Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lomikar: Já si doteď pamatuju, jak jsem zpočátku nevěřil, že to bude fungovat. Tyhlety black metaly s vlivy starého Babylónu, baskického neofolku nebo tradiční hudbou yucatánského kmene Pérosajů jsou obykle zatížené metodou pět minut pro sypačky, pět minut pro didgeridoo a působí pak jako zpovykaná snaha být originální, když prostě akorát nejsem schopný dát dohromady dobrý song. Ale už při prvním poslechu desky World's Blood od coloradských Wayfarer jsem musel uznale pokyvovat nad tím, jak se jim skutečně podařilo zfúzovat hutnou kytarovou černotu s evokativní náladou konce jedné americké éry. Je to zkrátka v těch rytmech - v těch anonymních černých tělech parních vlaků, klusání koní, skřípání dveří do prázdného saloonu, přebíjení opakovaček. Tohle všechno Wayfarer v těch písních mají schované.

Takže jim i odpouštím to, že po vzoru drsných mužů, co dávají přednost nevlídné divočině před světly civilizace, vzali zavděk nikoli Prahou, ale děsivým údobím Brna a já si pro ně musel normálně zajet do Kabinetu Múz. Což je mimochodem podnik, který je poslední dobou svojí produkcí a bočními aktivitami, v čele s hudebním vydavatelstvím, poměrně rozjetý. A třeba inventář jejich LP obchůdku vyloženě vyhrožoval mé účetní rovnováze. Nakonec jsem se rozumně rozhodl propít hodnotu tak dvou desek Radiohead v San Cosme, kterýžto kouřový mezcal skutečně nemají jen tak leckde a případné cestovatele kolem Kabinetu velmi nabádám k tomu se na něj zajít podívat.

Jirka D.: Kabinet Múz má v poslední době jednoznačně tah na branku, byť za sebe se nemůžu zbavit pocitu, že to tam vypadá jak v menze někde na filozofické fakultě, a to jak prostředním, tak osazenstvem. K tomu byli výborně do kontrastu metaloví hastrmani dorazivší na Wayfarer, z nichž někteří se zarputile rozhlíželi kolem sebe a evidentně uvažovali nad tím, kde se to vyskytli. Ostatně na mě tam padá úplně stejný pocit jakéhosi nepochopení.

Lomikar: První kapela večera byli finští Havukruunu, o nichž jsem předtím nic nevěděl, ale z toho jakým fontem byl napsaný jejich název a dle povinně zkřížených mečů, které jej doprovázely, jsem tak trochu tušil. Program večera informoval o tom, že se bude jednat o heavy/black metal, ale už během prvního songu bylo jasné, že tohle je prostě olckůl pagánek s jalovými sóly. Můj osobní problém je, že u tohohle žánru se to prostě hraje na melodie a hudební motivy, přičemž takových jsem napočítal zhruba jeden, takže jsem se bavil alespoň tím, jak ti čtyři vobtloustlý medvídci vypadají jako oholení Amon Amarth. Ale za tu hrůzu v očích (popř. uších), kterou z toho měl tady šéfredaktor, to vlastně docela stálo. No nic, jdu se spravit dalším mezcalem.

Sarapis: Od finských Havukruunu jsem před koncertem slyšel sotva tři skladby kdesi na síti, abych aspoň zhruba tušil, co od nich čekat. Špína, sypec, heavy sóla - to by šlo. Havukruunu nastoupili po půl deváté jako ryze blackmetalové kvarteto, ale netrvalo to dlouho a na první výhybce se odklonili heavymetalovým směrem, k čemuž se během dalších desítek minut uchýlili ještě mnohokrát. Orientaci od začátku ztěžoval řekl bych katastrofální zvuk, který přes jejich muziku natáhl podobně hustou clonu jako umělá mlha přes jejich postavy. Pod palbou kopáků lehlo všechno ostatní k zemi jako na povel a ve vzduchu zůstal jenom bordel. S uvolněním tempa se vždy dostavil pocit toužebného nádechu, kdy jsem pochytil pár dojmů, o co se jedná - sólo, čisté zpěvy (vícehlasy jako ze srubu opilých rybářů), zajímavý riff - a pak zase šup pod hladinu v objetí ohlušující klepatury. Havukruunu to drželi pevně v rukou hlavně ve středních tempech, kdy jim to šlapalo náramně, ale když už byli na dobré cestě, něco se pokazilo. Buď basák přešel do ladění během ponuré pasáže (jasně, ladit to musí) a nechal ostatní na holičkách, nebo po štiplavém riffu přišla nepatřičná halekačka. Takže suma sumárum mě to nakonec fakt moc nechytlo, ale to nic, hlavuvzhuuru.

Jirka D.: Kdepak, hlavu dolů. Tohle dobré nebylo a nutno dodat, že zvuková katastrofa tomu značně napomohla. Kopáky připomínaly dělostřeleckou přípravu a naprosto vážně jsem se začal dívat na boty, jesli se mi samovolně nerozvazují tkaničky. Jinak to byli fakt takoví milí medvídci, jejichž nejlepší song byl cover Darkthrone, nebo co to bylo. Ale jinak nic, nápady nebyly, poztrácely se někde po cestě a výsledek byl takový bigbít s nádechem blacku.

Lomikar: A už jedou Wayfarer, není čas ptát se kdo je kdo, rvu se do druhé řady před pravý reprák a hlavně naprosto rozkošného kytaristu s kloboukem, který snad celý set odehrál se zavřenýma očima. Zvuk je na tomhle místě prvotřídní a jsou v něm bezpečně rozpoznatelné i takové ty zdánlivě drobné a druhotné elementy, které se v jejich písních skrývají a které právě dovytvářejí tu specifickou melancholickou atmosféru. A to aniž by se z kytar odebralo potřebné závaží. Koncert tak splnil předpoklad daný deskami - bylo to tvrdý, těžký, ale bezproblémově vás to dokázalo převést do svého světa. Zaznamenávám do kronik i první obhajitelný roztleskávání publika, protože zde tomu tak bylo v rámci stodolní country pasáže, ke které to rámcově patří. Ústřední zpěvák/kytarista mezi songy prohlašoval jen ty nejdůležitější věci a přitom působil... prostě strašně americky. Jako takový ten devatenáctiletý fanoušek Iron Maiden z Colorada roku 1989. A obecně mě i v rámci toho, jak cílevědomě jejich tvorba zní, překvapilo naživo jak jsou mladí. Co je ale snad nejdůležitější říci je, že naživo zahráli z posledního alba jejich aranžérsky velmi náročný kus Vaudeville, čímž se vybalancovaly veškeré prostředky a traumata vynaložené na výpravu do Brna a já měl náhle iminentní potřebu dojet do svého lískoveckého azylu na koni.

Sarapis: Na tohle jsem se těšil už aspoň měsíc, mít Wayfarer ve všední den takhle u nosu, to teda nechci přijít ani o vteřinku. No, chyba lávky, Wayfarer začali hrát dřív než jsme si vůbec stačili venku předat všechny dojmy z předchozího finského nájezdu. V sále už to pomyslně vonělo střelným prachem a hlavně bylo jako zázrakem rozumět všemu, co se Wayfarer rozhodli sdělit. Plný zvuk kytar, rytmická hravost, kterou tak trefně na samém začátku popisuje Lomikar, krásně angínový chrapot zpěváka a hypnotickými melodiemi prostoupené skladby, které nám Wayfarer předkládali v syrovém, ale dokonale připraveném stavu. Kapela v dokonalé symbióze naprosto ladně proplouvala všemi fázemi skladeb, s uhrančivými předehrami kolébala, dobře mířenými záseky v The Dreaming Plain mocně drtila, nadějnou ukázkou z nové tvorby navnadila na chystanou desku a melancholickou Vaudeville vyvolala přinejmenším mně mráz na zádech. Touto skladbou mělo vystoupení skončit, ale naštěstí k tomu kapela nedostala svolení. Zaznělo tady už, že bylo v Kabinetu narváno? Ne? Takže narvaný Kabinet si vynutil přídavek, i když to nemohlo nikoho překvapit (milý byl údiv zpěváka Shanea - tohle je jakože úterý v Brně jo?). Po pomalejší Vaudeville tak zazněla svižná pecka Animal Crown, která mě jako cválající kůň štvaný ostruhami jezdce rozdupala na padrť. Neskutečně silný závěr, já jsem si pak prostě musel dát ještě jedno.

Jirka D.: Souhlas. Perfektně sehraná, sladěná, nápaditá a výborně vystupující kapela, která splnila všechna očekávání, která do nich člověk mohl předem vkládat. Zvuk se zázračně zlepšil, narozdíl od světel, u kterých měl stálě někdo dojem, že stroboskop je to nejlepší, co 21. století nabízí. Na štěstí ale samotní Wayfarer zanechali skvělý dojem.

P.S.: Za fotky děkujeme Jindrovi.