Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě jednou se pro jistotu koukám na stránky Vinyly, na kterých se vysvětluje filozofie ceny, systém hlasování, principy, hodnoty a tak podobně. Především poznámce o naprosté žánrové otevřenosti ale stále nějak nerozumím, ani z produkce vystupujících kapel, ani z ukázek nominovaných jsem k něčemu takovému nebo aspoň podobnému nedošel. Nikdy jsem se nepovažoval za metloše a dáli Prozřetelnost, nikdy jím ani nebudu, ale ten večer jsem cítil jakýsi zvláštní druh hrdosti a uraženého ega, protože slova jako metal, tvrdý rock, hardcore nebo jim cokoliv podobného nezazněla. Nechci ale žehrat nad cenami Vinyla, pokud se filosoficky profilují směrem na alternativu, elektroniku a podobné žánry, nechť tak činí a hrdě se k tomu hlásí. Nejsem proti, přesto jsem ranní léčení zahájil s novinkou Suffocation (třikrát po sobě) a zažil jsem jakýsi zvláštní druh vnitřního uspokojení...

Sorgh: Hudební ceny Vinyla beru jako příjemnou alternativu k profláknutým a stereotypním cenám typu Slavík. Už plakát napoví, že zde o jména marnivých celebrit nezakopneme a to je v dnešních časech veliká útěcha.

Večer žánrové volnosti, upnutých kalhot a brýlí s tlustou obroučkou zahájilo trio FEDERSEL & MÄKELÄ a první, co se mi prohnalo hlavou, byla slova Radka K z Napalmed: “noise je slušná muzika”. Produkovaný binec s celkem stereotypně a pravidelně se opakujícím beatovým rytmem bych dokázal vstřebávat na závěr večera, opojen a znaven. Naservírovat tenhle chod v úvodu střízlivému publiku nebyl dobrý tah. Malý sál, hromada elektroniky (hromada = plný stůl), nástroje trýzněné za samou hranicí jejich použitelnosti, expresivní hlasová exhibice, trio patrně nevnímající, že kolem stojí nějaký lidi a neustále se opakující myšlenka “noise je slušná muzika”. Tuhle explozivní směs jsem vstřebal, ale byla to dřina.

Sorgh: Samotný večer mi ukázal, že vystupující projekty jdou zcela mimo mě. Ne že bych byl striktně rocker nebo metalista, ale mám určitou hranici, do které jsem schopen přijímat hudbu jako umění. Co je za, je pro mě už hluk a bordel maskující se za pavézu umění, které jsem „prostě nepochopil“. Proto mě zcela minul noisový otvírák kapely Federsel a Mäkelä, který mi nenabídl žádný požitek z poslechu a nešlo jej strávit.

Plynule navazující PAPALESCU (ve velkém sále) bylo jméno, se kterým jsem se potkával kdysi dávno, když si ještě říkal Mojmír a měl kolem sebe nihilisty. Naděje na slušnou muziku podle bicích na pódiu a mlhavých vzpomínek z minulosti umřela jako první. Zbyla elektronika a z těch bicích snad jen činely, zbytek prohnán přes filtry nebo triggery sváděl předem prohranou bitvu s dunícími beaty, které čeřily jinak klidnou hladinu v mém půllitru pšeničné dobroty. Přiznávám, odešel jsem. Stejně tak přiznávám, že chyba je na mé straně.

Sorgh: Papalescu je pojem, který i mně něco říká, proto jsem jejich produkci věnoval značnou pozornost. Celý set jsem ovšem, já nehodný, proklimbal, ale ne z důvodu nějaké blamáže ze strany kapely. Disko/elektro nátěr s poměrně zbytečným živým bubeníkem mě prostě neoslovil a tak jsem jen přijímal signály toho, kterak Papalescu baví ostatní diváky a ti si to užívají. Podle tohoto měřítka určitě dobrá show, až na kvanta sladké mlhy.

Vrátil jsem se až na vyhlašování samotných cen, z nichž první místo v kategorii “Počin” uzmulo velmi překvapivě vydavatelství Polí5. Vyhlášení následné kategorie “Objev” patřilo k těm veselejším okamžikům večera, protože proslovu nevím koho z labelu Máma mrdá maso jsem se musel smát. Slovní průjem, jehož obsahem mělo být vysvětlení toho, proč kapela Planety (která tuto kategorii vyhrála) odmítla jednak svou účast na samotném večeru a potom i na památeční desce, patřil k událostem, kde nezvítězila ani forma, ani obsah. Dál to nechci rozebírat, nepochopil jsem a tentokrát nebyla chyba na mé straně. První místo v hlavní kategorii “Deska” si odnesla v zastoupení kapela Květy (hrála ten večer v Prahe) za album Bílé včely a tady musím pokorně přiznat, že doplnění vzdělání je nutnost. Ze čtyř nominovaných kapel a jejich desek jsem znal akorát duo DVA (na vítězství jejich rozvernosti Botanicula jsem sázel) a pak jsem chvíli poslouchal album A forest affair od Please the Trees, než mi došlo, že zas tak dobrá deska to není.

Sorgh: Vyhlášení cen Vinyla ukázalo, že jsou ještě mladé a nevyzrálé. Samotný ceremoniál působil amatérsky jak ze strany moderátorů, tak některých oceněných. Zejména jsem rostl při děkovné řeči představitele labelu Máma mrdá maso, který se ve svých slovech doslova motal a i přes jejich množství neřekl vlastně nic. Ale nevadí. Je tu něco nového, nevšedního a to je jen dobře. Dětské nemoci přebolí a pak tu zůstane hodnotný podnik mající svůj nezanedbatelný smysl.

Po slavnostním vyhlášení oceněných jsem byl ještě schopen chvíli postát na malé scéně, kde se chystali Vložte kočku, ale pak už na mě té alternativy bylo moc a já musel odejít.

Večer pokračoval na malé scéně, kde se poskládala kapela VLOŽTE KOČKU a nemalý počet dobře se bavících fanoušků. I tahle kapela byla krokem do neznáma, i tady byly bicí prohnány přes kilometr kabelů, aby z nich mnoho nezbylo, ale tentokrát jsem se celkem chytal. Rytmika byla rocková (tak mě napadá, že se musím podívat, co nového u Combichrist), jen namísto kytarových aranží nastoupila elektronika, což nic nezměnilo na naprosto stejném působení na lidskou tepovou frekvenci. V jednom momentu mě napadlo, že by nebylo od věci doplnit vystoupení o nějakou projekci. Prostě nápad. Respekt a uznání posílám hráči na klávesové nástroje, bylo na co se dívat, když mi shluk přede mnou stojících fandů alternativy a experimentů (ten večer jsem ta dvě slova slyšel opravdu často) dovolil.

Následný přesun na velkou scénu a kapela ZRNÍ. Zrní prý letí. Propojení folku, lehkého rocku, vícero nástrojů a elektroniky bylo smysluplné, chytlavé a díky sympatickému frontmanovi i příjemné. Opět se ve mně bije otázka o smyslu samplovaných beatů, když je bubeník na placu, ale doba se patrně posunula, jen já zůstal kdesi jinde. Na kapele Zrní bylo vidět, že se dobře baví, že ví, co hraje, proč to hraje a že si je ve svém výrazu jistá. Přihlížející se bavili a bylo to přirozené. Zrní baví. A možná i letí.

Poslední projekt večera ILLEX ASIDE jsem neviděl, má omluva. Odešel jsem hned po předchozím setu; i tak byla skoro jedna hodina ráno a nastavený čas na mém budíku na šichtu (4.50) byl dostatečně pádný argument. Vstal jsem, ale bylo to peklo.

P.S.: Za fotky děkuju Elišce Podmelové z Abyssu. Díky!