Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Der Weg einer Freiheit, Regarde Les Hommes Tomber, Bizarrekult
Klub Futurum / 21. 09.

Obscure je promotér, jehož koncerty se po uzavření Exitu a zlé krvi vůči Underdogs odehrávají zpravidla na jednom ze třech míst - Meetfactory, Modrá vopice a Futurum. Přičemž první je celkem fajn, druhý ve valné většině případů neadekvátní a ve třetím se dá pít jen gin s tonikem. A nyní tam navíc pivo stojí přes šest pětek. Vzhledem navíc k šesti stovkám na vstupu se nebylo čemu divit, že publikum koncertu se skládalo spíše z plešatejch strejců, kteří jsou zvyklí solit úplně dementní peníze za polomrtvý rockery na stadionech než z nějaký mladý krve, která by si byla teoreticky schopná nasomrovat prachy na koncert z dýšek, jak to má dle mě bejt.

Na pořadu večera byly v pořadí kapely Bizarrekvlt, Regarde les Hommes Tomber a Der Weg Einer Freiheit, přičemž o všech kapelách jsem něco slyšel, aniž bych je slyšel, takže jsem dorazil se regulérně (v)zdělat. A blackový kytary v klubu mi chyběly. I proto jsem si užil třeba takovou blbinu, jakou byla první jmenovaná. Ta již od schodů zněla jako celkem slušnej pagan se silnými melodiemi -  však kluci, nyní již s norským vízem, pocházejí původně z východního Mordoru, kde se toho patosu v blacku obvykle moc nebojí. K tomu by se dal odvolat i projev jejich ptáčka zpěváčka, který šíleně přehrával. Neustále padal v kolena, svíral něco v neviditelné pěsti, vyloženě komicky v závěru kuchal cosi neexistujícího na zemi a zkrátka jsem si připadal celou dobu jak na Národním v první řadě. Hudebně ale přišli s nejedním dobrým momentem a jejich tvorba byla čitelná.

Regarde les Hommes Tomber (mimochodem v kapse bundy si pořád nechávám lístek z té akce pro případ, že by se mě někdo zeptal, co jsem dělal ve středu, protože ty názvy z hlavy fakt nedávám) byli ten večer jediní, kdo dali na propriety, takže svíčky, warpainty, plameny a podobný pičičandy, který takhle v omezený formě mám na tý muzice vlastně rád. Hudebně byli pak z toho večera nejintenzivnější. Jakkoli s předchozí kapelou je sonicky zas tak tolik nespojovalo, z obou jsem měl takový Kampfar/Taake pocit, za kterým definitivně stáli expresivní frontmani, kteří nešetřili rozmáchlými gesty. Tenhle to měl více pod kontrolou než jeho předchůdce, akorát mu jednou při nejakém teatrálním pohybu utekl mikrofon někam za lepším, což zpěvákovi narušilo na chvíli temnou pózu a pod jeho kapucou se zableskly zoubky v nečekaném úsměvu. Bohužel stejně tak jako prolog večera, i zde si prostě nemohla kapela dát říct a nutila publikum do gest a roztleskávaček, což je fakt debilní metalová relikvie, kterou už by se laskavě mohli všichni odnaučit. Fakt mi nebude interpret řikat, jak na něj mám kalit.

Der Weg Einer Freiheit (ale kurva fakt to píšu naposledy už!) byl největší posyp večera a skutečně intenzivní blackmetalový zážitek, podaný navíc se sympatickou "dobrý večer, tak tady nás máte, teď vám zahrajeme pár písniček, jestli se neurazíte" skromností. Bohužel mě zde trápil zvuk, který v největších bicích solbách ukrýval všechny ostatní nástroje. Ale je možné, že jsem byl již lehce nahluchlý. Zároveň mě mrzelo, pro koncerty Obscure z výše zmíněných důvodů typické, statické publikum, kde dvě třetiny lidí nemá vlasy, tři čtvrtiny se bojí o čéšky, zato všichni maj drahý mobily s kamerama. Ale to je prostě problém toho, že black metal je obecně poslední dobou drahej koníček, což je píčovina, která by měla taky skončit, protože co vim, tak lidi kolem dvacítky tenhle žánr maj rádi, ale prostě na něj akorát nemaj za těchto okolností love.

// Tides from Nebula, In2Elements, madebythefire

Klub Underdogs / 22. 09.

Hned na začátku mě překvapilo, že jsou připraveny zároveň sety pro všechny tři kapely, co měly ten večer vystoupit. Úplně vzádu na pódiu měla nádobí Nebula, před nimi In2Elements (okamžitě přejmenovat!) a první hrající, tuzemští madebythefire, byli usazení na postranních ochozech, kde se normálně sedává. Takže krom toho, že si na sebe svítili mobilem, aby vůbec něco viděli, tak měli bicí hned vražený dopředu a v úrovni lidí, což dělalo dost slušnej bordel. Tomu byl přizpůsobený i zvuk všeho ostatního, takže jsem pak později slyšel nějaký lidi pičovat, že to bylo trochu moc, ale mně to naopak takhle na vostro sedlo. Navíc s jejich bubeníkem byla celou dobu celkem prdel. Drží totiž rozhodně rekord v tom, kolikrát můžou vylítnout paličky během hraní z ruky. Až mu zlomyslní spoluhráči začali nabízet gafu na přilepení. Jinak ale práce s bicími byla za mě velmi satisfakující a dávala takovej surovej hardcorovej kotel jinak dost najazzlému hudebnímu konceptu, kdy já na ten jazz nikdy moc nebyl.

In2Elements (přejmenovat!!) mě pobavili tím, jak působili skromně. Jak banda čvuťáckých druháků. I kytarista, který občas něco žblept mezi písněmi, měl hlásek jako konipásek a celkem to vlastně korespondovalo i s jejich hudbou. Ta byla hodně opřená o ten povědomý příběhový instrumentální post rock typu starých Lost in Kiev či We Lost the Sea. Nepřišli sice s tak silnými hudebními tématy jako zmínění, ale právě jejich opatrnost a pečlivost byla velmi sympatická. Když před poslední písní kytarista požádal, zdali by lidé nešli trochu blíže k pódiu a všichni se rázem jako na tlesknutí okamžitě vydali k němu, místo obvyklého přešlapování s tím kdo první, kdo druhý a jestli vůbec někdo, bylo vidět, že i s takovýmto klidným přístupem se lze s lidma na koncertě domluvit.

Tides from Nebula působili už jako dost sebevědomá kapela. Podél pódia svítily sloupky s diodami, dvojice hudebníků se naprosto plynule a zkušeně pohybovala od krabiček ke kytarám a díky svému houpavém projevu a neustálé mobilitě tomu představení dávali trochu taneční energii, která mě nakonec slušně smetla a docela jsem si tam vepředu zamakal. On za to také mohl i opravdu prvotřídní zvuk. Hoši říkali, že to sice je několikátý jejich koncert v Praze, ale tohle je zatím určitě nejlepší publikum. No ono to taky může znamenat leccos.

// Grausame Töchter, Plague Called Humanity, Bolehlav

Klub Underdogs / 23. 09.

Prakticky hned jak jsem na ten koncert přišel, tak jsem věděl, že dneska mě budou srát lidi. Uznávám, že po dvoudenním nasazení už toho všeho mohlo být na mě prostě dost a stejně tak bych asi měl automaticky očekávat, že na koncert ženských, vyhlášených tím, jak jim překáží být oblečené, dorazí nejeden prapodivný incel s nabitým telefonem. Ale tak obrnil jsem se a po chvíli už spokojeně kýval hlavou na tuzemské Plague Called Humanity, jejichž celkem slušné EBMko s živými bicími trochu podrýval zpěvák s fakt hroznou angličtinou a mezipísňovými proslovy v pro změnu češtině, kde jsme se ale o moc širokou slovní zásobu opřít nemohli. Ale zase za tu něžnou, naprosto nevyžádaně se objevivší, vsuvku s promítaným fekálním pornem, dávám paleček.

U následného Bolehlava jsem někde v diskuzi vyštrachal, že je častějším abonentem akcí tohoto typu, než by si někteří přáli. Vůbec nechápu, protože jsem si jeho set užil jak blázen a hned bych šel znovu. Já sice vím, že dubstep je pro mnohé spíše traumatická vzpomínka na období před deseti lety, ale já si třeba ještě pořád takovou Noisii s chutí sem tam pustím a potěšilo mě, že jsem si mohl po dlouhé době užít trápení těla při opožděných dropech a nevyléčitelně polámaných beatech. To vše navíc s živou kytarou. Chci ještě.

Na samotnou headlinerku a její gang - Grausame Töchter - jsem se patřičně psychicky připravoval, protože mi bylo jasné, co od prvního tónu nastane. Yep, zatímco z repráků se linula parádně bezskrupulozní elektronika a na pódiu nakažlivá taneční show, zpod něj se jenom zvedly vzhůru desítky mobilních displejů, které tam často vydržely až do konce setu. Jako sorry, ale tahle země si fakt potřebuje zapíchat. Asi bych měl být prozíravější, když vím, že tahle kapela je svými performacemi vyhlášenější více než svojí muzikou a upřímně sem tam je všechno to násilí a nahota vlastně dost samoúčelná, ale proč, když už má někdo tu možnost se prostě stát na chvíli součástí celé show, se rozhodne, že si to natočí a nechá na doma? Fakt nedávám, protože hudebně to bylo přesně to, co bych si od tohohle žánru přál a holky tam prostě skvěle zakalily a bylo vidět, jak si to pódium šéfují. To bylo jinak prosté prakticky jakýchkoli nástrojů, pokud se tam občas neobjevila kytaristka, která ve své senzační androgynnosti silně upomínala komiksovou postavu Touhy ze Sandmana. Zkrátka divoká a nespoutaná podívaná, kterou bych si šíleně užil, kdyby ty lidi za něco stáli. Takhle jsem si to musel spokojeně vytančit v autistickém módu. Ale tak je to asi se vším.