Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sobota měla veškeré předpoklady k tomu stát se pro mě svátkem spánkové deprivace, protože původní plán vyložit se v kostele padl mimo jiné s tím, že se kdosi rozhodl na mém spacáku předstírat psa a s neúspěšnými pokusy o roztomilost revertoval veškeré mé páníčkovské rozkazy. Nato jsem se tedy odhodlal spát do táborové chatky, ve které od jejího postavení nebylo nikdy víc jak sedm stupňů Celsia a když se mi cca kolem půl dvanácté podařilo ukolébat se klepáním, začal v lese za chatou workshop hraní na bubínky (vážně). Přizpůsobiv se situaci jsem se jal zkolonizovat do dalšího dne. Účastníci akce se přirozeně během předchozích hodin rozdělili do dvou skupin - ti, kteří měli oči jak Clint Eastwood v Pro hrst dolarů a ti, kteří měli oči, že s nimi málem neprošli dveřma. Kolem páté odpolední měla začít hrát polská kapela SmoGGG a dle toho, co říkali ti, kteří je viděli vystupovat z auta, nás měl čekat neopakovatelný hudební zážitek.

Každý člověk si dle mě u srdíčka hřeje několik okamžiků čirého štěstí a radosti, které si pak v paměti spouští jako takový ohřejváček, když je ouvej a s připitomělým výrazem vzpomíná na časy, kdy bylo dobře. K těmto momentům jsem si s nadšením zařadil ten, kdy jsme s Olafem Olafsonnem a několika dalšími přáteli seděli pod jedním z kostelních oken a nevěřícně se dívali na to, jak se na vystoupení snaží připravit pravděpodobně nejzřízenější člověk, kterého jsme v životě viděli. Ladění kytary s neustále překážející vibrapákou, nonsensové údery do kláves, smrtelný chropot v mikrofonech a zvukař s koutky u kolen napovídali, že kapela se z pátka na sobotu nejspíš jela ve velkym a před vystoupením to pokoušeli dorovnat tim, že si dali hroznou.

SmoGGG je kapela z Krakowa, která označuje svůj hudební záběr za swampcore. V průběhu koncertu se ale nedalo zpočátku úplně spolehnout na to, zdali to, co slyšíme, je skutečně hudba, kterou se normálně zabývají, anebo se pokoušejí vytáhnout ze svého stavu alespoň něco podobného koncertnímu projevu, takže ve snaze podchytit podstatu swampcoru jsem opakovaně selhával. Nakonec při průzkumu toho, co se děje s rukou frontmana na hmatníku kytary a při týmové spolupráci, jsme se domluvili s ostatními na tom, že SmoGGG hrají ve výsledku skutečně to, co chtějí a jak to chtějí. Většina setu vypadala jako improvizace dobrých, ale úplně vyprasených hudebníků někdy kolem čtvrté ráno a v silnějších chvílích pak připomínala ranou frackovitost a agresi Nicka Cavea ještě s kapelou Birthday Party. Zpěvák SmoGGGu dokonce několikrát překvapil intenzitou a kvalitou hlasového projevu, a to i přesto, že neustále bojoval se sub-misemi typu přílišné vytažení stojanu na mikrofon a jeho snahy ho vrátit zpátky či vypadlý popruh od kytary a jeho snahy zapnout ho zpátky. V průběhu jejich koncertu jsem se pak přistihl v myšlence, že možná takováto nestoudná vyřízenost je prostě záměrným projevem kapely a její demonstrace hudebního undergroundu, kdy lépe to neumějí a ani nechtějí umět. Ven mě každopádně vyhnal až poslední přídavek, kde se začalo totálně dada jammovat se dvěma saxofony, do čehož se frontman s pivem v ruce snažil najít správnou klávesu do které by rytmicky mlátil a dost se mu ty hnáty zaměňovaly. Po asi osmi minutách jsem si šel provětrat plíce, protože dobrého pomálu.

Zatímco se pak na svůj výstup připravovala následující banda, blackmetalisti Voluptas (kteří dobrovolně podstoupili riziko, že se mi do konce života bude plést jejich název s Voluspa), kochali jsme se pohledem na členy SmoGGGu, nakládající věci do auta, abychom zjistili, že problém nebyl jen na straně frontmana, ale naládovaný do hoven jsou tam naprosto všichni. Útěcha, že tedy dnes neodjedou autem měla jen poloviční účinek zejména poté, co se k nám onen frontman přimotal a začal vyprávět cosi o celosvětovém exorcismu. Naštěstí v průběhu dne pak začali postupně členové dávat větší smysl a párkrát jsme se k nim i vrátili pokecat, abychom zjistili, že mají velmi slušný hudební přehled. Jejich kytarista/saxofonista/klávesák je například velkým fanouškem Už jsme doma, ústřední ksicht kapely zase doporučoval českou kapelu Kaczinsky (dnes vystupují pod názvem Lakka).

Voluptas jsem tento rok, stejně jako ony Tengri, slyšel skloňované již vícekrát a to pravděpodobně i kvůli jejich novému albu, které jim vyšlo nedávno pod vydavatelem MetalGate. Rozhodně se mělo jednat o nejtvrdší hudební zásun v celém programu, který ale jinak svým pohanským záběrem do celého schématu bezproblémově zapadal. Na začátku jejich koncertu jsem přemýšlel, jak velkou zvukařskou noční můrou je nazvučit dvoukytarový black metal se saxofónem, nicméně jsem musel uznale pokývat hlavou, že se podařilo ony nástroje posadit vedle sebe tak, aby na sebe navzájem neútočily. Stejně tak mě potěšilo, že onen saxofon zde není využívaný způsobem, jaký mi třeba nesedí u White Ward. Totiž, že funguje jako taková propagační finesa "blackmetal se saxíkem", ale pak se v jednotlivých písních stejně oba prvky střídají, místo aby spolu pracovaly. Voluptas tomuto po většinu času předcházejí a líbilo se mi, že mnohdy dechový nástroj přirozeně doplňoval hlukovou zeď. Ta byla sestavená z velmi chytlavých riffů, nelítostných sypaček a suverénního vokálu, takže černé srdéčko si tam nemuselo hledat to svoje, prostě to tam přirozeně bylo. Voluptas budou mít dle mě před sebou dobrý rok, až všechny ty průsery odpadnou. Naživo to šlape, je v tom vidět vize, nejedná se o experiment, který na blacku bohapustě parazituje a působí to čerstvě. Akorát jsem u nich poprvé za festival ucítil tu limitaci v tom, že se na koncertě hlavně sedělo na zemi, což je u této muziky takový nějaký divný zkrátka.

Po Voluptas následoval přechod do světa experimentálního vizuálního projektu Jana Kulky, kterou prováděl skrze objekt nazívaný "pramítačka", což byl komplikovaně vyhlížející promítací mechanismus vypadající jak artilérní zbraň z Třicetileté války, nicméně během těchto projekcí jsem dal přednost dočerstvování a lehké koverzaci v očekávání následujícího koncertu Der Blutharsch (andtheinfinitechurchoftheleadinghand).

U těchto slušňáků jsem zjistil, že z přítomných jsem jeden z mála, který je ještě naživo neviděl a začal jsem si připadat trochu méněceně, takže jsem se šel schovat do předních řad těsně za nevelkou skupinu tvrdohlavě sedících fanoušků. Když v pětičleném složení Blutharsch (andtheinfinitechurchoftheleadinghand) spustili, nemohl jsem si náhle více gratulovat. Kapela vyplňovala prostor před sebou dvěma světelnými hlavami, které v sobě měly množství zrcadlových východů, z nichž proudily téměř hmatatelně ostré světelné tyče. V kombinaci s kostelním interiérem a absencí jakýchkoli jiných světel se jednalo z první řady o jedinečnou podívanou, kdy vlastně nebylo vidět nic než zpěvačku Marthynnu se samply, kolem nichž prosvítaly úzké pohybující se pruhy. Hudebně se útočilo čistě rockovým aspektem kapelní tvorby, jejich ambientní  a industriální období se zde nijak samostatně neprojevilo. Nevadilo to ale, protože koncert díky tomu měl nepolevující dynamiku, na kterou se zkrátka nedalo jen tak stát. Der Blutharsch (andtheinfinitechurchoftheleadinghand) v této podobě sice nabízejí svůj nejpřístupnější set, ale nikoli primitivní. Je úžasné poslouchat naživo, jak jsou jednotlivé songy vybudované, jak do sebe zapadají různé obsažené elementy i s jakou lehkostí rostou v závěrečných gradacích a variacích dříve předestřených melodických témat. Když jsem zkoušel tu inscenační komplexnost a přitom výslednou lehkost k něčemu zařadit, tak se mi na mysl vkládali snad jen holandští Gold, a to nejen díky podobnému ženskému vokálnímu přednesu. Tak rád bych se v jejich setu dále vrtal hudebně, ale bohužel to nebylo možné, protože nohy a ruce mluvily jinak a nechtěly promeškat možnost sebou trochu házet a já nebyl úplně v pozici jim říkat, co mají dělat. Tak moc to Rakušákům šlapalo.

Oproti svému předsevzetí jsem pochopitelně pak zase vyloupil stánek s merchem (díl 785.) a v nadšení prokecal celý následný společný set Bön s Olaf Olafssonem (andthebigbadtrip). Vzhledem k nikterak velké motivaci navrácení se do promrzlé chatky se spacákem, který má komfort ve 32 °C, jsem se poslechově rozloučil i s ambientními DJs, které měli ukládat ty, kteří spali v prostorách kostela a pak jsem se přemluvil, přehlcen zážitky, k rychloposuvu do dalšího dne. V ten jsem původně ještě chtěl stihnout vidět naživo český projekt Vyšehrad, nicméně tomu příliš nepřála nedělní pátá hodina výstupu, takže nakonec padla volba na rozloučení (čtyřem panákům na cestu se vyhnout nedalo) a výlet přes kopečky až zpátky do morového království.