Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čas je svině. Někdy plyne moc pomalu, ale v drtivé většině utíká neúprosným úprkem vpřed a když si člověk uvědomí, že by bylo fajn ten koloběh přibrzdit a zpomalit, všechno se rozjede snad jednou tak rychleji. Tohle však nejsou úvodní slova pro nějaký memoár, ale obyčejný a prakticky čerstvý zápis pamětí z nedávného koncertu Rammstein. I oni ten čas začali řešit a snad i pro tu nemilosrdně tvrdou pravdu o jeho nepřetržitém sprintu pojmenovali svou poslední desku jednoduše Zeit. A protože je to album velmi čerstvé, jedou k němu patřičně okázalé tour, které startuje dvoudenním infernem v Praze v Letňanech. Ve víceméně svěží paměti držím nedávný koncert téhle megakapely, který proběhl v Edenu a nějak jsem si zafixoval, že to bylo tak před třemi lety. Jenže ono to bylo už v roce 2017 rovněž v květnu. Praktická ukázka toho, že ten čas fakt, ale sakra letí. Ale zanechme nostalgie.

Oproti minulé akci se tato nesla v duchu open air festivalu, kdy na letištní ploše přiléhající ke známému pražskému výstavišti v Letňanech, vyrostla monstrózní konstrukce, koketující s industriální harmonií Vítkovických sléváren. Do půlkruhu sevřené tři tribuny a velkorysý plac pro stojící neposedy. K tomu dostatečný počet stánků s občerstvením a merchandise kapely, který je (jako ostatně vždy na podobně velikých akcích) úměrně řečeno tristní. Otevřeně řečeno úplně pitomý a nezajímavý. Tričko s nepříliš lákavými motivy za devět stovek, kšiltovka za pět a pak nějaký šály nebo co… no prostě bída. Pokud jste hledali nějaký hudební nosič, což beru jako nejlepší možný kapelní merch, tak smolík. Jo a abych nezapomněl, mohli jste si domů odnést zálohovaný kelímek s různými fotkami kapel. No, tohle prostě není sortiment, který bych doma cpal na polici. Pro úplnost se možná hodí fakt, že veškeré nákupy, které uvnitř areálu probíhaly, fungovaly přes platící náramek, což je pohodlné a úplně zbytečné zároveň. Záleží na úhlu pohledu.

Areál bez kousku stínu byl otevřen již od čtyřech hodin a oplocené území tak počalo polykat tisíce a tisíce lidí zejména z německy hovořících území. Potkat v tom šíleném davu někoho, kdo mluví česky, bylo velmi vzácné a ojedinělé. Probít se tím mraveništěm však nebylo nijak výrazně nepohodlné, a i ty fronty na pití utíkaly celkem dobře. Horší to bylo s hledáním vhodného místa pro maximální zážitek. Postavit se k podiu zpříma bylo kolem té šesté hodiny už takřka nemožné. Hlavy v nejlepších sledovacích úhlech už dosáhly patřičného zahuštění, a tak přišlo vhod zaujmout pravé křídlo a usilovně si držet kótu před lačnými nájezdy germánských přívrženců. Dav rostl, slunce pálilo, nohy bolely.

Vytržení z nečinnosti měl přinést obsah vystoupení předkapely. Tou se stala kapela (nevím, jestli je tak vlastně lze nazvat) Duo Jatekok. Dvě holky z Francie, co hrajou na piano převzatý skladby z repertoáru Rammstein. Oni sice mají na kontě více alb, kde hrajou i jiný věci, ale teď a tady hráli jen coververze. Nechce se mi, ale musím říct, že tohle byla fakt pí*ovina. Jako intro asi dobrý, ale když se takhle hraje delší čas… blbost a nuda. Vlastně jsem je po nějaké druhé, třetí minutě přestal absolutně vnímat, o to víc, když mě po celou dobu sralo zapadání slunce, které svými ostrými paprsky zapichovalo jehlice do očí. V takových chvílích se snadno nabízí repertoár stanovený už na debutové desce tuzemského tělesa Umbrtka. To by byla předkapela, panečku. No nic, tohle nutný zlo naštěstí brzy zmizelo z podia a přišlo to hlavní kulturní dědictví Německa.

Jemné intro, nějaké nesmělé efekty a nečekaný lekavý výbuch – takové byly první vteřiny, které se překroutily do tónů první nové písně. Tou byla věc Armee Der Tristen, která zároveň otvírá i nové album Zeit, jenže to jsem ještě neslyšel a nijak nestudoval, takže tohle byla pro mě premiéra. Stejně tak následující Zick Zack. Do téhle doby vcelku nijaký zážitek, který nevyvažovalo ani to, že na podium jsem vůbec neviděl a z obrazovek po stranách tu a tam sice nějaký záběr na podium probleskl, ale byl opatřen různými vizuálními efekty, takže se nějaké klíčové dění nedalo rozeznávat. Naštěstí koncerty Rammstein nestojí jen na tom, co všechno ta banda na podiu vyvádí, ale také jak efektně pojme celkovou šou, na které se ve venkovním prostředí lze neomezeně vydovádět. Velkolepou podívanou slibovala už samotná konstrukce se speciální podobou různých reflektorů a skrytých míst, kde všude šlo tušit nějaký ten ohýnek. V neposlední řadě za celým zážitkem stojí také pevná stavba skladeb, kvůli kterým jsem si kdysi dávno tuhle kapelu vzal za vlastní.

Prvotní rozčarování volně přešlo ve smíření. Přeci jen ten zvuk a masivní energie jednotlivých songů plně podepisovaly ortel, že jsme tady správně a že přítomnost není zbytečná. S gradací samotného koncertu co se playlistu týče, stoupala i samotná podívaná. Nechyběly plameny na podiu, nad ním, na stožárech v hledišti ani v rukou samotného Lindemanna. Perfektní práce světel, která kombinovala mnohé, doplňovala i samotná projekce na středovém vertikálně posuvném plátně, kde po většinu času dominovaly variace ikonického křížového R. Takže ačkoliv jsem pod ruce samotných hráčů absolutně neviděl a jejich počínání vyloženě odhadoval na základě zkušeností z minula, či ze shlédnutých starších vystoupení na DVD, tak přesto všechno jsem nasával veškerými póry tu šlapavou pochodovou muziku, kterou si rvu do uší od rané puberty.

Popisovat efekty jednotlivých úseků koncertu zkrátka nelze. Stejně tak nemohu určit škálu stupňů Celsia, které se mi při každém ohňovém výpadu zařezávaly do obličeje. To se prostě musí prožít na vlastním těle. Jisté však je, že tento koncert mě učaroval mnohem víc než ten v roce 2017. Možná to bylo tím, že jsem měl místo ke stání, a ne na tribuně, čímž jsem tak mnohem intenzivněji vnímal okolní atmosféru, nebo to, že mi nynější výběr songů perfektně sedl, tedy až na (z mého pohledu nefunkční a zbytečnou) vsuvku v podobě remixované verze skladby Deutschland v tanečním duchu, která byla naštěstí vzápětí nahrazena původní verzí. Stejně tak dvojitý přídavek, kde nepopsatelně mohutně bodal do těla song Rammstein. Maximální koncentrace a prožitek vyloudil husí kůži. Výtečná práce, kdy i odchod kapely na samotný závěr byl naprosto odzbrojující a správně lekavě šokující.

Pokud do vzduchu vyřkneme logickou otázku: co bude příště?, tak na tu si netroufám odpovědět. Tedy ve smyslu, zda Rammstein budou koncertovat, protože se neustále tváří, že kapelu brzy pověsí na hřebík, a i loučivá věc Adieu jisté věci naznačuje. Vzápětí lze pak volit mezi jít, či nejít a pokud jít, tak už určitě nestát. Navzdory faktu, že jsem to celé viděl zblízka a jednoduše – byl jsem tam, tak tribuna určitě nabízí pohodlnější možnost čekání než nekonečné postávání v uválcované škváře. Účast lze odškrtnout i tak. Leč uvidíme.

Co se hrálo:
1. Armee Der Tristen
2. Zick Zack
3. Links 2-3-4
4. Sehnsucht
5. Zeig dich
6. Mein Herz Brennt
7. Puppe
8. Heirate Mich
9. Zeit
10. Deutschland (remix)
11. Deutschland
12. Radio
13. Mein Teil
14. Du Hast
15. Sonne

Přídavek:
16. Engel (karaoke piano verze)
17. Ausländer
18. Du Riechst So Gut
19. Pussy

2. přídavek:
20. Rammstein
21. Ich Will
22. Adieu