Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Koncerty žijících legend světového rocku jsou u nás vždycky velkou událostí. Ozzy Osbourne je ještě k tomu kultovní postava, která má za sebou kromě několika do rockových dějin zlatým písmem zapsaných nahrávek také mnohé eskapády bulvárního charakteru a život bohatý na veselosti a omamnosti. Dnes, v jeho skoro sedmdesáti letech jsou amfetaminové hromádky a lajny bílého prášku a mravenců (snad) už minulostí, ale možnost slyšet ikonu, která symbolizuje všechny romantické představy o rock’n’rollovém živobytí v činnosti, která je jí nejbližší, a zároveň ji vidět natruc všem dávným prognózám naživu a svěží, to se naší generaci a těm následujícím poštěstí asi už jen málokdy.

Přicházíme na místo dění a stačí jen okamžik k poznání, že včasný příjezd a plynulý přesun městem ještě nemusí znamenat, že všechno proběhne ťip ťop. Lidí jako kobylek na festivalu extrémních jídel a fronty kopírující zakřivení země nevěstí nic dobrého a už vůbec ne hladký vstup do areálu. Ne že bych nutně potřeboval vidět všechny předkapely, ale Lords of Black nezní z dálky špatně a když se po slabých devadesáti minutách ve frontě dozvídám, že povědomý hlas z pódia opravdu patří Jonathanu Davisovi (Korn), začínám být nasrán, protože i jeho ansámbl působí na dálku slibně. Za další hodinu pociťuji mírné obavy, jestli vůbec uvidíme mistra Coopera s jeho hollywoodským cirkusem, protože Davisova chlebárna už spokojeně popíjí minerálku v šatně, zatímco my se stále těsníme před vstupem. Poslední metry jsou však nečekaně rychlé, securitas už toho mají taky plné kecky, takže jdou jen po střelných zbraních a vodu a sušenky milosrdně promíjí.

Jsme uvnitř, usedáme na tribunu a za pár minut už nastupuje slavný revival zesnulých - Hollywood Vampires. Největší aplaus samozřejmě sklízí lamač srdcí a miláček žen Johnny Depp, ale Alice Cooper je ten, kdo vládne dění na pódiu. Hlavní kytarista Joe Perry (Aerosmith) je ten třetí slavný do party, se svým nástrojem je za ty roky srostlý jako málokdo a i skrze četné hlubiny vrásek na jeho obličeji je znát, jak si to užívá. Užívají si to všichni; A. Cooper káže, J. Depp si jede to svoje, chytá podprsenky a sekunduje Perrymu a zbytek složený z méně zvučných jmen je prostě ztělesněním profesionálních jistot. A co zní z beden? Směska autorských věcí z Cooperova repertoáru (I’m Eighteen, School’s Out), Perryho domovina Aerosmith se ozývá skrze Sweet Emotion, Lemmyho odkaz ožívá při Ace of Spades (s hodně věrným vokálem basáka Chrise Wyse). Je toho samozřejmě více - AC/DC, Doors atd. -, ale proto tu dnes nejsme. A upřímně řečeno, i když Hollywood Vampires hrají s předhledem a Cooper zpívá daleko líp než byste do něj řekli, je to show spíš do klubu s dobrým barem než na takovou velkou a otevřenou plochu. Anebo je to očekávání Ozzyho tak netrpělivé?

Přestavba pódia je otázkou několika desítek minut a po úvodní prezentaci Ozzyho fotografií ze všech etap jeho života přichází na plac i samotný mistr. Mírně nahrbená postava, ale stále docela rychlá, asi jako když našinec závodí v Kauflandu o máslo. Ale žerty stranou, je to prostě Ozzy a kolem něho “mladá” sestava v čele se Zakkem Wyldem, který by svou hrou mohl humanitárně bombardovat. Slyšíme legendární hity jako Bark at the Moon, Mr. Crowley nebo No More Tears a všechno s tak intenzivní kytarovou palbou, že to nakonec není Ozzy, kdo na sebe poutá největší pozornost, ale jeho dlouholetý přítel ve skotské sukni a s neprostupným obličejovým porostem. Ono to koneckonců není nic nového a ne nadarmo si Ozzy dával vždy pozor na to, koho mu Sharon dohodí na post kytaristy. Vždy to byl bůh a Zakk je jedním z nich.

Koncert má spád, vzpomíná se i na Black Sabbath (např. War Pigs) a z Ozzyho repertoáru je prostor jen pro ty stěžejní body. O čemž by se dalo polemizovat, neboť každý má svoje favority, ale když nechybí Shot in the Dark, Crazy Train nebo už zmiňovaná No More Tears (konečně se i Blasko může se svou basou řádně nadechnout), málokdo může být konsternován. V ideálním světě by směska několika motivů (včetně riffu z Miracle Man nebo kláves z Perryho Masona) nemusela být jen medley, nýbrž souborem celých skladeb se vším všudy, ale to bychom toho lidičky chtěli už moc. Zatímco Zakk sóluje jako o život a střídá se s famózním kladivářem Tommy Clufetosem, kapitán v kajutě nabírá síly, vdechuje kyslík z bomby a připravuje se na finále. To je v režii Mama I’m Coming Home, z čehož nemám úplně radost, ale musím uznat, že naživo je rádiové cajdáctví tohoto songu eliminování na minimum. A zcela nakonec co jiného než Paranoid.

Se závěrečnou Changes z playbacku přichází i neodvratitelná pravda, která se týká nejen Ozzyho kariéry a už ukončených Black Sabbath, ale také nás jako posluchačů a fanoušků. Těch věcí, co Ozzy symbolizuje a co nám zvolna mizí před očima, je spousta. Tuším, že starší ročníky v mnohatisícovém davu skrývaly navlhlé oči a pohnutou náladu, i já coby ten mladší jsem to cítil. Ten rozměr, ten podtext. Ale chmury stranou, pojďme raději nadávat!

A že je na co. Agentura Live Nation se údajně podílí na 20 000 akcí ročně po celém světě, ale pohlídat si Česko je nad její síly, protože to byla z hlediska komfortu návštěvníka bída. Dobře, chtěl jsem pivo - měl jsem ho do minutky; chtěl jsem klobásku - jistě pane, dobrou chuť... Ale dostat se vůbec do areálu? Skoro dvě a půl hodiny ve frontě a dvě kapely v prdeli. A ještě jak naschvál se začne skoro o hodinu dřív. Že se pak na moje a sousedovo místo dere jiný návštěvník s totožnou vstupenkou nebo že pár šťastlivců má lupeny do sektoru B, který neexistuje, to už jen podepisuje ortel nad českým managementem firmy. No, to berte s rezervou. Pochybuji, že pár plivanců na FB nebo nějaký report něco změní. Ale pamatujte si - dokud se bude mlčky na takové akce chodit, TOHLE bude standard. Jakpak to asi bude vypadat zítra na Iron Maiden? Ještě že kapely ke své práci přistupují úplně jiným způsobem.