Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Představovat v Česku rockově znalejšímu posluchači japonskou instrumentální formaci Mono by bylo nošením sov do Athén. Však naposledy jsme je mohli vidět jen před nějakými dvěma roky, kdy předskakovali francouzským sněženkám Alcest, což je poměrně krátká prodleva, vezmeme-li v potaz jejich zemi původu. Tak jako tak, po dvaceti nepolevujících letech na scéně si již dle mě dávno zasloužili zavírat večer, takže mě potěšilo, že tentokrát konečně budou hlavní atrakcí. A nebyl jsem v tom sám, vzhledem k tomu, že koncert v mém oblíbeném klubu Underdogs byl již drahnou dobu vyprodaný a na facebookové stránce události to celé dny žilo sháněním a přeprodáváním lístků jak na burze. Ono je taky třeba do celé rovnice započítat dva hudební projekty, které headlinerům předcházely, a to norské Årabrot, držitele Grammy za rok 2012, či svébytnou britskou violoncellistku Jo Quail. Takové trojkombo dokáže vylomit dveře kdejakého klubu i během velikonočních svátků, jež se obvykle vyznačují tím, že se obyvatelstvo Prahy přestěhuje na čtyři dny kamsi do hor a lesů a pramálo se zajímá o možnosti kulturního obohacení ve své domovině.

I já jsem se musel urvat ze zelených údolí, šumivých lesů a bublajících potůčků severních Čech a na akci dorazil straight outta Janovice u Kravař, kde kamarád slavil čtyřicátiny, takže jsem pochopitelně měl tak příšernou kocovinu, že by to porazilo slona. Ale co už, koneckonců ani nepamatuji, kdy jsem si naposled užil puritánsky koncert s lahví koly v dlaních, takže jsem to bral jako novou zkušenost, na které mě mrzelo snad akorát to, že jsem musel vypadat jak takový ti mizerové se svými jarními detoxy, kterými opovrhuji. Ale kruhy pod očima, prázdný pohled do neznáma a vandrácké strniště mě myslim prozradilo. A stejně nad tím nebyl čas přemýšlet, protože vzhledem ke slibovanému dvouhodinovému vystoupení headlinerů a dvěma předkapelám se jelo už od půl osmé, kdy se o svůj prapodivný werk opřela rameny hudebnice Jo Quail.

U té mě lehce vylekalo, že dost vypadá jako moje matka zamlada, ale setřepal jsem to ze sebe celkem rychle, protože její set byl rozhodně nevšední zážitek a fantastická ukázka, kam se lze dostat jen s jedním nástrojem. Hudebně se totiž nejednalo o žádnou pohodu, naopak proměny a intenzita některých rytmů rozhodně nehladila a duši častokrát spíše pohltila než konejšila. Vývoj jednotlivých songů byl často opravdu nevyzpytatelný a jednou jsem se i docela výrazně lekl, což pak člověka udrží v pozornosti po celou dobu setu, u kterýho už víte, že nemůžete úplně předvídat, co si na vás zase vymyslí. Což je poměrně zásadní věc u interpreta, který manipuluje čistě jenom s jedním nástrojem. A to zajímavým způsobem, kdy vlastně rytmické pasáže si na začátku živě nahraje do repeatu (a tvoří tak vlastně prolog songu), který potom nechá na pozadí běžet, zatímco do něj buduje ústřední melodie. Tím měla hudba pro mě často vítaný industriální nádech, tolik neočekávaný od jedinké violoncellistky. Navíc možnosti využití nástroje, včetně veškerých tahů, úderů a nájezdů byly vyčerpány na maximum, až místy hudba hraničila téměř s performací. Tomu napovídala i prezentace každého songu hudebnicí před jeho začátkem, což pomáhalo v orientaci. Po jejím setu se rozhodně hodlám ponořit do jejího světa hlouběji.

Času bylo málo, takže člověk sotva stihl cigaretu, než se do nástrojů opřela rozverná čtveřice z norských Årabrot. Ti ze začátku ve mně nebudili kdovíjakou důvěru, kdy kombinace amishovského zjevu zpěváka s klávesistkou v kimonu a kolem postavenými bannery se symbolem ozubené vagíny (teda podle mě to byla ozubená vagína, třeba to je rentgen platýza, ale hele já se taky potřebuju někdy vyspat, tak jsem už o tom déle nechtěl přemýšlet) na mě zkrátka působili trošku jako mnoho psů, zajícova smrt. Což naštěstí netrvalo dlouho, protože jejich hudební projev, jež pro mě byl doposud neznámým územím, bylo přesně to, po čem jsem nejspíše podvědomně již delší dobu prahl. Årabrot stojí na nevyzpytatelných základech velmi svobodně pojatého noise rocku s určitým garážovým espritem. ve kterém, jak se říká, "everything goes". Výrazné změny rytmů i kompletního přístupu k písním neustelou postýlku tak, aby se vám co nejlépe leželo, ale naopak zavřou s bouchnutím dveře do kostela šíleného kněze, který více viděl, než by kdokoli mohl snést a teď má potřebu to zformulovat do slov. Vokální přechody mezi kazatelským chraplákem amerických pastorů do čistějších pěveckých pasáží, připojující se doprovodné hlasy, občasné návštěvy duchaprostého hluku či primitivních punkových tříčtvrtin, to je přesně to, co Lomikar ke štěstí potřebuje. Bavilo mě to nehorázně a moc mě mrzí, že mě peněženka nepustila k vinylu, protože tohle mělo říz v některých pasážích srovnatelný klidně s takovými Swans. A kdo mě zná, tak ten ví, co jsem právě napsal. Znovu a hned!

No a takhle jsem byl už skoro zážitkově vyčerpanej a to ani Mono nezačali. Pěkný. K těmto japonským tichošlápkům mám vybudovaný sice kladný, ale nikoli nekritický vztah, kdy trochu občas válčím s tím, že povětšinou variují dva skladatelské koncepty, kdy jeden je hluková gradace až do nedozírných výšin a další je opravdu tichá (a za mě trochu nudná) melancholie, u kterého mi často schází tematický kontext (s tím se každopádně obecně japonské kapely kdovíjak neserou). U instrumentálních kapel je podle mě nějaké zastřešující téma písní a alb omegou. Každopádně dvě hodiny, které pro sebe kapela měla vyhrazené, jsou dostatečný čas na to, aby jsme si spolu o tomto a mnohém dalším promluvili.

Mono to naživo sluší více než na albech, zejména kvůli tomu, nakolik zde prostorově vyniknou postupné hlukové stupně, které kapela v průběhu písní buduje. Někokrát pak jednomu zaskočí, když z téměř absolutního ticha Japonci přestřihnou během sekundy o osmdesát decibelů výše a začnou vyprávět docela jiný příběh. Rozmanitá nátura skladeb, kdy jedny se skutečně nacházejí na úplně jiném náladovém konci než ty další, vyžaduje navíc vnímavé a inteligentní publikum. Takže když po dosavadním hlukovém nářezu, jež by navalil adrenalin i mrtvole, přepnou na tichou, místy až mlčící píseň, vzácně doprovázenou zpěvem kytaristky a klávesistky Tamaki, člověk musí překvapeně uznat, jak se tomuto přechodu byli lidé schopni přizpůsobit. A to dokonce až do té úrovně, že když zmíněná píseň skončila, nastala dvousekundová chvíle naprostého ticha, ve které byla úplně cítit ta obava prolomit ono hmatatelné zvukové vakuum. 

Nemůžu ale stejně nezmínit osobní problém se dvou a vícehodinovými koncerty, které mi zkrátka přijdou jako příliš velký nápor na to, aby občas člověk nevypadl z linie. Obzvláště při té variaci na vzduch, která v plném klubu od poloviny kralovala a kterou bylo později již téměř možné uchopit do rukou a uplácat z ní sněhuláka. V druhé polovině koncertu jsem párkrát už tak tak byl v úvahách, zdali se na chviličku nevzdálit ke kyslíku, ale vždycky kapela dorazila s něčím, co mi v těchto plánech zamezilo. Ať to již bylo hostování výše zmíněné Jo Quail při jedné z písní, či třeba dva závěrečně songy, jejichž finále se dostala do takových intencí, že vzdorují popisu. A to i prostřednitcvím obvyklých hudebních taktik, jak dokázal kytarista, jež na krátkou chvíli pojal kytarové struny jako dentální nitě. Ten okamžik, kdy už vás nenapadá kam dál by to kapela ještě mohla posunout a ona to udělá ještě jednou, dvakrát, třikrát, to je skutečná vzácnost, již je třeba si uchovat v paměti pro chvíle, kdy budete přezíravě tvrdit, že vás v životě již nic nemůže překvapit. I přesto ony dvě hodiny byly skutečně vysilující. Když si vybavím vyprávění kamaráda, jež byl minulý týden na tři a půl hodiny dlouhém koncertě Avantasie, tak to už musí být totální perverze. Jakoby nestačilo, že se jednáo Avantasii muhehe.

Všeho všudy to byl opravdu hudebně obohacující večer, který i díky jedinečným předkapelám nepostrádal na rozmanitosti. Unikátní tmavá atmosféra klubu Underdogs navíc koncertu rozhodně sedla, obzvlášt při mé oblíbené části, kdy díky postrádajícímu backstage musí každá kapela po koncertě absolvovat pokorný walk of fame skrze publikum. Při dalších návštěvách kohokoli ze zúčastněných v Česku věru není výmluv na nich nebýt. Důležitým epilogem navíc celé této výpravy je, že po cestě domů v parku jsem potkal prcající ježky. Což jsem nikdy nečekal a kdybych se na ten koncert nevypravil, tak bych se asi ani nedočkal. A to se strašně počítá.

Redaktorovi Echoes byla na koncert udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion.