Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Softmoon + Fata Morgana, Futurum (3. 10. 2022)

Luis Vasquez a jeho elektronicky punkový projekt Soft Moon se v Praze ukázal již po několikáté, a to třeba i před osmi lety jako předhazovač Depeche Mode. Já se s ním seznámil v rámci hurá akce před cca čtyřmi lety na koncertě v Lipsku, což je nakonec pro podobné hudební žánry jedno z míst nejzaslíbenějších. Němčina a drzé publikum (tehdejší nevděčné zvolání "Schnelle bitte!" po prvním ambientnějším songu tehdejšího setu stále doma používáme, když nestíháme vlak) těmto temnějším tuckám prostě sluší.

Vzhledem k zasloužilosti interpreta nebylo publikum natolik nahuštěné, jak bych třeba čekal, ale zase bylo sympaticky vytančené a ohleduplné. A alespoň se dalo volně pohybovat skrze dav do libovolných úseků hlediště. Rolí předskokanů se chopilo španělské duo Fata Morgana -  rozepsáno na nástroje: zpěvačka a chlapík za klávesami se samplerem. Jako nakopnutí k headlinerovi mi nicméně úplně nesedli. Jednoduché, ba až trochu infantilní klávesové melodie s lakonickým pěveckým projevem bych zasadil spíš někam kolem půlnoci do zahuleného sklepa, kde by se na ně dalo ideálně zkouřeně ploužit. Na to jsem jaksi v tu dobu nebyl vybaven a i přes rozpohybovanou zpěvačku, jejíž rychlé 360° otočky byly natolik přesné, že mohly svojí ukázněností konkurovat zastřiženosti jejího mikáda, jsem to pojal jen jako takový pohodový chill-out před bouří.

Soft Moon zato odpálili celý svůj set totálně od podlahy. Od první vteřiny poskakovali ve složení bubeník, basák, krabičkář a samotný Vasquez do prvotřídně našláplého post-punku s pouze vzácně se měnícími rytmy. U téhle kapely se dá zřídkakdy spolehnout na to, že zopakuje stejný set jako den předtím někde jinde a prý to, co hraje, určuje v průběhu koncertu dle responze a očekávání od diváků. Je-li tomu skutečně tak, jsem moc pyšný na to, že Prahu vidí takhle rozjetě (byť třeba trochu konzervativně, protože z posledního alba zahráli snad jen jeden song a většinu věcí tahali z již klasické první desky), protože za celou dobu se to nezaseklo ani jednou. Když ve finále Vasquez začal třískat do té své plechové popelnice, dopřál tím prostor pro prvotřídní taneční trans a navzdory tomu, že jsem během celého koncertu neměl ani jednou obě nohy na zemi, chtěl jsem, aby to trvalo celé ještě jednou tak dlouho. Pecka!

// All Them Witches + Rich Ruth v Meetfactory (10. 10. 2022)

Když jsem zjistil, že vlastně chci jít na koncert All Them Witches, byl samozřejmě již vyprodán, což mi přišlo docela překvapivé nejen v rámci toho, co hrají, ale i díky tomu, že naposled tady okupovali podstatně menší prostor Rock Café. No a navíc tohoto data ještě proti nim v Lucerna Music Baru hráli náladou trochu spříznění Brian Jonestown Massacre. No každopádně stalo se a mně nezbylo než vytočit pár telefonů, abych se na koncert dostal. Naštěstí moje atendace nebyla podmíněna povinností koncertního reportu, protože předem avizuji, že to, že jsem se na ten koncert dostal, byla poslední dobrá zpráva toho dne.

Přechozený zánět průdušek je jobovka, která číhá schovaná kdesi uvnitř, aby ve správný čas ukázala zuby a zničila vám večer. No a já jí ještě vydráždil tím, že při mdlobách, které mě jaly poté, co jsem na nápojáku zjistil, že v Meetfactory mají jenom Budvar, jsem automaticky přesedlal na víno, kterým jsem zapíjel "léčivé" slivovice. Během předskokana, jakéhosi Riche Rutha, který kombinoval jednoduché kytarové linky s jednoduchými elektronickými smyčkami, což byla jednoduše dost nuda, jsem alespoň trávil čas pokecem s Olafem Olafsonnem, který mě tím, jak zabavoval opomenuté zálohované kelímky, připomínal jak tuhý krajíc umělec má. Nejlepším zážitkem pak byl jakýsi turista a jeho výraz, se kterým dopíjel své dnes první a stoprocentně poslední pivo.

Na All Them Witches mě potěšilo, nakolik si již během prvních tónů přizpůsobili náladu sálu a všichni pod pódiem se tak nějak podvědomě začali povolovat sborně v kolenou. Osobně do těchto bluesově stonerových věcí zas tak tolik nevidím, takže si užívám, nakolik na mě působí filmově a prostředí-tvorně. A na chvíli jsem se skutečně ocitnul někde v tom malém baru u silnice kdesi v Oklahomě, kde si spokojeně kývu hlavou a ta mladá sympatická kapela přede mnou ani jednou neudělá oční kontakt ani po mě nic nechce nic jiného, ale je to v tomhle zapadákově za dlouhou dobu jediná dobrá muzika, co sem zavítala. Oproti předchozímu koncertu měli tentokrát s sebou i klávesáka a musím říct, že si moc nedokážu představit, jak to dříve mohlo fungovat bez něj.

Samotný koncert trval prý dvě hodiny a jeho leitmotivem bylo, že bubeník měl svoje nástroje prý tak vachrlaté, že ve vzduchu visela hrozba fyzického násilí vůči technikům. Já bohužel po cca jedné hodině mám totální blackout a následně si jenom pamatuji, jak si ráno počítám desítky škrábanců a hematomů, které jsem si nadělil po zřejmě dost klikaté cestě domů, z níž mám akorát flashback, že mě minimálně jednou srazilo auto.

This Gift Is a Curse + Norna + NÁV + Chandra v Crossu (27. 10. 2022)

Vzít si na blackmetalový koncert s razítkem Good Night White Pride tričko Taake mohlo rozeznít nejeden majáček módní policie, ale naštěstí jsem si to včas uvědomil a přehodil přes něj veselou květovanou košilu, takže jsem vlastně vypadal ještě více nepatřičně. Dobrovolná výše vstupného je každopádně v této (i vlastně jakékoli jiné) době skvělé gesto, kór za čtyři kapely, kdy dvě z toho jsou zahraniční. A vůbec ne blbé.

První se za řídítka postavila tuzemská Chandra, která se sama označuje jako Amenra z Kolína. Tady bych mohl skončit, protože ta míra inspirace vlámskou post-metalovou ikonou je tam opravdu monstrózní. Melodické linky s výbuchy kytarových stěn, smuteční nálada, alespoň jeden ze členů kapely zády k publiku, intenzivní vokály za hranicí obvyklého growlového pohodlí. Ke kvalitám jejich vzoru skutečně daleko nemají, ale je to fakt šíleně nepůvodní. Tedy naživo pak fajn, ale doma mám na desce holt tu Amenru. Ale pobavilo mě, že jak proti sobě měli kytarista s baskytaristou postavené mikrofony, do kterých souběžně vřískaly, tak to vypadalo místy jak Švankmajerovy Možnosti dialogu.

Následující Náv jsem jednou viděl naživo vystupovat před Turií (viz report), kdy mi přišli jako sympatický prasopal, který by se blejsknul klidně vedle takových Revenge. Následně jsem zrecenzoval jejich podařenou desku Arcizlo (viz zde), kde mě naopak překvapilo, nakolik je jejich hudba pod tou lískanicí členitá. No a teď jsem na ně zase spokojeně házel hlavou před odposlechem a užíval si pro změnu, jakej je to vytřískanej chlejv. Náv se toho večíra trochu minuli náladou, protože všichni ostatní večerní interpreti byli spíš melancholičtější a čitelnější. Tahle trojka by si spíš zasloužila pořádnej mosh někde na Sedmičce, ale i přesto mě to tankovalo, protože do toho prostě hrozně sympaticky řežou a bubeník je magor.

Třetí kapela, švýcarsko-švédská Norna vytapetovala pódiový prostor vlastní reprosoustavou a podle toho to vypadalo. Už během prvního songu mi málem slezly vlasy z toho náporu, ale je holt stavovská čest to ustát, takže jsem to dotáhnul z předpódiové pozice až do konce. Vlastně jsem si příjemně užil samotnou tu hlukovou stěnu, jakkoli se v ní často ztrácely melodie i vokál. Ta totiž nebyla přebasovaná jak bývá obvyklé a vytvářela tak zvláštní kovový prostor. Ten bohužel způsobil, že jsem po koncertě neslyšel ale lautr nic a v kombinaci s ohavným vínem, co jsem ten večer do sebe lil, jsem si způsobil opomenutí skutečnosti čtvrtého a hlavního interpreta večera, švédských This Gift Is a Curse a odpotácel se ke kolejím, kdy jsem ještě po cestě nasměrovával mládež, co míříla opačným směrem na jakousi psytrance akci a vzhledem k mé květované košili jsem byl považován za jejího účastníka.