Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pamatuji si to jakoby to bylo předevčírem. Dostal jsem echo, že v Roxy v rámci Free Mondays hraje za úsměv kapela, v jejímž presskitu kopulovaly cancy o Mayhem, chrastějících řetězech a Nespoutaném Djangovi. Člověk je v takových případech pochopitelně ostražitý, nicméně při prvotním průzkumu ve mně překvapivě hrklo. Žádný laciný mash-up dvou naprosto odlišných světů a sázka na senzaci, ale opravdu promyšlené, hudebně bohaté a nápadité dílo s neokoukaným vnitřním světem, který přibližuje zase jinou formu zla a zmaru, totiž americké otroctví a s ním se nesoucí trauma člověka jako majetku, naprosto podřízenému svévoli bohatých plantážníků. Toto téma navíc nezpracovává jen jako povrchní koncept, ale prací s černošskými spirituály, jež si otroci prozpěvovali při práci a narážkami na děsivý systém cukru a biče, který v mikrosvětě jižanských rančů fungoval, dokáže unikátně nechat proniknout do bezútešné každodennosti života pod bičem. Do světa, kde Bůh slouží bílým, takže nezbývá než přijmout Ďábla.

Odtud také název jejich hitové písně Devil is Fine, který je v češtině často mylně vnímán jako "Ďábel je fajn" ačkoli správný významový překlad by měl být "Ďábel postačí". Kapela se jmenovala záhadně Zeal & Ardor a kdo čekal bluegrassovou dvojici ve slunečních brýlích, asi ho překvapila šestice černooděnců, z nichž dva jsou vyloženě pouze doprovodné vokály. Byl to tehdy, před dvěma lety, zcela nový projekt, čistý experiment ze strany doposud metalem se nezabývajícího hudebníka Manuela Gagneuxe, jež vytvořil na základě hecu, kdy volaje po hudební inspiraci mu bylo doporučeno, ať zkusí zkombinovat black metal s "nigger music". To máte tak, když jdete za múzou na 4chan. Narozdíl od jiných Manuel neodpověděl urážkou matky dotyčného a zanevřením na svět a prostě to zkusil. Pár let později a před Zeal & Ardor se mnohahlavé zpocené davy mohou roztrhat, zatímco dotyčný bůh inspirace doteď někde nejspíše vybírá ten správný manga obrázek, kterým by vyjádřil, jak se právě cítí. 

Tehdejší prvotní koncerty doprovázelo velké nadšení a překvapení kapely, která v zásadě svůj materiál testovala v terénu. Na festivalu Devilstone v Litvě ještě minulý rok se na konci setu před explodujícím stanem dojatě omlouvala, že už prostě nemají další písně, o které si publikum žádá. Sám Manuel v rozhovorech doslova přiznává, že hudební debut Zeal & Ardor pojal jako čistý experiment, od kterého očekával, že si jej pořídí možná tak leda jeho matka a zatím vlastně vůbec neví, jak s takto vzrůstajícím úspěchem naložit. Nicméně to jsou již dva roky a celý projekt už měl dost času na to rozhlížet se vyjukaně kolem. Koneckonců ono by se to delší dobu ani neuneslo, vždyť se zde všehovšudy bavíme o čertovské muzice. A k té patří určitý chlad, odstup, snad až arogance. Zeal & Ardor ukázali, že dokáží opláchnout zanesený náhrobní kámen neznámého otroka, teď už je ale čas, aby ukázali, zdali jej i dokáží sami vysekat. Pódium v klubu Futurum pro ně bylo zameteno, zbytek byl na nich.

Že chopili příležitost přímo za ocas, bylo vidět už na merchi. Ten byl téměř celý vystavěn kolem jejich symetrického loga a jak je již poslední dobou zvykem, rozhodně se již neomezoval jen na obligátní desky, trička a mikiny. Obzvlášť mě zaujala železná cejchovačka se znakem kapely, která sice nejspíše nebyla na prodej, ale jen probuzená představa, jak s ní po Holešovicích honim důchodce s čokly, co serou po chodníku, mě tak nějak lidsky zahřála. Vyslovenou zkouškou vůle dostát svému předsevzetí nekoupit si hadry na každém koncertě, kde jsem, byla přeskočivší jiskra mezi mnou a trikem, na němž byl detailní kreslený výjev rozpůleného zkaženého jablka, tedy nejspíše motivu z posledního alba Stranger Fruit. Ten totiž při vzdálenějším pohledu opravdu výrazně připomínal zpuchřelou starou vagínu, přičemž ale umožňoval bez problému uhájit obě čtení. Těžko říci, jestli to byl záměr, nebo jestli mám problém, ale pokud se bavíme o první variantě, tak mé uznání kreslíři. I když ruku bych mu asi nepodal. 

To už ale přišla do práce předkapela NYOS, které jsem si ze zjevných důvodů ihned překřtil na Asterixe a Obelixe, kdy Asterix soustředěně demoloval bicí, zatímco Obelix trýznil kytaru za vydatné účasti šlapek (myšleno efektů atd.), kterých pod sebou měl, že by se kdejaký Japonec mlsně olízl. Tato pro mě doposud neznámá instrumentální dvojice školila velmi sympatický post s občasnými úlety do progu nebo noisu. Skladba songů hodně vycházela z neustálého přidávání různých kytarových linek, jež se tu překrývaly, tu navzájem doplňovaly či nahrazovaly a každá píseň tak postupně hutněla a hutněla. Sic nic, čeho fotku bych nutně musel mít pod polštářem, přesto NYOS krev rozproudit dokázali, a to i se sympatickým nasazením kytaristy jako přímého oponenta naprosto inženýrsky chladného zabíječe za bicími (který by dle vzhledu mohl být mým synem). Snad jen jedna skladba s neskutečně jalovou kytarovou vyhrávkou zněla jako poslední chvíle středoškolské kapely, ale i přesto si chlapci vysloužili hlasité uznání publika a právem. 

Čerstvě vyprodané Futurum začalo demonstrovat své kapacitní limity, když se v sále zešeřilo a na pódium se začali bez velkých řečí trousit zakuklení světlonoši s nástroji do rytmu parádní instrumentální vyšívačky Sacrilegium, na kterou plynule navázal asi nejlepší úvod do setu Zeal & Ardor, co mohli vymyslet, tedy song In Ashes. V tom se totiž setkávají v ideální rovnováze všechny elementy kapely, ať již zastřené smutné zpěvy, přes naléhavý křik frontmana do točící se a neustávající linky podladěné kytary. V kombinaci s mým oblíbeným kapelním fíglem, kdy během songu sundá Manuel prudkým pohybem z hlavy černou kapuci a z ní vystřelí dušené afro, je to ideální přivítání do hry, která se další hodinu a půl (snad, asi?) nehodlala uklidnit. Jestli něco Zeal & Ardor dokáží, tak to je permanentně držet vaši pozornost. Neustále během setu přicházejí s novými postupy, nápady a vyloženě se těšíte na to, co se vyklube z další cesty bažinatou Luisianou. Vzhledem k mladšímu složení publika (kapela nejspíše udělala dojem při své zastávce na festivalu Rock For People) se v druhé polovině setu příjemně moshovalo a na závěr jsem si mohl ještě užít laskavý wall of death, což mě sice trochu překvapilo, ani bych neřekl, že se to sem hodí, ale když už je člověk v Římě, má se chovat jako Říman.

Samotný frontman Manuel už se od mé poslední návštěvy jeho říše neradosti patřičně obouchal a nějakou komunikaci s publikem, děkovačky a úsměvy měl u svého černého zadku. V půlce se nechal slyšet, že jsou Zeal & Ardor a to jsou jediný kecy, který od nich uslyšíme, protože kurva oni tu hrajou hudbu, což je přístup, jež naprosto kvituju - záhrobní mikrofon tady neni od zachraňování velryb koneckonců. Stejně to ale na konci nevydržel a po celém setu zase s tím rozesmátým výrazem vyjeveně děkoval všem, kteří jsme tam s ním dopěli poslední sloky Devil is Fine, ačkoli už teda s hodně slanými rty. Bohužel celý set bylo třeba čelit úskalí kašlajícího zvuku, který měl tendence sem tam na vteřinu úplně vypadnout a ve vzduchu bylo cítit napětí, jestli se neodjebe totálně. Budilo to celé dojem, jakoby někde někdo kopal do prodlužovačky, ale naštěstí to dobře dopadlo, nikdo se nerozbrečel, kapela byla alespoň ve střehu a občas podobný pojeby se prostě na klubových koncertech dějou, žádná trága. Byla by škoda, kdyby tento detail přebral pozornost od jinak parádního koncertního zážitku, jednoho z těch vzácných, kdy se chvíli zběsile klátíte v pase, abyste se chvíli nato našli, jak se houpete zasněně a pomalu v bocích do smutných bluesových rytmů. Jo jo, řetěz pořád chrastí, oprátka se kýve ve větru a bič je mokrý ranní rosou. Zeal & Ardor ještě mají před sebou zajisté několik těžkých let neúprosné dřiny pod horkým sluncem. Nechť je jim Ďábel nápomocen.