technické či hlasové stránce. Pochválit lze rozhodně i zvuk, díky kterému si nebylo třeba nic domýšlet, všechno šlo do mozku přímo přes uši. Opomenuté nebylo žádné ze zatím jejich tří alb, kdy totálním vrcholem pro mě bylo zařazení desetiminutové písně With Hearts Towards None VII, u které jsem díky její definitivnosti byl poměrně překvapený, že celý set neuzavírala. Jenomže který jejich song není definitivní? Zkrátka asi jste již pochopili, že tohle byl hudební svátek, na kterém mě snad jen trochu mrzelo trochu unavenější publikum (já to chápu, volný den, taky jsem byl v lihu už od poledne) a fakt, že z mimořádně akurátního prostoru podzemního Underdogs byla akce přesunuta do Exitu.

Já vím, že by někteří rádi slyšeli, jak se mlátila figurína Žida, bubeník to odehrál jednou rukou, protože pravačku musel mít pořád zdviženou a v merchi se prodával luger s logem kapely. Ale kde nic, tu nic. Celý koncert jsem odmával v tričku s nápisem "Nazi punks fuck off" od Napalm Death a nikdo mi neubližoval. Koneckonců největším trestem pro strážce duševního a morálního bezpečí na poli black metalu (ho ho ho) je to, že asi neuviděj Mglu nikdy naživo. Nechtěl bych.

Redaktorovi Echoes byla na koncert udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion.