Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Avizovaný začátek akce ve 20:00 se nedodržel, ale žíly to nikomu netrhalo. Začalo se totiž o chlup dřív. Zhruba v 19:45, tedy pět minut před mým příchodem (dle slov příjemné paní šatnářky), odstartovalo svoji show pět ustrašených kluků, namačkaných na minimálním prostoru dvěma bicími soupravami stísněného pódia. Má vstupní neznalost předkapel mě tak trochu přivedla do situace “popiš, co vidíš”, takže nemohu popřít, že vzhled i akcent dvou moderátorů v řadách kapely Synaesthesia mě přivedlo k přesvědčení, že jde o chlapce odněkud z jihu Evropy. Že tomu tak není, jsem se dozvěděl záhy. Synaesthesia jsou z Londýna a na turné se Spock’s Beard propagují svoji eponymní debutovou nahrávku.

Krusty: To já se při příchodu do klubu zhrozil. Přišel jsem na Spock’s Beard, leč z itineráře na dveřích na mne koukala solidní svita předkapel a pokapel. Catering, Doors, Synaesthesia, Change Over, Special Providence, Curfew a koncert uzavírající Buss Call. Až po chvíli jsem se chytil za nos a zastyděl nad neznalostí organizačních termínů zahraničních kapel.  Přesto jsem byl opravdu zvědav jen a pouze na Spocks, poněvadž přestože mám tento žánr rád, ctím heslo “mnoho progu, posluchačova smrt”.

Na hudbě Synaesthesia mě překvapila struktura jejich skladeb, jakož i rozmanitost nálad. Přirovnání ke starým Rush v tomto smyslu není od věci. Melodická stránka se přela s rytmickými zvraty a změnami nálad, krkolomné kytarové party se odrážely od proměnlivých klávesových rejstříků a intenzivní vokální pasáže střídaly dlouhé instrumentální sekce (např. sympatická instrumentálka “Noumenon”). Podpořena správně syrovým zvukem zostřujícím její snažení, zasloužila si progrocková omladina po každé skladbě vřelý potlesk. Odezva a hlas z publika “nekecej a hrej” kapelu nakonec nakopli nejen k výrazně smělejšímu přednesu, ale např. i ke kytarovému sólu á la Petrucci z pozice na bedně odposlechu.

Závěr jejich setu obstarala sáhodlouhá skladba plně v intencích předchozí charakteristiky a během pauzy jsem tak měl důvod k zamyšlení. Jestli to takhle půjde dál, zažijeme dnes večer jako z pohádky O progresivní chaloupce. Maďarští Special Providence na to šli úplně jinak. Tentokrát to bylo studenější. Precizní instrumentální čtveřice bicí-basa-kytara-klávesy se ale od prvních vteřin vyhecovala k úžasnému výkonu. Hned mi přišlo na jazyk srovnání s první deskou Exivious. Jako tahoun kapely se brzy projevil bubeník, který za prvé hned od začátku ohromoval přihlížející svou komplexní a zároveň razantní hrou a za druhé se chopil mikrofonu, aby po třetím songu poděkoval za vstřícnou audienci.

Měl jsem pocit, jako by spousta návštěvníků tuto kapelu znala více než jen povrchně, odezva byla o několik decibelů hlučnější. Ale nelze říct, že by to mělo být jenom tím. Jejich syntéza metalu (a ano, i djentu) s jazzovými prvky působila na jednu stranu strojově, ale pot z kapely přece jen vycházel lidský. Doteky hravosti jsme si užili v momentech, kdy jazz a metal pro náročné vystřídal klávesový rejstřík á la osmdesátkové disco. Vtipné bylo, že to dohromady fungovalo. Shrnu-li předprogram Spock’s Beard do jedné věty, kapely Synaesthesia a Special Providence jednoznačně doporučuji k bližšímu ohledání. A pak že předskakovat nedává smysl!

Krusty: Já na Special Providence slyšel samou chválu, neboť nedávno hráli v Brně na Melodce. Kde jsem chyběl. Takže zvědavost byla vypjatá na maximum. Instrumentálně byla čtveřice opravdu na výši, zvláště kytarista to tam sázel jedna báseň. Ale po třetí skladbě jsem se začal zlehka ošívat. Chyběl mi zpěv a ač hudba představovala řemeslně zvládnutý klon instrumentálních Dream Theater (je mi jasné, jak lacině tohle srovnání působí) a toho nejlepšího z jazzrocku, moje pozornost začala pokulhávat. Možná jsem byl až příliš natěšen na zlatý hřeb večera, možná nebyl prostě jen ten správný čas pro jinak skvěle zahraný progjazz od Balatonu...

To hlavní tedy mělo teprve přijít. Vyprázdnit se, dolít si a postavit se dopředu, takový byl můj plán, jehož plněním jsem strávil zhruba půlhodinovou přestávku. V počtech jsem nikdy moc nevynikal, ale snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se nás v klubu sešlo zhruba 200. Na vrchol večera bylo v sále samozřejmě nejvíce těsno. Před úderem desáté hodiny večerní se prostorem rozeznělo intro a po bojovém pokřiku, který k publiku dolehl z backstage, se Spock’s Beard objevili na pódiu. Vydání “The Oblivion Particle” je v těchto dnech událost číslo jedna, takže nebylo nijak překvapivé, když se začalo songem “Tides of Times”. Zvukově to byla stejně jako u předchozích dvou kapel syrová lahůdka. Nahlas tak akorát a slyšet vše podstatné. Všichni v kapele mají standardně na starosti minimálně dvě věci - hlavní nástroj + zpěv. Frontman Ted Leonard je v tomto ještě trochu dále a když bylo potřeba, otočil se ke svým doprovodným klávesám, přitom především zpíval a hrál na kytaru. Ryo Okumoto byl klávesami obehnán takřka kolem dokola a přestože měl stále plné ruce práce, našel si chvilku, aby vystrčil paroháč. Dave Meros doslova ztělesňoval klid a mír, basoval si to svoje a když mělo dojít na  vícehlas, přiložil hrdlo k dílu. Alan Morse zpoza slunečních brýlí házel jeden úsměv za druhým a dával své kytaře co proto. No a Jimmy Keegan za bicími, to je kapitola sama pro sebe. Pohled, jak vkládá do každého úderu všechny obličejové svaly je možná trošku nekonformní, ale herně naprostá špička a k tomu ještě hlásek jako konipásek.

Takže tato pětice, dobře naladěná a potěšená přídělem lahváčů z Plzně, pumpovala svou energii směrem k obecenstvu skromným, ale sebevědomým způsobem. “The Good Don’t Last” představila kapelu v jejím klasickém členitém rozpoložení, “Minion” z novinky pro změnu ukázala, že Spockovci i na letošní nahrávce nešetří melodickými nápady. Že v klubu panovala uvolněná atmosféra, svědčila po zaznění “A Better Way to Fly” krátká Okumotova srandička s “Japanese karaoke”, která rozesmála publikum a dokázala, že kromě geniality si kapela tyká i se smyslem pro humor. Jeden z vrcholů přišel záhy - hitová a vokálně náročná “Afterthoughts” (recenze na album zde) si vysloužila i potlesk uprostřed skladby. Vzájemné doplňování všech pěti zpěváků skutečně bralo dech a musím říct, že jsem se na to těšil zhruba stejně jako na prostřední riff v úvodní “Tides of Times”. Což jsou zkrátka věci, které jinde jen tak lehce neuslyšíte.

Další nová věc “To Be Free Again” patří k tomu lepšímu na nové desce. Naživo se skladba jevila plnokrevně, ale někdy v závěru se něco pokazilo. Leonard jakoby jen lapal po vzduchu - jeho hlas přestal být slyšen. A pokazilo se toho asi víc, “June” musela začít absolutně akusticky, i Jimmy vyskočil od bicích a šel si zazpívat dopředu. Na “Waiting for me” se zdálo, že je vše v pořádku, ale Alan Morse pořád nebyl spokojen. Měnil kytary, klečel u boxu, kroutil hlavou, no asi se neslyšel. Od těch chvil už to jaksi nebylo ono. Kouzlo rázem vyprchalo. Megapřídavek v podobě dvacetiminutové “The Water” z debutu, který vlastně  vůbec nemám v krvi, mě už nebavil. Bral bych spíš nějaký intenzivní přímočarý kus k pískání do rozjezdu, ale to už bych chtěl asi moc.

Krusty: Ne že bych neměl Spock’s Beard rád odjakživa a se všemi frontmany, ale teprve teď - s Tedem Leonardem - mne začala tahle progová ikona bavit naplno. Ted je multiinstrumentalista a výtečný zpěvák, který kapele vytrhnul trn z paty po odchodech obou výrazných vokalistů: Neala Morseho a Nicka D´Virgilia… A jak mne bavili Spock’s Beard více s D´Virgiliem než s Morsem, tak dnes si jejich hudby užívám ještě mnohem více. Spock’s Beard dozráli do naprosté dokonalosti!

Nešlo si nevšimnout s jakou lehkostí, bravurou a nadhledem muzikanti svoje náročné kompozice prezentovali. Takoví muzikanti prostě zrají jak víno a hvězdné manýry jsou jim naprosto cizí. Podobně civilně uvolněný dojem jsem měl z nedávného vystoupení Don Airey Bandu, taktéž v Brně. Alan Morse s vizáží mladšího Jacka Nicholsona rozdával úsměvy na všechny strany, stejně tak samuraj Okumoto hrozil vážně/nevážně do publika. Holohlavec Keegan za bicí sadou (skvělá práce) výtečně vokálně podporoval soustředěného Leonarda...a celý stroj fungoval nádherně, promazaně a zvláště v nových skladbách dokazoval, že patří mezi současnou špičku progresívní hudby na světě. Nové album je totiž snad to nejlepší, co kdy Spock’s Beard zplodili!

Je pravda, že celkem ostudně nezvládnuté nazvučení poslalo hezký večírek výrazně dolů. Kdyby šlo pouze o nějaké nevychytané poměry při mixu….ale tady vynechával mikrofon, klávesy a Morseho kytara. Ten se snažil, sóloval a vyhrával, ale leckdy to působilo jako pantomima. Zvukař chvíli poletoval s tabletem po pódiu, vše potom uvedl do původního stavu, ale uvolněnou atmosféra večera se už nahodit nepodařilo. A to opravdu ani zařazením obstarožní flákoty z debutního alba, která mne moc nebavila a představovala pro mne vše negativní, co na progu může být negativního. Dlouhá, rozplizlá a neenergická kompozice, plná nelogických aranží… Proč nedat na rozloučenou vypalovačku z “Feel Euphoria” či “Octane”?

Suma sumárum, pro mne nečekané vystoupení Spock´s Beard v Brně dopadlo skvěle. Metro Music Bar je malý příjemný klubík a je škoda, že není pro podobnou hudbu využíván častěji. Nebylo příliš zakouřeno, ceny tekutin jsem netestoval. Ale co jsem chtě nechtě otestovat musel, byla nabídka merchandise všech vystupujících. Ceny velmi sympatické (oboustranná trika za 400,-, doubleLP vč. CD za 600,-, CD od 300,-), personál taktéž… Nedělní večer byl velice, velice příjemný a já si připomněl, že bavit se dá i inteligentní hudbou.

Technické poruchy narušily bezproblémový průběh večera i jeho atmosféru, ale když si tu poslední půlhodinu odmyslím, neděle nemohla skončit poetičtěji. Takže kdo další nám v Brně zpříjemní dlouhé večery?

Poznámka: Fotografie ochotně poskytli Carlos Blasco a Simona Beštová. Děkujeme! / Thanks!