Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K Project Pitchfork jsem se svého času dostal, jak to tak v mém případě bývá, naprostou náhodou. A to sdílením textu písně Triumph od industriálně blackmetalových magorů Aborym na jakési internetové fórum. Ti totiž v jedné pasáži oprali celou sloku songu Conjure právě od těchto těkajících fatalistů, na což jsem byl taktně upozorněn, protože jako správný metalový pozér jsem se vůči veškeré elektronice přísně a veřejně vymezoval. Taková hanba se nezapomíná, takže od té doby někde vzádu v mozku odkaz vidlového projektu léta tiše dlel až do chvíle větší hudební otevřenosti, kdy jsem si jej s chutí poprvé naservíroval v podobě celého alba. Už jen protože od prvního poslechu jsem i přes svoji vyhraněnost nedokázal setřást fakt, že ta muzika parádně šlape.

Že s tímto názorem nejsem na světě sám, mi potvrdila již fronta před vstupem do zadních pozic klubu Rock Café, ve které jsem si opět stihl připomenout místní past v podobě budějovického patoku a využíval času k sondě příchozích. Vlastně by mě zajímal nějaký průzkum toho, co se s EBM, elektronickou a gotickou scénou stalo někdy po devadesátých letech, protože i přesto, že Pitchwork jsou stále vesele aktivní a jen loni vydali dokonce dvě alba, tak dle úvodního panoramatu jsem si musel přiznat, že ve svých jednatřiceti letech jsem zde zatím patrně nejmladším členem audience. Což o to, sledovat, jak se dojatě setkávají po letech mámové a tátové, jež se před dvaceti lety řezali ve Styxu na hajzlech žiletkama do rukou, je roztomilé tak nějak samo o sobě, obavu jsem pak spíše měl o podobu celého koncertu, který mohl sklouznout do statické pietní akce, kde budou místnost vyhřívat už jenom zdvižené iphony se zapnutým natáčením. 

Tu nezaplašilo ani úvodní slovo do pranice dnešního večera, tedy čeští Schwarzprior. Tahle industriální banda se již pět let vesele nosí po světě s materiálem svého zatím jediného alba IDDQD (komu tahle kombinace nic neříká, jeho dětství stálo za hovno), které bych naživo mohl poslouchat prakticky neustále. O to víc mě zamrzelo předchozí vyjádření kapely, že se právě před Project Pitchwork bude konat patrně poslední vystoupení na zatraceně dlouhou dobu. A mně teda přijde škoda, že si jej museli odedřít jako předkapela, byť takového hudebního etalonu, jakými Vidle jsou. Celý jejich set začal nechutně načas, ještě dříve než se člověk na onu udatnou porci misantropie a rezavého nihilismu stihl pořádně vybavit a většina přítomných jej sledovala poměrně opatrně, jakkoli to trojice drtila nelítostně, se svým vyhlášeným nasazením. Vzduchem se opět nesly neurotické poznámky o kabelkách Mein Kampf, smrti, lásce, chcaní i o tom, čí je to vina, že je jaro, léto, podzim a zima. Leč pod pódiem relativní klídek, sem tam epileptické výkyvy jedinců, houknutí z davu, ale žádná velká tancovačka se nekonala, což mi zrovna v jejich případě přišlo jako škoda. Schwarzprior sluší mladší publikum. U opatrnějších jedinců, kteří jsou na koncertě jako tabula rasa, patrně bude chvíli trvat vůbec vstřebat, jakou hru na ně chlapci hrají. Právě onen průnik odlidštěné tíživosti a neokázalého vtipu je u nich to nejcennější. No a pro všechny případy se šlo tentokrát vyřádit pohledem v levé straně pódia, kde to chlapci za klávesami fakt parádně najelo. Příprava se holt nesmí podceňovat. 

Během jejich setu mě poměrně vytáčel nejen příšerný vzduch a dusno v sále, ale také pocit, že se nějak spěchá. Zkoušet světla při předkapele bych chápal v případě nějaké méně ambiciozní akce, stejně tak nošení ručníků a vody stále vystupující kapele takřka pod nohy během hraní. Hoši z Project Pitchwork zřejmě chtěli být brzo v pelíšku, takže se jelo na stopky. A také po nějakých patnácti až dvaceti minutách už vypuklo nadšené hřmění pod pódiem v poměrně důkladně obsazeném prostoru. To již celá čtveřice (PP hrají s živými bicími) skromně obsadila své elektronikou obemknuté pozice, pozdravila Prahu i turisty a zahájila svoji tepající dvouhodinovku.

Zprvu se skutečně musím omluvit za své obavy ohledně věku většiny zúčastněných, jež mi napovídaly, že se možná bude jednat o decentnější statický zážitek, kde každé ambicioznější zhoupnutí v bocích bude odměněno křivým pohledem zamrzlých okolostojících. Ha! Více jsem se mýlit nemohl. První song Akkretion ze stejnojmenného posledního alba projektu spíše sloužil jako předváděčka kýčovitých papundeklových vidlí s diodami, které zpěvák Peter Spilles polaskal v dlani, než je hodil někam dozádu, aby se k nim již po celé představení nevrátil, ale jako číslo dvě vypustila do teprve se nadechujícího davu legendární Conjure a šlo du tuhého. Je fantastické sledovat, jak zařazení takového nášlehu hned ke startu okamžitě nastaví náladu celého představení, ve kterém je pak publikum schopno odpustit i pozvolnější pasáže, vokální výkyvy nebo písně z posledních alb, které jsou koneckonců trochu odlišného charakteru než starší tvorba kapely, skrze níž se k ní valná většina přítomných dostala. 

Každopádně od druhého songu se rozeskákala půlka klubu a hemžení již neustalo. V agresivnějších momentech došlo i k příjemnějším strkanicím a vzhledem k neúprosné dvouhodinové délce setu se pak často do kotle chodilo na směny, kdy na jeden dva songy si občas bylo třeba jít prostě vydechnout trochu více dozádu, na bar či do předsálí nabrat trochu sil před dalším dobrodružstvím. Vzhledem ke zmíněné stopáži patří samosebou velká pochvala za výdrž jak kapele (z Petera lilo již po pěti minutách) tak fanouškům, kteří byli zkrátka dokonalí. Sám nejsem takový znalec kapely a tak bylo pro mě úžasné sledovat, co pro ně PP znamenají. Společný zpěv, samovolné roztleskávání (nemám rád, když si o to kapela říká, ale když si to udělají lidé sami, kdo jsem já, abych jim to rozmlouval), nadšené ryčení v průběhu písní, a to vše v podmínkách, pro které by slovo peklo bylo lichotkou. Rock Café na také masivní tančírny není skutečně ideální. Nebylo se ani čemu divit, když kapela během dvou pauz mezi přídavky trávila v zákulisí více času, nežli bylo možná vhodné, ale fanoušci jí ani v tomto případě neopustili. Vždyť jim ta banda zahrála prakticky celý průřez svojí tvorbou a téměř žádné album nezůstalo opomenuto. 

Těší mě vidět, jak si osazenstvo hudebně gotického serveru sanctuary.cz skrze svou promotérskou činnost plní dávné sny. Jak nepopsatelný koncert Garyho Numana minulý rok, tak letošní Project Pitchfork navíc dokázali, že nejsou jen vzpomínkovou záležitostí pro industriální starousedlíky, ale stále naprosto aktuální továrny na hudební zážitky, jež je třeba neustále brát v potaz. Ne každý má na své hudební legendy takové štestí. Přejme jim ho společně se spoustou dalších podařených akcí. 

Na koncert byla redaktorovi Echoes udělena akreditace pořádající agenturou.