Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V posledních několika měsících nebylo týdne, ve kterém bych alespoň jednou při poflakování internetem nenadskočil nad informací, že má v pražském klubu Underdogs vystoupit polští blackoví horníci Furia, po které následovalo opětovné vystřízlivění, že se jedná "jen" o holandské žánrové spřízněnce Turia. Tento název mi pak zprvu nic neříkal, takže jsem nechal místo na úterní večer v notýsku čisté, nicméně v den zúčtování mi to nedalo a provedl jsem zběžnou lustraci zúčastněných. A objevil jsem nejen, že Turii mám již delší dobu zapsanou ve svém seznamu hudebních projektů k průzkumu (čítající momentálně na 200 položek, takže leccos z hlavy vypadne), ale po poslechu jejich posledního alba Degen van Licht jsem dokonce zjistil, že kdybych tuhle noční sešlost vynechal, vyčítal bych si to ještě na smrtelné posteli. Mise tak byla jasná. 

Můj oblíbený pražský sklep Underdogs se během akce nacházel v pro mě naprosto ideálním rozpoložení, kdy se po něm trousilo jen kolem nějakých padesáti individuí, takže interiér byl příjemně vzdušný a z libovolného bodu A do libovolného bodu B se dalo proklouznout do minuty. Vzhledem k mé delší absenci v této bývalé smíchovské prádelně jsem zkušeným okem přeměřil, co nového se nachází na baru a zrak mi utkvěl zejména na smrtonosném nektaru zvaném Tramvaj 22, pod kterým se neskrývalo nic menšího než dvaadvacetistupňové pivo. Překonal jsem svoji čistě akademickou zvědavost zjistit, zdali něco takového vůbec ještě teče a s potutelným úsměvem se bavil nad hypotetickou situací, kdy do sebe tuhle nádheru naklopí naivní zahraniční hudebník před koncertem a do půl hodiny může pořadatel vracet návštěvníkům peníze za lístky. Za mě držím vůči takovým věcem posvátnou úctu, takže nic takovýho. Dejte mi desítku, panáka slivovice a nějakou hlasitou kapelu. A hned. 

Každý rok mám pocit, že na světlo vytane nějaká nová tuzemská kapela, která má poctivě zapnutý telefon 24 hodin 7 dní v týdnu pro případ, že nějaký promotér potřebuje rozehřát večírek a není tak problém jí vidět několikrát po sobě v rámci několika měsíců. Minulý rok to jednoznačně byli deathový potlouci Sněť, s čímž jsem neměl nejmenší problém a moje custom-made mikina s okouzlujícím textem jejich písně Obří kat to dokazuje. Pokud to letos budou jindřichohradečtí NĀV, jejichž název jsem již viděl v seznamu interpretů jiných budoucích akcí, budu se zlobit ještě méně. Navzdory tomu, že role předkapely jim prostě nesvědčí. Na to je jejich projev zkrátka příliš profesionální a cílevědomý. Po doposlouchání jejich debutového alba jsem totiž přesvědčený, že NĀV jsou úplně v klidu materiál pro headlinera večera. Už jen ta výzdoba pódia s dominantou v podobě zpola zahalené lidské lebky obklopené katalogem pohřebních svíček dávala najevo, že přístup "prostě zahrát a sbalit fidlátka" jim nebude vlastní.

Tahle trojice si každopádně dala zjevně za úkol dokázat, jak velkou zvukovou intenzitu lze provést v takto limitovaném počtu pouhých tří nástrojů. NĀV sypou šíleně. Málokdy se ve své agresi zastaví jen proto, aby představili novou melodii a nutí si jednotlivé prvky a obměny hledat v brutální hlukové stěně. Té hodně napomáhá i překřikování dvou vokálů, které ještě pracují s třemi hlasovými odstíny (blackový řev, deathové hrčení a klasický growl). Ty se navzájem různě propojují a místy budí i dojem vzájemného soupeření. Zamrzelo mě, že jsem podcenil domácí přípravu, protože mi dva tři songy trvalo se tím probrat, než to celé zaklaplo. Domácí poslech alba (s naprosto profesionální produkcí mimochodem) chytil okamžitě. Na místě je třeba každopádně zmínit, že od druhého songu šlapal zvuk jak hodinky a například basa zde byla totální ušní porno. Zmínka o zvuku každopádně platí pro celý večer. Nezakolísalo nic a to ani v riskantních předních řadách. Na to je v Underdogs vždycky spoleh. Společně ještě s vyšší hlasitostí než je obecně obvyklé. Kdykoli do těchto prostor vyrážím za muzikou, připravuji uši na to, že si to v nich ještě ráno popíská. Takže prosimvás, až někdy v seznamu kapel ty NĀV uvidíte, vyserte se na tu zbytečnou kravinu, co máte na ten den naplánovanou a jděte se na ně podívat. Docela rád bych je viděl do budoucna na nějakých plakátech, kde budou mít za názvem [CZ], protože si myslím, že na to dost maj. Mohli by klidně třeba tourovat s Revenge. 

Protože byla soutěž o to, kdo udělá s co nejmenším personálním obsazením co nejvíce hluku, již zahájena, vyrazila do boje následná kapela Iffernet v pouhopouhých dvou lidech. Okultní bordel předkapely byl odklizen a prostor se pak vytvořil pouze pro kytaristu a bubeníka, jehož sestava byla postavena proklatě nízko a pokud to potáhne tahle banda delší dobu, tak si říká chlapec o pěkný hrb. Tihleti Francouzi vědí, jak maximalizovat výdělek z koncertu na osobu. Basa je prostě buržoazní přežitek a bubeník se nemá co flákat jenom s paličkama, když má přeci celou hubu volnou. Pravda, občas mu do řeči skočil i něžný kytarista s knírem, se kterým bych ho k dětem teda určitě nepouštěl a je pravda, že zejména ze začátku působil jeho vokální projev poněkud komicky. Očividně  se snažil naladit hrdlo na DSBM vokál podobný třeba německým truchličům Ultha, nicméně než se k němu dokomíhal, znělo to jako smutná elegie kulíška nejmenšího a muselo to k Underdogs přilákat všechny sovy z okolí. Hudební projev kapely jinak zněl tak, jak nabízelo obsazení, tedy jako naprosto na dřeň ohlodaný black metal. Osobně proti takovému minimalismu nemám ani zbla, však takovou Óreiðu jsem nakopl do top alb minulého roku hned na druhé místo, nicméně osobně mi spíše vyhovuje v těchto případech atmosférická repetetivnost než neustálé přehazování prstů na hmatníku. Takto sice kapela rozpoutala i ve dvou solidní bordel a přišla s několika moc pěknými riffy, nicméně celý dojem z jejich setu byl příliš technický ve stylu "mrkněte, jak dokážeme být jako celá velká kapela jenom ve dvou lidech". A z toho pak může vyjít dojem, že jsme byli svědky spíše zajímavého gimmicku než jedinečného koncertu. Ani za kokot ale neříkám, že to bylo špatné, nebo že jsou ti dva nějací neschopný mantáci, celý set jsem si docela užil, nicméně oproti následující Turii to působilo trochu jako demo na kapelu. 

Turia totiž byla naprosto famózní. Pódium se opět zasypalo kosterními pozůstatky (lidskou lebku nahradily hned tři lebzny nějakých muflonů), zapálily se vysoké svíce a bez jakýchkoli vzletných úvodů se zahájil zkrátka bezchybný blackmetalový set. Že je tahle banda na tvůrčím hřebenu potvrdila již zmíněným, zbrusu novým letošním albem Degen van Licht, zbývalo tedy jen zjistit, jak je schopná jej naživo odprezentovat. Pokud mě něco potěšilo po celou dobu jejich koncertu, tak to, že celý působil daleko méně melodicky než album a hudebně podstatně více TRVE. Je možné, že za to trochu může hluková stěna, jakkoli byl zvuk prvotřídní a čitelný, nicméně z prvních řad zněl vokál daleko zastřeněji a vzdáleněji než na albu, kde se vyhřívá poměrně na výsluní. Táhlý smrtelný chropot zpěvačky označující se pouze písmenem T (je to jasný, hrála s Absurd a nechce, aby se na to přes metal-archives přišlo) v zásadě přidával do celé skladby třetí nástroj více než nějakou vyslovenou informaci. Mikrofon postavený výše než její hlava ji nutil zpívat tzv. na Lemmyho a  napovídal tedy, odkud se její paravokál tahá. Věřte mi, že byste to na drobnou hubenou zrzku s nepřítomným pohledem netipli. Její mantrou je navíc prakticky absolutní neokázalost. Nulový kontakt s publikem, v kalhotech zastrčené tričko s dlouhým rukávem, tiché rozvláčné pohledy po okolí a žádné otravné vytěžování faktu, že je to metalová kapela s ženskou, na což jsem naprosto alergický. Zbytek kapely, tedy kytarista a bubeník (jedna basa na celý večer holt musela stačit), naopak do setu dávali svým zjevem i nasazením trochu toho olckůlového heavymetalového espritu, jakkoli sypali a drtili nástrojema totální fjord bez jakýchkoli snah o to nějak ten žánr atypicky ohýbat. Díky bohu. Co vás budu napínat, mé nadšení nebralo konce. Až do konce. Ten pak, jak je ve správné pohádce zvykem, oznámil velký kovový zvonec, jimž vše uzavřela ona dívka jménem T. 

Nadšení z živého výstupu v kombinaci s pravidelnou inventurou baru ve mě vždycky pak probudí u stánku s merchem duši Rotschielda, takže jsem to tam vykoupil do sucha a s kamarádem jsme si pak ještě poseděli a nadšeně porovnávali, co jsme nakoupili, chválili jsme si dnešní výběr kulturní akce a řvali u toho jak dementi, protože nás celý ten zážitek ponechal patřičně nahluchlé. Jako třešničku na dortu se u nás pak zastavil kytarista Turie, zkouřený jak taška, a popíjel s námi absinth. Jak já mám tyhlety menší koncerty rád. Heartnoize Promotion sáhlo hned zkraje po výborné akci a doufám, že se s nimi při podobných svátcích uvidím zase co nejdříve. Takhle by to totiž šlo.