Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 16. 2. Sordide + Neige Morte + Z v Chapeau Rouge

V Chapeau Rouge jsem nebyl snad šest let. Což o to, on se tam odehrává cca jeden koncert měsíčně a tamní zvukař je dle toho patřičně hubenej, ale doteď si rád připomínám, když jsem tam společně asi s třiceti lidmi byl v roce 2012 na Obscure Sphinx či se šesti dalšími posluchači na Ritualz. Vzhledem k tomu, že jsem na detaily tohohle prostoru zapomněl, znovu mě potěšila jeho sklepní zšeřelost, prkenná podlaha a celkově útulná atmosféra. Na hajzlech jem měl vyloženě chuť strávit  víc času, než jsem strávil, protože invazivní kresby na zdi jsou jedna věc, ale ledovou vodou poprašovaná "chcací stěna", díky které se kouří z moči ihned po dopadu, dává vzniknout některým vyloženě poetickým momentům.

K produkci večera takhle: Šťastně pojmenovaný jednočlenný Mizzyho projekt Z dává sympatickej noise indus s občasným beatem, neurotickýma samplama a je to fajn věc, pokud na těchto věcech ujíždíte. Já jsem za něj rád, protože Mizák má výbornej vokál a je škoda ho slyšet jenom jednou za rok, když se laskavě uráčej vystoupit s Voluptas. Další vystupující byla francouzská trojice Niege Morte (co jim zpěvák Alcestů udělal?), která mi moc nesedla, protože v občance mají sice napsáno black metal, ale byl to normálně technickej death a tričko basáka prokazující věrnost kapele Nile to celkem věrně vystihovalo. Navíc celej set měli na můj vkus přeřvaný bicí. Poslední účinkující, též francouzští Sordide, šlapali nejvíc. Tankovaly mě jejich velmi volně namontovaný činely, který tak byly permanentně rozhoupaný všema směrama a občas překvapily i samotnýho bubeníka. Stejně tak mi přišel dobrej ten buranskej francouzskej vokál, který by mohl skýtat vítanou alternativu těm, kterým by se líbili Peste Noire, ale tak nějak je sere nacismus.

To všechno ale bylo docela jedno, protože z hlediska atendace to bylo jedno z nejzdegenerovanějších vystoupení, na kterým jsem za pár let byl. Nějakou časoprostorovou branou tam totiž propadla z Masters of Rock nějaká čtveřice strejců, který beze zbytku naplnili veškerý klišé o debilních starých metlách a úspěšně naplnili celej prostor takovou tou kreténskou fotrovskou uřvanou energií, kdy každá věta byla totální sračka, ale slyšeli jste jí až do tramvaje. Bohužel pokud je vás na koncerte dohromady 21 (počítal jsem), tak to holt v bílém ruchu nezanikne. Samozřejmě jakmile začaly hrát kapely, tak se totálně zdrátovaný nasrali dopředu, aby tam pařili jak na Sabaton. Znáte to, takový ty imaginární kytary a podobný píčoviny. Že se zbytek publika po celou dobu koncertu raději ani nehnul přikládám tomu, že nikdo nechtěl riskovat, aby se stal tohohle součástí. Kapely si regulérně musely myslet, že vystoupily někde v Hercegovině po zavíračce. Když se na poslední song Sordide před pódiem ukázala i nějaká zmatená skupina vniknuvších chlapíků v ženských šatech, kteří oslavovali rozlučku se svobodou, bylo dílo zkázy dokonáno. Rychle pryč.

// 22. 2. Shit & Shine + Opatův modul v Punctu

Tenhle týden se nějak nedařil. Až ve středu se mi po dvou dnech podařilo zašpuntovat si trochu nos, ze kterýho ústavičně dva dny teklo už ani nevím co všechno. Řekl jsem si tak, že nebudu měkota a oslavím postavení hráze v Punctu, kde vystoupil texaský zasloužilý krabičkář Shit & Shine, který z nahodilého poslechu zněl jako taková ta správná špinavá elektronika, u který by mohla příjemně cukat noha. Každopáně před ním si tam ještě zaflexila taková atmosférická trojice Opatův modul, která měla postavený set na hezky se prolínajících samplech, které se v příjemných dubových beatech rozrůstaly do příjemně intenzivních momentů, které občas narušila i nečekaná lekačka hlušiny. Doprovázela je ambientní projekce a já, který jsem taktak udýchaně dorazil, hrknul do sebe skleničku a začal se trochu arytmicky kymácet, jsem najednou zjistil, že do té projekce za asistence hudby tak trochu nezdravě propadám a proto jsem raději v závěru šel trochu na vzduch. Myslím, že to ale mluví k dobru účinkujících.

Shit & Shine je jeden chlap v klobouku s nějakým hrozným trikem, pupkem, fousem a honorářem, který stál za čtyřstovkovým vstupným. Jeho roztomile drobný stoleček s uměleckým náčiním v rohu místnosti vyloženě volal po tom, aby byl v průběhu koncertu přirozeně obklopen kývajícími se vágusy. Během jeho setu se sice kroužek kolem něj zužoval, ale nikdy né až natolik, jak by bylo ideální, nicméně alespoň jsem měl příjemný výhled a prostor pro kotníky. Hudebně to bylo postavené na velmi přístupných rytmech do jinak celkem experimentálních zvukových stop. Samplované hlasy, narušené loopy, dětský pláč, žádné mezery mezi tracky, prostě to šlapalo. Když si vyťukával paličkami rytmus do jedné z krabiček v zásadě se během toho dotýkaje zápěstími o sebe, bylo to až roztomilé. Sic po koncertě jsem ho slyšel stěžovat si na "tough crowd", ale bůhví co čekal ve středu v devět. Škoda jen, že se akce neukázala jako vhodná rekonvalescence a já tak druhý den kvůli tomu proležel koncert Häxenzijrkell, abych se dal trochu dohromady na páteční křest kapely Bibione, který nakonec odpadl kvůli nemoci. Jako hele, já mám ironii rád...

// 28. 2. Mižerja + Skincare + Patole v 007

Na poslední únorový den se nabízely hned tři zajímavé akce - šustění listí v podání Þóranny Björnsdóttir v Punctu, plechová kavalérie Kanonenfieber v Underdogs' a nebo skotačivé post-punky ve strahovské Sedmičce. Na ambient jsem měl holt moc divokou, na metloše s foťákama jsem nebyl taky zvědavej (navíc nejsem synáček z bohatý rodiny, abych si mohl dovolit chodit do Underdogs' tolikrát za měsíc), tak jsem poslechl srdce a vyrazil na kopec. Tam oproti očekávání mému i mnohých dalších, se kterými jsem se bavil, se nás nesešlo devět, ale naopak byl celý klub tak akorát zaplněn lidmi všelijakého věku a postavení. Rozlévalo se pivísko, pily se vodky, kecaly nesmysly, zkrátka jsem už od začátku věděl, že jsem neudělal chybu.

Prvním číslem večerní trojčlenky byla riot girrl trojice Patole. Výskající bubenice, nasranost a pumelice, v páteři pomalu stoupala mi padoucnice. Zkrátka punk s názorem, songy kolem minuty a úderný riffy. Kdyby hráli později k večeru, tak to tam rozkotlí, takhle byla vidět v mnohých vůle, ale nikdo to ještě nechtěl úplně zahájit. Pro druhého vystupujícího to pak byl první koncert kariéry a na kapele Skincare byly hodně vidět nervíky, čemuž určitě ani nepomáhalo už řádně rozkalené hlediště. Pěti hudebníkům (včetně proslulé fotografky s bleskem Báry (?) za basovkou, díky čemuž jsem si tu kapelu ihned oblíbil, protože to znamená, že během jejich koncertu nebude fotit) chvíli trvalo, než se nějak dali zvukově dohromady a jakmile začali hrát, úplně kouzelně se rytmicky rozkutáleli. Bubeník zrychloval, kytara byla jinde, zpěvák se tomu smál a nervozita byla hmatatelná. Nikoli však před pódiem, kde, jak se na správný punkový představení sluší, jel příjemnej mosh, i když ta hudba zrovna nedávala moc smysl. V druhý půlce se to ale nějak srovnalo a k závěru přišlo i pár parádních kytarových vyhrávek. Navíc začalo prosvítat, že nad skladbou těch songů někdo přemýšlel. Takže bylo to prostě první koncert a takhle to má bejt, ale pokud se do tří měsíců nerozpadnou, tak by s nima v budoucnu mohly být dobrý kalby.

Poslední účinkující, kolem kterého se ten večer planety točily, byla chorvatská Mižerija. Ta se nezapomněla svěřit, že to je jejich padesátá koncertní štace v řadě, což už regulérně napovídá, že se ukrývají před soudní obsílkou nebo tak něco. Co tam bylo? Bicí, kytara, bábovka u mikráku a takový ten divný toustovač, do kterýho když praštíte, tak udělá divný zvuk. Koncert byl pak ukázkové post-punkové dobrodružství s osvěžující chorvatštinou, které se dá na jednu stranu docela dobře rozumnět, ale všechna ty edgy slova v ní zní zkrátka tak trochu roztomile. Zase byly songy kolem minuty, ani ne půl hodinový set a viditelná vděčnost kapely za tak výborné publikum, protože tohle byl zase jednou večer, kdy jsem byl na všechny pyšný. Prvotřídní tancovačka, ohleduplnej mosh, kopačky do stropu, bylo to skvělý. Příjemnej pokec se spoustou náhodných lidí o kapelách, klubech a světu v píčy mi jen dokázal opět, že tahle hudební scéna aktuálně žije.