Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Wiegedood + Cavernancia/Hexen (Lisabon/Praha)

Wiegedood + Cavernancia/Hexen (Lisabon/Praha)

Lomikar8.6.2022
Diplom zuřivého reportérství je třeba čas od času oprášit třeba tím, že i během zasloužených dovolených obrážíte koncerty kapel, které po vašem návratu stejně hrají i v domovině. Tím pak vzniká prostor pro srovnání kulturních rozdílů při podobných typech akcí. Tak do toho.

 

Preludium


Lisabon: Ve městě, kde prakticky z každého okna zní Despacito či něco, co zní úplně stejně jako Despacito, brzy ztratíte naději na to, že byste si dokázali užít jakoukoli zdejší sonickou kulturní vložku. Když jsem viděl v okolí klubu, kde měli Wiegedood hrát, návštěvníky onoho koncertu, nervozně se trousící zalidněnou turistickou třídou, jejíž soundtrack se blížil cikánské svatbě, došlo mi, jak asi trudné je v Portugalsku být metalistou. Zajímavé je, že ačkoli na facebookové události akce bylo přihlášeno pouhých 50 lidí, na akci se jich otočil tak dvoj až trojnásobek.

Praha:
Zato v Praze bylo na facebookové události přihlášeno něco kolem 500 lidí a přišlo jich cca 200. Tady holt Zuckerbergův zločin na civilizaci stále dává dobrou noc, zatímco to vypadá, že příoceánští přátelé ho mají už tak nějak na salámu.

 

O prostoru

 


Lisabon: Klub Music Box nemá kdovíjak originální název, ale když jsem k němu (prakticky omylem) došel, připadal jsem si jak holandský turista v Prachovských skalách. Uprostřed té nejrušnější ulice, kde vás z každé strany tahá za ruku do své restaurace jiný číšník, se objevily v malém průchodu pod starým tramvajovým mostem dveře do jednoho z jeho pilířů. Za nimi, tedy přímo v interiéru onoho mostu, se skrývalo právě ono místo činu. Vzhledem k tomu, že most vedl nahoru do svahu, tak vlastně klub po své délce neustále rostl do výšky - od malých futýrek na hajzlíky u vstupu až po vysoké chrámoví samotného koncertního prostoru. Ten byl navíc po stranách lemován kamenými podpůrnými pilíři, které tam byly vybudovány bůhví kdy, a místu, které bylo jinak na můj vkus trochu moc vypulírované (samozřejmě krom hajzlů, které jsou obecně portugalskou Achillovou patou), přidávaly na atmosféře a integritě. Samozřejmě vždycky potěší vyhazovač černé pleti u vstupu, protože jsem z filmů zvyklý, že tak to má být.




Klub MusicBox Lisabon

 

Praha: Zato pražský klub Underdogs vyhazovače nemá vůbec, o pleti nemluvě. Tento nedostatek inkluzivity by pochopitelně srážel body k zemi (otázka, kde takové lidi sehnat mě samozřejmě nezajímá), kdyby u vstupu místo toho nebyla ta strašně sympatická holka, co se tam blyštivě usmívala na každého příchozího. O tomhle parádním smíchovskym pajzlu jsem se pak rozepisoval už v jiných reportech, tak zde jenom dodám, že protestuji vůči obehnání hajzlů kartonovými zídkami, protože historky o tom, jak se tam vesel čůralo (v lepším případě) v naprosto otevřeném prostoru naproti šatnám, mi už nikdo nevěří.

 



Klub Underdogs, Praha

O cenách, občerstvení a věcech merchových


Lisabon: Pokud na českých štacích budete mít občas pocit, že jsou zahraniční kapely takový otrávenější, může to být tím, že jsou si vědomé, jak málo nás ždímou oproti jiným zemím. Do Music Boxu se dalo vlézt za třicet éček, což je v přepočtu něco kolem 750 korun českých. Nejlevnější triko v merchi stálo stejně tak. To je docela slušnej nášup oproti českému vstupu za 450,- a pětičelu za tričko. Otázka je, zdali za tím stojí například předpoklad nižší návštěvnosti, cena za pronájem klubu či zde mají předskokani vlastní odbory, ale pokud nikoli, tak je možné, že se za hranicemi klidně může říkat, že do Česka se chodí hrát "na charitu".

Praha: Kde se tohle dohání v Underdogs, tak jsou to tedy ceny za barem. Devět pětek za slivovici a sedm za dvojku vína mi přijde hodně hóch na podnik, kde by si měl ze svý podstaty dokázat užít večer i skladník ze šroubárny. Ten klub se i jmenuje fakin Underdogs a přitom tam jsou ceny jak na Kampě. V tomhle směru bych rád měl na výběr mezi sociálnější variantou nápojů pro ty, co startují večírek po prvním litru, protože takhle akorát docílej toho, že se prostě příště po cestě zcamrám flaškou lambrusca a budeme tam na sebe pak s osazenstvem baru akorát smutně koukat. Nemluvě o tom, že tamní desítka je prý šílenej humus, který se chuťově blížil pocitu z olizování rezavé kolejnice.

 

O předskakování

 

Lisabon: Cavernancia je jednočlenný noise drone projekt z takové té kategorie, že na noise drone koncertě bych si klidně nechal trochu povibrovat bubínky, ale pokud předskakují živým kapelám, tak tyhle umělce prostě přezdívám na "leštiče parketu". Zpravidla je totiž jejich funkcí zejména to, aby posluchačům došlo, že je to už dvě minuty od doby, kdy si dali cígo a mohli jít zase na chvíli ven. Týpek v kápi před pódiem, bordel z krabiček, všechno prakticky jenom zvuky. Not a time, not a place.

 

Praha: Na první pohled podobný přešlap hrozil z prvotního zdání i na tuzemské štaci, kde před ústřední kapelou rozehříval další elektronický hlukař s názvem Hexen. Odvahu této volby dokazoval už jen nijak zvlášť citlivý exodus mnoha starších metel z prostředí pod pódiem, protože hudebně to pravda nemělo lautr nic společného s tím, co následovalo. Přesto a trochu překvapivě jsem tomu nakonec celkem propadl, protože Hexenův projev byl poměrně členitý a udržoval v napětí nejen tím, co z něj hudebně vycházelo, ale i tím, jak často naznačoval, že se třeba i otře o konvenčnější rytmické a hudební plochy, aby z nich rázem uhnul zase někam do hluku, šepotu a polámanosti. Docela rád ho uvidím někdy znova. Třeba už jen proto, jak se během setu neustále tvářil, že se něco strašně sere, ačkoli to byl nejspíš jen jeho výraz soustředění.




FN SCAR 16 (ilustrační foto)

 

O hrdinech oněch dní

 

Lisabon: Zpětně mi dochází, proč místo normální živý kapely mají Wiegedood jako předkopávače "krabičkáře" před pódiem. Celkem bych si totiž tipnul, že jejich rozhodnutí odpálit koncert švábáckým bordelem FN SCAR 16 se nese ruku v ruce s tím, že rozhodně nechtějí během tohohle songu dolaďovat. Tohle je jeden z těch tracků, kde vidíte, jak jde vyloženě z reprobeden ta příslovečná tlaková vlna. Belgičani nejedou písničky na přání a jestli se nepletu, tak nové album odehráli téměř celé. Ze starých desek se otřeli pouze o druhý díl De doden hebben het goed a to písněmi Ontzieling a De doden hebben het goed II. Vzhledem k tomu, že album There's Always Blood at the End of the Road předvádí kapelu v trochu nasranějším (a možná místy i lehce progresivnějším) obraze (ony dva songy z druhého alba dle mě hrají, aby si v půlce setu odpočali), dalo se to brát jako taková zkouška, jak dokáží fungovat naživo. Vzhledem k tomu, že kapela naprosto odmítá dělat jakoukoli show a krom oznámení poslední písně s publikem nijak nekomunikují, tak to o ničem jiném než o té muzice koneckonců není. A tam to mají na červený diplom. Akorát mě iritovala pověstná portugalská solidarita, kdy se všichni lidi přirozeně seřadili před pódiem podle velikosti, aby každý viděl, takže jsem musel stát zbytečně vzádu, protože ho mám velkýho.

 

Praha: V Underdogs zahrála kapela tuším úplně stejný set jako v Lisabonu s naprosto stejným nasazením. Tedy žádné svíčky, lebky, pičičárničky a vonný tyčinky, zkrátka jen tři chlapi v chalupě. S vědomím co mě čeká od samotného počátku, jsem se již zkušeně nasral dopředu, abych s uspokojením zjistil, že i metr od bubeníka je zvuk dobrej, kytary čitelný a i specifický vokál (který má dvě, úplně opačně proti sobě posazený polohy - buď vysoký growl nebo nízko posazený hrdelní zpěv) je slyšet úplně v pohodě. Zepředu bylo zajímavý sledovat, jakou rychlostí šmirglují oba kytaristi struny i stojický, místy možná i trochu pobavený výraz bubeníka se kterým tam řezal do činelů jak do cizích. Více než na předchozím koncertě mi přišlo, že spousta lidí se stavilo na koncert automaticky kvůli tomu, že Wiegedood jsou upsaný pod amenrácký country club Church of Ra, přičemž naživo pak úplně nevěděli, co s tou kapelou dělat, protože je to fakt něco lautr jinýho než většina jiných věcí, se kterými tu partu sdílejí. Mě sice ještě teď bolí za krkem, ale většina na ten koncert koukala, jako když jim kvete kaktus. Ale třeba je možný, že jsem to blbě pochopil já, žejo. Školy nemám, v Moskvě jsem taky nebyl...



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Kubýk / 2.4.24 9:12

..ještě dnes sebou trhnu při pohledu na cokoliv křivého :-))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 9.6.22 21:59odpovědět

Nezklamals, super počtení. Má to v sobě cosi romantického dát si dvě štace s takovým kulturním rozptylem a mít pak srovnání. Ale taky je to pěkně praštěný! Jen tak dál.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky