Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj, čau. Musím se hned na úvod přiznat, že detailněji jsem vaši biografii začal dohledávat až v souvislosti s tímhle rozhovorem a jako rok vzniku jsem našel 1998. Takže letos dvacet let. Co chystáte na oslavu?

Michal: Rok 1998 není úplně vznik kapely, ale první formování sestavy a začátky zkoušení na půdě u rodičů. Plnohodnotná sestava vznikla až v roce 2002. Tehdy jsme natočili první demo The Last Trip a odehráli premiérový koncert v Simply klubu v Příbrami.

Martin: No a co se oslav týká, na ty se cítíme ještě mladí. Úspěch bude, když vydržíme 50 a víc. Teď jsme na vrcholu fyzických a psychických sil, takže radši budem makat a oslavíme to až jako starý dědci.

Tomáš: Slavíme už samotným novým albem, ke kterýmu jsme se zase nějaký ty roky dokopávali. Uděláme dva křty – v Praze a Berouně – a tam nejdřív zahrajem jak nejlíp dovedem a pak klasicky budeme pít s kamarády na baru a říkat si, jak se máme rádi.

Osobně jsem vás zachytil někdy v roce 2011 v souvislosti s EP How I Met Your Murder, které už bylo hudebně trochu jinde než předchozí tvorba. Co všechno vás jako muzikanty formovalo a čím jste si za těch dvacet let prošli?

Michal: Dá se se říct, že HIMYM byl zlom v naší tvorbě a hlavně v přístupu k ní. Před tím byla delší stagnace, obměňování sestavy a především hledání frontmana. U nás platilo pravidlo, že co deska, to jiný hlas. Až Tomášovi se to podařilo zlomit. Myslím, že se formujeme tak nějak navzájem, protože jsme až na Toma nikdo z nás jinde nehrál a zůstaváme věrni Bikkinám. Snažíme se, aby každá deska zněla jinak než ta předchozí. Vetšinou je to zdlouhavý proces hledání a experimentovaní. Teprve na Posh jsme ze sebe dokázali vydat maximum, i když to nebyla jednoduchá cesta.

Martin: Jestli jsme si něčim prošli a vlastně pořád procházíme, tak je to taky neustálý brodění se zaprděnou českou kulturou. Tu se furt snažíme trochu vyvětrat. Maličko se to v poslední době lepší, ale ty dveře by to chtělo otevřít fakt dokořán.

Tomáš: Ale ty si chtěl asi slyšet, kdo nás ovlivnil a tak, viď? Tady by ses nedozvěděl nic nečekanýho. Když byl člověk teenager v devadesátkách a sledoval tvrdší scénu, tak je asi jasný, že si cvičil před zrcadlem hrby ala KoRn a podobný parády – to samozřejmě ber trochu s rezervou, ale víš, jak to myslim. Těch kapel, co jsme sledovali, byly mraky. Zajímavý je, že jsme každej poslouchali trochu rozdílný věci a z toho možná těžíme dneska v tom našem širým oceánu takzvanýho crossoveru. Snažíme si ze všeho brát to, co nás vnitřně nejvíc oslovuje a ta fúze, co z toho pak leze, aspoň není tuctová muzika. Teda doufám.

V čem je podle vás problém, že se na české hudební scéně pořád nedokáží ve větší míře prosadit současnější přístupy a kapely?

Michal: Pod „prosadit“ se dá představit víc věcí. Existuje spousta kapel, co má vlastně zavedené

jméno a permanentně objíždí a plní kluby, dobře prodává cédéčka a merch na koncertech, ale v širším povědomí stejně nejsou. Všeobecně u nás chybí přesah do mainstreamu a chuť být přístupný novým věcem – i jako posluchač. Současná česká scéna, hlavně ta undergroundová, má spoustu nadějných kapel, které mají jméno za hranicemi. Cult of Fire, Inferno, Master´s Hammer nebo Skywalker, atd. Český publikum je prostě specifický.

Aktuální desku Posh jste vydali trochu netradičně na flashce, takže takový fyzicko-digitální formát. Dokázali byste nějak popsat úvahy, které vás dovedly až k této edici?

Michal: Napadá mě jediná úvaha. Při vchodu do zkušebny zakopávám cestou o nerozbalenou krabici našich cédéček King‘s Court. Flashka je trochu experiment, ale na druhou stranu nosiče digitálních formátů dneska používaj všichni skoro denně.

Martin: Já chtěl cédéčka, ale pak jsem se zeptal kamarádů, kdo z nich má doma přehrávač...

Tomáš: Pravda je, že plán byla deska na CD. Nechali jsme udělat grafika hezkej digipack, poptali výrobce a tak. Ten náklad byl ale relatvně vysoký, speciálně po tom, co peněz se utopilo v nahrávání. A pak trochu bilancuješ a zjistíš, že si nepamatuješ, kdy naposled sis přehrál CD. Vlastně ani nemáš na čem. A každej chodí a ptá se – budete na Spotify? A nemáš někde link na stažení songů do mobilu? Tak jsme se rozhodli pro flashky. A nechali je vyrobit tak, aby se ti vyjímaly mezi zlatejma kreditkama v peněžence a zároveň posloužily jako vstupenka na náš koncert.

Naproti tomu jsem třeba vůbec nedohledal váš bandcamp profil, který mi v souvislosti s digitalizací hudby přijde jako docela fajn řešení. Nezvažovali jste?

Tomáš: Pravda je, že dva z nás do teď nevěděli, co je bandcamp. Profily spravujem dva, na bandzone.cz a na facebooku, kterej už je dneska asi povinnost. No a jakmile vyřešíme byrokratickej moloch kolem ISRC kódů k songům z novýho alba, pošlem ho digitálně do světa skrz jeden z mnoha distribučních portálů na tyhle google playe a spotifye a podobně. Ale na ten bandcamp teda mrknu.

Pokud se nepletu, deska Posh má co do obsahu jednotící myšlenku či téma, týkající se současné společnosti. Respektive těch myšlenek jsem v souvislosti s vydáním alba četl víc – mohli byste z toho vyzdvihnout to nejdůležitější?

Tomáš: Víc než sonda do společnosti je ta deska asi o každym jednom z nás v kapele, protože při tom čase a energii, kterou tomu léta věnuješ, odráží hlavně něco z tebe – ať chceš nebo ne. Nicméně názvem, přebalem a částečně texty jsme chtěli upozornit mimojiné na to, jak moc lidí se dneska schovává za maskou – ať už nuceně nebo dobrovolně. Jak moc lidí žije ve svejch bublinách sociálních sítí a pomalu ani neví, jak se jmenuje soused z protějšího bytu. To je jako když ti před barákem napadne sníh a ty napíšeš na FB „jeee, snííííh“. Ale vlastně je ti to ukradený. Druhej napíše „sníh je na hovno“, protože přesně to samý přece právě sdíleli tři kámoši ze základky. Třetí udělá selfíčko před barákem, duckface, rozumíš, a jde dál čumět na Ordinaci v růžový zahradě. A celý je to o tom, že jsou to vlastně úplně prázdný gesta. Stejně prázdný jako ty ulice, když nasněží. Víc než, abys žil, si na to žití prostě hraješ.

Martin: Moje hlavní myšlenka byla, že mám depresi z toho, že už jsem za půlkou.

V čem je chyba? Osobně tyhle věci moc neprožívám, protože je nepoužívám, ale obecně je realita asi jiná. A jak z toho ven?

Tomáš: Na tohle řešení nemáme. Je fér si přiznat, že je lehčí na něco upozornit, než to pak rozlousknout. Sám do toho mobilu čumim víc, než bych rád a nevim, jak se toho zbavit, abych „o něco důležitého nepřišel.“ Částečně je to znamení doby. Nemyslim, že se to kdy plošně změní, dokud nenastane globální blackout. Ale věřim, že s věkem tahle závislost a trochu póza postupně vymizí. Že většina lidí přijde na to, že skutečnej mezilidskej vztah nevybuduje jinak než na osobní rovině. Že skutečnej prožitek čehokoliv ti žádnej live stream nenahradí a tak.

Napříč vašimi nahrávkami lze najít jména, která se v průběhu času nemění nebo aspoň opakují celkem často. Ať už producent Vanja z FDK či autor artworku desek Dan Kurz z Atari Terror. Co pro vás tihle dva znamenají?

Michal: Vanja s námi spolupracoval už před vydáním HIMYM. Zasvětil nás do tajů eletroniky, vytvářel naše první samply a pomáhal definovat zvuk. Na Posh měl na starosti částečnou produkci, náběry nástrojů krom bicích, úpravy našich samplů. Lidsky super člověk, bezkonfliktní trpělivý profesionál.

Martin: Vanju mám rád, protože je to velký obdivovatel Andreje Babiše. Když jsme odcházeli z posledního natáčecího dne, nezapomněl nám vyjet lístek ze svý nový EET pokladničky.

Tomáš: Radši pro méně chápavé čtenáře zdůrazňuju, že si Martin dělá prdel. Doplnim ještě něco o Danovi – to je hlavně kamarád, normální srdečnej kluk, se kterým jsme se potkávali nebo míjeli na pódiích už od mládí. No a samozřejmě – výbornej grafik s jedinečnym uměleckym stylem.

Do nedávné doby platilo za téměř stálici i jméno Ecsona Waldese jakožto autora post-produkce, kterého na aktuální desce vystřídal Jaro Lukáč z Negative Tunes. Co jste si od této změny slibovali a co vám skutečně přinesla?

Michal: Změna je život. Nebylo to vůbec jednoduché rozhodnutí, protože Ecson utvářel náš zvuk na dvou předchozích deskách a je to profesionál, kterého si velmi vážíme. Na Negative Tunes jsme měli pozitivní reference už dřív a prostě jsme se rozhodli zariskovat a zkusit něco nového. Doufali jsme, že Jaro z náběrů dokáže vyždímat naše maximum. Chtěli jsme velkej zvuk a hlavně správnou atmosféru, která by šla ruku v ruce s konceptem Posh. A Jaro veškerá očekávání předčil.

Mohli byste ve stručnosti popsat hlavní rozdíl ve zvuku podle Ecsona a Jara? Podle mě byl (je)  první z nich zastánce vyšší čistoty, druhý zase dělá ostřejší a drsnější zvuk. Oba shodně pak neskutečně komprimují a ořezávají...

Martin: Oba patří do špičky. Na výsledném zvuku alba se z velké části podílí kapela svými mnohačetnými připomínkami – uber tohle, přidej tamto, víc to natlač, apod. To, že se ti výsledek zdá ořezaný či komprimovaný nemusí být více méně primárně z jejich hlavy. Pokud bychom jim nechali volnou ruku, určitě by to znělo jinak.

Michal: Asi by bylo nevhodné posuzovat kdo je v čem lepší, ale myslím že Ecsonova produkce středního proudu je na světové úrovni. Nebojí se experimentovat a do nahrávek se snaží dát vždycky vlastní invenci. My jsme měli pro Posh představu masivního tvrdého zvuku, což pro nás po těžkém rozhodování znamenalo volbu Negative Tunes. Udělat kvalitní sound je neskutečná alchymie, která se neobejde bez digitálního zásahu a ekvalizace. Sjednotit plochy samplů a kytar v jeden celek je zdlouhavá práce a hodiny poslouchání mixů a vychytávání detailů.

Muziku děláte už dvacet let, inspirovali jste se nu-metalem konce milénia, zažili jste reakci domácí scény, byli jste její součástí a současně jste zažili i její logický ústup. Jak byste zhodnotili to, co se za těch dvacet let událo z vašeho pohledu, co pro vás bylo důležité nebo prostě jen zajímavé?

Michal: Důležité bylo se pokaždé znovu nadechnout, když bylo nejhůř, protože kapelu neovlivňují jen hudební události, ale i ty životní. Za mě je to určitě nějaká nadřirozená síla, která nás drží spolu, aniž bychom se ze všeho zbláznili. Scéna se neustále vyvíjí a jsem rád, že jsme pořád její součástí. Dneska už oslovujem posluchače napříč generacemi. Pořád mi to nepřijde jako dvacet let hraní. Ale třeba člověk, co žije hudbou a pořád něco tvoří, vnímá čas jinak. Ještě není čas bilancovat.

Martin: Dnes je kolem mnohem víc mladých, světově znějících českých kapel, což je super, protože je na co chodit a co poslouchat. Kvalita nahrávek a videí je nesrovnatelně na vyšší úrovni. Bohužel to nejde ruku v ruce s českými médii, která se za posledních 20 let posunula z bláta do louže.

Tohle by si zasloužilo rozvést, protože mám úplně stejný pocit, jen nevím, co přesně máš na mysli v kontextu velkých médií či undergroundu. Osobně sleduju spíš to druhé, a i zde jako by se všechno zaseklo hromadu let zpátky. O tom, co (ne)dělají velká média snad nemá smysl ani psát...

Martin: Jsem si naběh. Popravdě se mi to ani nechce rozebírat. V kontextu velkých médií mám pocit, že speciálně u nás má „mainstream“ velice úzký koryto. Když jsem cestoval autem skrz Anglii a ladil rádia, byl jsem v příjemnym šoku, co se tam hraje. To u nás nehrozí. Co se týká undergroundu, tak ten podle mě už dávno přestal existovat a pouze to slovo nabylo jiného významu. Dneska do něj házíme všechny styly, pro které není v mainstreamu prostor.

Dokážete si představit, co byste hráli dnes, když byste byli mladá začínající kapela na samém začátku? Něco zcela moderního, nebo naopak nějaké retro, k němuž se dnes (možná překvapivě) vrací poměrně slušné procento kapel?

Michal: Hráli bychom asi jako Bikkinyshop, protože jsme pořád mladá a pořád začínající trendy kapela.

Martin: Já bych se chtěl dostat na Šlágr nebo aspon Šlágr 2, ten frčí. Koupil bych si klávesy a založil kapelu Casio Hotel.

Hele, dneska asi vše. Desce Posh přeju vše dobré, snad přežije i mou recenzi. Vám rovněž tak, dodejte cokoliv, co byste rádi.

Martin: Muzika mě hrozně baví a naplňuje. A když jí oslovím ještě někoho dalšího, bude to pro mě přidaná hodnota.

Tomáš: Tobě dík za rozhovor/recenzi. A message pro zbytek světa – používejte vlastní mozek, nenechte so vochcat mediální masírkou, poslouchejte hudbu, ať už jakoukoliv, a hlavně běžte volit, dokud můžete...