Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj kluci, v úvodu rozhovoru mě napadá spousta otázek, ale začnu blahopřáním k nové desce, na kterou si fanoušci museli počkat ... no vlastně téměř čtyři roky. Je to navíc vaše první long-play deska vůbec. Dozrál na ni čas právě teď?

Honza: Ahoj Jirko, děkujeme z přání… Hele, ač to vypadalo, že kapela je celou dobu téměř mrtvá, tak nebyla vůbec, ba naopak. Změna a stavba zkušebny a následná práce na desce. Je pravda, že jsme nikam nechvátali a nedávali si žádné termíny, ale celou tu dobu jsme tvořili.

Ondra: Kdy jindy, když né teď. Desetipalce, sedmipalce, kazety, splitko na dvanáctipalci už máme za sebou. Čas určitě dozrál...

Nicméně první otázka, která se mi honila hlavou, se týká vašeho promo videa k novému albu, které jste natočili v kostele. Proč právě tam?

Honza: V písni Odvracení se mluví paní Lipová, které je téměř 100 let a motiv celé skladby je smíření. Takže nám toto přišlo jako nejvhodnější dokreslení atmosféry. Kostel jako místo klidu a míru.

Ondra: Když mi ten text Honza poprvé přinesl a já ho četl, stalo se mi něco zvláštního. Slyšel jsem v hlavě hlas stejný, jako má paní Lipová. Byla to zvláštní chvíle. V tu chvíli jsem věděl, že ho do nahrávky nemůže recitovat nikdo z nás. Zkoušeli jsme to a nebylo to zkrátka ono. Paní Lipovou jsem oslovil vlastně právě v kostele, takže ono to téma do sebe zapadá z více úhlů.

No nevím jak na ostatní, ale na mě vaše deska (a vlastně jakákoliv vaše předchozí deska) jako místo klidu a míru nepůsobí. Hromada emocí a cosi jako rozhárané bytí… Je tam něco takového? (Teda ten klid a mír...)

Honza: Je zvláštní, že nejsi první, kdo naznačuje, že mu deska přijde víc expresivní a možná víc emočně vyšponovaná. My máme z nahrávky právě pocit, že je uklidněnější a právě smířenější, vyklidněnější. Možná rozhárané bytí, se kterým jsi ale smířenej, že je to již nedílná součást a nakonec jí máš fakt rád.

Jak s tím souvisí název Společnost psů?

Honza: Pes. Naprosto závislej a oddanej svýmu pánovi. Celej den čeká v bytě, kde se nemůže ani vyčůrat, ale pak po devíti hodinách nadšeně vítá svýho pána ve dveřích a radostí se může přetrhnout. Den za dnem. Na druhou stranu silný zvíře, který má dost velkej potenciál lovu, přežití atd.

Ondra: Dlouho jsme mluvili o názvu a vlastně i o tom, zdali je vůbec zapotřebí, aby se to album nějak jmenovalo. Společnost psů je součást jednoho textu a přišlo mi magický v tom, kolik významů tohle sousloví pro mě osobně může mít.

Jak se tenhle rozpor promítá do vašeho alba? Jdete dál, zkoušíte jej třeba “nasadit na hlavu” lidem, současné společnosti? Nebo je to prostě jen obraz, malá úvaha k zamyšlení bez většího přesahu?

Honza: Rozhodně nemáme potřebu cokoliv nasazovat na hlavu lidem. Pokud někomu něco nasazujem, tak sobě. A přesah? Úvaha? To je tak osobní a subjektivní, že k tomu vlastně není ani co dodat. Jsou to písničky.

Ono je to asi trochu tak, jak píše Ondra - těch významů si každý najde víc a ten název spojující na první dojem nespojitelná slova k tomu přímo vybízí. Proč se vlastně dominantou téhle desky stala růžová barva?

Honza: Samozřejmě i obal jsme řešili dlouhou dobu, ale nakonec jsme se domluvili s Lukášem Musou, kterej stojí za celým artworkem. Nechali jsme mu naprosto volnou ruku a tohle je výsledek, ze kterýho jsme nadšení.

Ondra: On nám Lukáš před dávnou dobou napsal, že je nakloněn nějaké spolupráci. To už bude pár let. My jsme obal k aktuální desce dlouho řešili jako vždy po vlastní ose. Vždycky jeden něco přinesl, ale nikdy jsme se na tom vizuálu neshodli všichni. Pak si někdo vzpomenul na Musu, napsali jsme mu. Už v celkem šibeniční termín a doufali v zázrak. Poslali jsme mu skladby, a jak říká Honza, měl volnou ruku. Mysleli jsme, že pošle jeden nebo dva motivy. Po čtrnácti dnech poslal asi třicet nebo čtyřicet kreseb. Prostě hrozně moc.

Vzpomínám si na ten večer, kdy jsme se nad nima všichni sešli a zkoušeli se popasovat s tím, že většina je na růžovém „pijákovitém” papíře a jsou úplně mimo naše původní představy. Vlastně si myslím, že nikdo z nás si ten večer nedokázal představit, že takhle bude vypadat naše deska. Hodně rychle se to ale změnilo a my se s těmi kresbami začali propojovat. Každej si k tomu našel vlastní cestu a ve výsledku jsme nadšení, že to dopadlo právě tak. Nakonec to ovlivnilo vše kolem. Budou růžový trika, klip ke skladbě Mezek je trochu poladěnej do růžový barvy…

Honza: Perfektně to zapadlo to do celkovýho kontextu. Nechtěli jsme žádné temné věci, původně i klip měl být veselejší, deska barevná…

No kromě splitu s Lívancema je to konečně trocha barvy :)

To se běžně používá „Lívanci”? Já myslel, že sem tohle označení vymyslel já na prvním společném koncertě :)

Je ale taky možný, že ho mám od Tebe :) Nicméně deska vám vychází u Míry, který se vydavatelsky zase trochu probudil s Kalle a teď vy. Řeknu to tak - na český poměry (haha) je to celkem úctyhodný počin. Dvojvinyl, cédo, trika, hromada kombinací, růžový desky… S Mírou se musí spolupracovat dobře, ne?

Honza: K Mírovi jsem jezdil již jako náctiletej vlakem z Chebu ještě do Aše, odkud jsem si odvážel bedny promocédéček, který mi daroval a desky. Takže jsem fakt rád, že jsme se spojili na vydání zrovna téhle desky. Protože na náš hudební vývoj měla rozhodně činnost Day Afteru zásadní vliv. Od Albion, Ember, Kritické Situace, Kevorkian, přes Only If You Call Me Jonathan, Reiziger, Four Houndret Years, Engine Down, Robocop Kraus nebo Children Of Fall. To jsou kapely, na kterejch jsme vyrůstali.

Ondra: Já to měl vlastně s vlivem opačně. Od metalu a grindcore k „emíčku”.

A k čemu nebo kam jste dorostli? Ptám se možná proto, že to není tak dávno, kdy jsem si uvědomil, jak zásadně moc se mi během let změnil vkus a to, co poslouchám.

Honza: Hudby je tolik… ale pokud bych měl zmínit zásadní věci, je to rozhodně Nick Cave, 16 horsepower, Wovenhand, Crippled Black Phoenix… to asi každej zná. Nebo třeba Jaro Filip - strašně zajímavej člověk, první propagátor internetu na Slovensku! … The Soundtracs of our Lives…!! Poslední měsíce mne třeba hodně nadchl Johannes Brahms, člověk, kterej pomáhal Antonínu Dvořákovi…. konkrétně pianový koncert číslo 1., Adagio. Musím zmínit ještě Sophii a jejich poslední desku As we make our Way… A to, že na žánru vůbec nezáleží.

Ondra: V neděli jedem z Honzou do Prahy na ruskou kapelu MOTORAMA, to si taky dej, hlavně jejich první album je super. Jinak já v tom metalu a grindcore jedu furt, každej rok se snažím být na Obscene Extreme, je to skvělej restart mozku. Třeba náš kytarista Tomáš vzývá SLAYER, to bys do něj nikdy neřek...

Vzpomínám si, že kdo co poslouchá a nebo nesnáší a jak se to následně semele v kapele a jejím zvuku, jsme řešili třeba s Forgotten Silence. Tam se na tom nedomluvili dodneška. A jejich hudba tomu víceméně odpovídá. Kdežto Esazlesa mi přijde žánrově spíš jako čistá kapela. Jak jste se na tom shodli?

Honza: Aha… Nikdy jsme se nebavili o tom, co budeme hrát. Milujeme hudbu jako takovou, ale to, jak to popíšeš nebo zařadíš, vážně nehraje žádnou roli. Žánrově čistá kapela… můžeš to rozvést?

Myslím tím asi to, že vaše muzika v sobě nemíchá víc rozdílnějších žánrů. Je jedno jestli to nazvu emo hardcore, screamo nebo jen emo, je to prostě pro mě cosi uceleného, bez přesahů (a to nemyslím nijak špatně). Navíc se podobného zvuku držíte vlastně od počátků, aspoň co mám naposloucháno.

Honza: Rozumím. To je daný tím, že se snažíme na každé nahrávce bejt komplexní. Ty písně mají fungovat dohromady. Zase na druhou stranu, na Společnosti psů se jistá barevnost projevuje - doufám.

Ondra: Občas ten výsledek nedokážeme ani sami ovlivnit. Chemie v tý kapele funguje určitým způsobem, kterej je danej. Každej jsme z trochu jinýho těsta, a i když by si Tomáš možná někdy rád zakrouhal profesorsky čistý thrash-deathový riffy a já grindcorovou špínu, tak to nakonec stejně zní jako esazlesa a né jako srážka VEKTOR a NAILS.

Z nové desky mám taky dojem, že jste určitým způsobem důkladněji řešili zvuk, a to jak bude nahrávka hrát. Mám na mysli třeba to, že se mnohem citlivěji zacházelo s dynamikou, která je na dnešní dobu celkem slušná (nato že desku masteroval Ecson Waldes).

Honza: Ano, předchozí nahrávky se nahrávali většinou ve zkušebně u nás v Chebu, u Lívanců (5StL), ale zkušenosti jsme měli z Hostivaře, od Ondřeje Ježka, kde vznikl sedmipalec atd. Na výběru studia jsme si dali hodně záležet a spolupráce s Honzou Brambůrkem byla výborná. Je to člověk, kterej má v hudbě velkej přehled a hodně nám pomohl. A o mastering se postaral Ecson Waldes, se kterým Honza Brambůrek spolupracuje téměř na každé nahrávce. Vzhledem k tomu, že bylo na Honzovi z nahrávky dostat to nejlepší, nechali jsme na něm, kdo bude desku masterovat. A o dynamice a celkovým zvuku nahrávky jsme byli s Honzou za jedno, proto jsme nepochybovali.

Pokud jsem koukal dobře, tak propagaci řešíte v podstatě tradičně - několik koncertů, bandcamp profil, klípek. Plánujete něco dalšího? Nebo nic dalšího není třeba? Osobně mám totiž dojem, že základna vašich fanoušků je celkem velká a oddaná…

Honza: Umístění desky na bandcamp je v dnešní době asi nejrozumnější řešení. Desku si zde může kdokoliv zadarmo stáhnout v jakékoliv kvalitě. Koncerty, bez toho bychom se neobešli... Rádi bychom natočili ještě jedno/dvě videa. A něco dalšího? Víc mne nenapadá.

Ondra: Předpokládám, že se zase podaří domluvit nějaké turné, tentokráte bychom zase rádi jeli na východ, ale to je asi fakt všechno. Plus vyjde tenhle rozhovor, v pátek budeme na rádiu Wave v pořadu Echo Viktora Paláka, ale to nejsou věci, které bychom nějak plánovali, to se vždycky nějak uděje.

Honza: Turné bude určitě.

Deska oficiálně vychází 22. února, takže za pár dní. V podstatě každý den toho vychází moc. Mnohem víc, než co je člověk schopen pobrat a přečíst jen samotné názvy. Jak se v tom všem neztratit? Jak se v tom neztrácí Esazlesa?

Ondra: Hele, ale to je skvělá otázka na Tebe. Jak je možný, že v té záplavě nových desek a nových kapel tady děláš rozhovor zrovna s náma? :)

Těžko říct. Kromě věcí, co člověk dělat musí, jsou i věci, které dělá, protože sám chce. Protože ho to k nim někdy otevřeněji a někdy spíš podprahově táhne. Možná je dělá kvůli sobě a jakémusi pocitu uvnitř sebe sama a někdy třeba i kvůli někomu jinému. Je to … je to taková nutkavá potřeba. A bez ohledu na okolnosti a následky ho to hlavně a především baví. Jak je to u vás?

Ondra: Jirko, vyčerpávající, líp bych to neřek!

No možná jo, ale stejně si myslím, že by závěr rozhovoru měl patřit vám :) Tak co pěknýho dáme závěrem?

Honza: Je to měsíc, maximálně dva, co se mi do ruky dostala kniha poezie Jana Zajíce ... a myslím, že na závěr není nic vhodnějšího, než tato báseň.

Jan Zajíc // Poslední

Slyším Vaší zbabělost!
Křičí v polích!
Řve ve městěch
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozornuje
a vábí.
Bije z věží kostelů
umíráček národu
a zemi.
Ve jménu života vašeho!
Hořím.
Jan.

Photo: žakelýna @ Žižkostel