Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

James Kent bude mít na stáří rozhodně co vyprávět. Etablovat se jako hudebník na blackmetalové scéně, vytvořit si tam kontakty i známosti, následně fikaně přeskočit k jinému žánru, ale servírovat ho skrze kytarově laděné akce, kde zvuk osmdesátkového synťáku je vítaným zpestřením pro křivákonoše všeho věku a tvarů, to holt chce fištróna. Ale krom toho také notné koule a pořádnou vizi. A to tento chlapec, schovávající se pod něžným uměleckým jménem Perturbator, definitivně má. Však měl šanci to v Česku již několikrát dokázat na festivalu Brutal Assault či i na samostatné štaci. A dle toho, jak se mu to pod pódiem zatím hemžilo, bylo vidět, že nejeden přijímá jeho hrubě osmdesátkovou agresivní cyberpunkovou dystopii za svou. A to je zatraceně dobře, protože paňmámo jak se tenhle benjamínek opře o pult, tak vám dojde, že právě přišlo něco, co se již nebude dát odužít. Leč nepředbíhejme. 

Osvědčeným lakmusovým papírkem toho, jak a kam se vyvíjí kariéra hudebníka, je vždy srovnání skladby publika a cen merche. Z tohoto úhlu to už od začátku vypadalo, že se Perturbator nemá kdovíjak špatně. Před dvěma roky Rock Café zaplnili převážně metloši, což ve výsledku vygenerovalo velmi zábavnou akci, ve které se vlasáči v gládách, jež neznali jiný způsob reakce na dobrou hudbu než házení řepou, snažili usilovně tančit. Nebo tak něco. Letos již bylo složení návštěvníků pestřejší, co do věku, tak do subkultur a mě zejména opět potěšilo pár nevelkých skupinek hubených kluků kolem tak třinácti let, nervózně se rozhlížejících kolem. Holt Perturbatorovi zářezy na soundtracku k perfektní retro videohře Hotline Miami očividně rozhodily háčky i do míst, kam podobné hudební slunce jinak nezasvítí. Co se týče merche, následoval trudný trend současnosti - tedy věci tam měli neuvěřitelné, leč ceny na nich svojí výší začaly zkušeně dohánět moje rodné číslo, takže jsem se se všemi těmi krásnými dvojvinyly, tričky, bundami a kdejakými dalšími bazmeky rozloučil vzdušným polibkem a šel se ožrat na bar, protože návštěvnost byla vskutku vysoká a z toho já jsem holt zpočátku vždycky nervózní. Mimochodem tím se trochu dostáváme k oblíbenému opichu prostoru Akropole, a to, že při naplněné kapacitě si doporučuji propašovat placatku, protože fronty na bar byly opět skutečně tristní a kdyby nebylo mého výjimečného intelektu, který pamatoval i na kavárničku nad schody, kterou většina lidí opomíjí, tak bych buď uschl nebo si dal půlku setu z kolejky. Pokoncertní frontě na šatnu se však již nešlo vyhnout pražádným fíglem, takže průprava z předchozích čekaček na pivo alespoň již člověka naučila zenu při sledování jediného šatnáře na mé straně átria, který musel obsloužit půl Bangladéše oblečení. Nevím, zdali by nestálo za to zvážit pro účely takto ambicioznějších akcí například přihodit ještě alespoň jednu dvě pípy s pivem v předsálí pod schody, která by ulevila podle mě všem. Ale co jsem já, hospodskej? Vždyť jsem vám přišel napsat o muzice. 

A na tu se nemuselo dlouho čekat. Ani jsem si nestihl ve velkém sále pořádně doprohlédnout zeď ze světel a reprobeden, jež čekala na Perturbátorův ukazovák a již do tmy za dva synťáky dorazil předhazovač Dan Terminus. Ten je, stejně jako headliner večera, akvizicí vydavatelství Blood Music, takže zvuk, který z jeho směru začal vycházet, nemohl nikoho překvapit. Osobně si připadám až pitomě v tom, jak univerzálně na mě ten umcavý beat se zvukem těch osmdesátkových synthů funguje. Dan Terminus jel podle velmi podobného mustru jako Perturbator, leč trochu minimalističtěji a z toho co bylo vidět, tak téměř celý koncert bych tipnul že odehrál pěkně postaru analogově, čímž by se vlastně dal docela dobře odůvodnit můj pocit ze setu, že to zkrátka zní stejně jako jeho následovník, akorát s notně osekanými přídavnými samply. Vlastně mi to ale vůbec nevadilo, jakkoli ke konci už se to trochu rozplizlo a ideálně byla za mě splněná právě ta role oné přípravy na něco velkého a hudebně příbuzného. Příjemně překvapila i bujará odezva věrných pod pódiem, kteří již vesele hopkali od prvního songu a hezky doplňovali celé to dobrodružství nadšeným vískotem či potleskáváním. To se mi sice k elektronické muzice tohoto typu vlastně vůbec nehodí, ale člověk musí uznat, že je to jeden z aspektů toho úžasného prolnutí několika hudebních světů, které tito interpreteři znázorňují. 

V Akropoli se končí fízlhodinou, takže se nedoporučuje vydat se po předkapele nikam trajdat, protože hlavní hvězda večera je tam obvykle za jedno a půl vyčurání. Samozřejmě jsem tento fakt podcenil, takže jakmile do toho monsieur Perturbator udeřil, narazil jsem při vstupu do sálu na obvyklý špunt z lidí, hermeticky blokující všechny vchody. Nasadil jsem tedy již v praxi osvědčenou metodu pardon-jenprojdu-sorry-jako-můžu-dík-nemůžu-loket-pardon-to-byl-omyl-prosímnebijtemě a profesionálně jsem se takto během minuty ocitl v tančícím pekle uprostřed sálu. V jiných místech nemělo smysl být, protože naprosto explozivní práce se světly a zvukem, kterou dal chlapec dohromady, nemohla nechat nikoho v klidu. Ve srovnání s naší minulou společnou návštěvou mě navíc skutečně praštilo do očí, jak celá akce Perturbator narostla. Pokud dříve za synťákovým barem stál roztomile se tvářící hošan skromně pokyvující hlavou do rytmu, teď přes klávesy visel už naprostý démon, jehož každý pohyb měl patřičnou odezvu a stačilo mu jen jemně pozvednout ruku a ke stropu explodovaly desítky dlaní pod ním za patřičného rykotu. Novým elementem pro mě byla i přítomnost živých bicích, jež trochu zesyrověly a zautentičtely celý zvuk, což dodávalo setu ještě více života a energie. Za sebe bych se ale obešel i bez nich - já mám ty umělé synťácké kopáky totiž moc rád a zde mi přišlo, že na sebe ony bicí se zbytkem tak trochu zvukově útočí o to, kdo vynikne víc. Ale tento problém nebyl zásadní a jedná se opravdu spíše o moji osobní preferenci, se kterou jsem se velmi rychle popasoval. 

Výběr a pořadí songů mě moc potěšili svojí milosrdností, protože všeničící smaženice typu Diabolous Ex Machina často střídaly i volnější rytmy typu She Moves Like a Knife, takže byly i chvíle, kdy získal člověk čas se nadechnout, zkontrolovat rozsah zranění a podobně. Co je však důležitější, tak ani tyto momenty nevypadávaly z celkového perturbátorovského světa. Technokratická distopie totiž unese jak divokou přestřelku v blikajícím futuristickém tanečním klubu, tak i krátký odpočinek s cigaretou na studené plošině držící neonový nápis. Když jsem se již zmínil o kontrolách poranění, odrážel jsem se k poznámce o celé atmosféře koncertu a ta mě věru příjemně překvapila. Není příliš hudebních akcí, kde by si člověk užil pořádný taneční kotel. Tady se v některých pasážích moshovalo až ke zvukaři, nemluvě o sem tam nějacích dobrácích, co si skočili z pódia či pořádném wall of death, které přísným pohledem kontroloval zhůry sám interpret. Po celou dobu si moshpit udržoval parádně rozjařenou, sdílenou atmosféru bez žádných zbytečných konfliktů. Do hajzlu teď si vlastně uvědomuji, jak už během onoho poskakování jsem si říkal, že pak budu muset napsat, že se jedná dost možná o koncert roku. Tak teda ano, je to venku. Začátek března a laťka je takhle nechutně vysoko, hoši a děvčata. Nabízí se pak obligátní otázka, byly-li tedy alespoň nějaké drobné zápory. No krom oněch front, na které jsem byl připravený, tak vlastně jeden by se našel. Totiž za to, že jsem si oproti svému původnímu příslibu stejně koupil v merchi triko, protože v tom mém aktuálním bych večerem dál pokračoval nerad, jsem byl vytrestán tím, že v něm někdo nejspíš pašoval do Česka tresku, protože celé táhlo rybinou jak eskymácká šlapka. A nikdo z prodejců merche nebyl schopný pochopit, co se jim to vlastně snažím říct, takže jsem se musel vypravit do noci s takovýmto nelichotivým cejchem a odhánět racky po celou cestu domů. 

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion.