Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj Davide, na úvod rozhovoru začnu tím nejblbějším možným, ale mám pocit, že to je potřeba. Řekni prosím pár slov o historii Fox Territory.

Ahoj Jirko, děkujeme za zájem. Moc.

Začlo to tak, že mi Olina ukázala fotku svého dědy. Asi před deseti lety. Od té doby se naše vize velmi pěknou náhodou střetávají a vymalovávají v jeden krásnej obraz, na kterým v průběhu času pracujeme.

Je to trochu neřád.

Pořád se hýbe, překrucuje. Vzpomínky, pak další zkušenosti a všednosti nám odkrývají jiný barvy, struktury i všelijaký typy nebo variace. Do toho nám vkus posílá nový informace. To, aby se z toho člověk nezbláznil.

Myslím, že to nikdy nebude dokončený. Ani když to celý skončí. A jestli jo, tak netuším, kdo mi to pak řekne.

Mimo to děkujeme našim rodičům. V první řadě.

Jakou roli hráli rodiče při formování Fox Territory nebo jen čistě v tom, že jste se začali zaobírat hudbou?

V nulté řadě takovou, že nám bylo dovoleno a umožněno konat právě Tady. Pak taky ve shovívavosti a odpoutání se od sobectví.

Dokázal bys nějak přiblížit vaši hudbu v několika málo větách? Nemyslím tím čistě žánrové zařazení, ale zcela obecně - jakou muziku děláte, co jí chcete sdělit a podobně?

Minulej rok jsme vydali první větší kolekci písní. Jako celek jsme to nazvali Degressive Fusion.

Tímto projektem jsme shrnuli záměry a nezkrocené sny svých mladších jás. Teď jdeme tam, kam nás prut vtáhne. Jako vždy. Jen se teď líp ohýbá. Je volnější, ale věrnější.

Rozhodně lásku. Ve všem. Ke všem.

Když člověk začne třeba s vaším klipem k Chia Tong (mimochodem výborná skladba), napadnou ho minimálně dvě tři věci. Za prvé že vám prospěl klávesák i v dalších skladbách. Za druhé že to celé hrajete hodně na pohodu a uvolněně, pro radost. A za třetí, že Chicka Corea Electric Band je zpět.

Klávesy se staly v kuchyni. Prošly skrz kamaráda Martina (Konvičku) nabitýho informacemi, krásnými záměry, spontaneitou, radostí a chtíčem po stavu bádání. Společně jsme si je trochu ukočírovali. Trumpety se staly v kuchyni. Stejně tak, prozřely Jiřím Kotačou, profíkem, jistě i dobrým přítelem. Pak jsem si je upravil k obrazu svýmu. Žasnu, že jsou na dosah takoví muzikanti. Máme se od nich co učit. Moc vám děkuju, kluci. Příště si snad pro vás nachystáme něco přímo pro vás.  

Ten Electric Band jsem nezmínil jen tak, skutečně mám pocit, že navazujete na ten nejlepší jazz rock 70. let, jen se mu dneska říká jinak. Takže jasná otázka - jaké jsou vaše inspirace, co posloucháte, co vás ovlivňuje?

Chicka samozřejmě znám, nicméně jeho Electric Band jsem si pustil teprve dnes. Ono stejně všechno vychází ze všeho. Náhodě bych to tedy nepřikládal, jestli ti to tak zní.

Za ostatní kluky mluvit nechci, ale jsem si jistej, že některý frekvence v sobě máme podobný, ne-li stejný. Možná to taky dělá vliv vkusu. Ten to umí.

Teď se chceme věnovat  něčemu...mělo by to znít asi tak, jako by sis oblékl svoji oblíbenou kamizolu, ale navrženou námi. Akorát nevím, jestli nosíš kamizolu.

Pro hudebníky: pokud ta pomyslná komplexnost nebo kvazi technika v hudbě trochu odezní, není to tím, že bysme se ztratili „sami v sobě“, ale tím, že nás táhne něco většího než ego.

Máme rádi starej i novej zvuk.

Mám odbobí, kdy poslouchám jen čistý emoce, nálady. Špinavý věci. Černou muziku. Spirituální, meditativní. Někdy zas něco komplexnějšího. Pomalu přicházím na jednoduchost v jazzu. Jen jsem zatím přečetl z celé té knihy harmonie, melodie a rytmiky pouze abstrakt. Těším se.

Podle odpovědi předpokládám, že hudba je pro Tebe v životě důležitá. Dokážeš si představit svět bez ní? Jaký by byl?

Byl by klid.

Jaké je to bez zvuku, bych se mohl zeptat známého, který používá označení jako člověk neslyšící. Ale do toho mi nic není. Je to jeho dar.

A absolutní ticho bez možnosti vnímání frekvencí, emocí a dalších různých vjemů bytosti si představit nedokážu.

Vaše debutní deska Degressive Fusion je venku prakticky rok a hodnotit ji jinak než jako úspěch podle mě nejde. Vydána na Redblacku, dostala vás na Brutal Assault, slušně podporována na bandcampu. Jak to vidíš Ty?

Ano. Hráli jsme tam rok před vydáním desky. Měli jsme štěstí. Pořadatelé festivalu nás ještě rok předtím přizvali na pozici předkapely na koncert Good Tiger, Periphery a Soilwork. Tam jsme se jim líbili, osvědčili, tak nám umožnili hraní i na Brutal Assault.

V obou případech jsme napsali první my. De facto bubeník Zdenek, kterej tyto booking záležitosti řeší společně s basákem Jirkou. Zodpovědní a šikovní pánové.

Co se týče vydání desky, tak nám pomohl Tomáš Prek z Redblack, který velmi kamarádsky podpoří cokoliv, v čem je vidět snaha a um. Za to taky velmi děkujeme.

Plánujete spolupracovat i do budoucna? Máte už nějakou představu nové nahrávky?

Dokončujeme „singlovej“ triptych. Skladby jsou víc na chill, než na obdiv muzikálnosti. Termín a povaha vydání nejsou určený. Snad jen jaro je plán.

Současně je potřeba zmínit to, že všechno kromě bicích jste nahráli doma, a to včetně kláves a trumpety. A výsledek zní hodně přesvědčivě. Je to o tom, že když člověk prostě chce, tak to jde bez ohledu na překážky?

Ano.

V souvislosti s vaší hudbou a náladou na české kytarové scéně, přející spíš vykopávkám, mě docela zajímá rozdíl v ohlasech doma a venku. Máte nějaké takové srovnání?

Doma, uvnitř nás, to má pěkný ohlasy. Venku ještě nejsou tak rozšířený, takže těžko říct. V česku je nás málo, kdo by byl ochotnej v sobě vyvolat pocity, který jsme měli my při naší rekonstrukci muziky. Protože jsme trochu parchanti, dělali jsme to hlavně pro svoje mladý vyhrocený ouška.

V zahraničí je to s těmi ohlasy jednodušší. Vždyť je nás přes 7,5 tisíc miliardy. Hrajeme instrumentálně, takže jazyk není překážkou. Podle statistik na bandcampu nás tito lidé zahraniční rádi podpoří. Budeme se snažit, abychom ten mix vibrací rozšířili mnohem dál.

Mám dojem, že máme co sdělit.

Není čistě instrumentální hudba trochu bič na sebe sama? Mám totiž dojem, že slušný zpěvák zachrání i podprůměrnou muziku, ale pokud chce člověk zaujmout jen muzikou bez zpěvu, musí být skutečně dobrý...

Záleží, jakej máš s hudbou záměr a do jaké míry s ní chceš zaujmout nebo zasáhnout. Když instrumentálně méně vydatné muzice odepřeš zpěv, který by byl jinak dominantní složkou skladby, může z toho pro určitý typ posluchačů vzniknout velmi plochá a nezáživná věc.

Lidský hlas je jeden z nejpřirozenějších nástrojů vůbec. Takže tvůj dojem je na místě.

Přemýšleli jste někdy v průběhu fungování kapely o zapojení zpěváka? Ptám se možná proto, že podobná instrumentálka z Německa - Long Distance Calling - si sem tam nějakého hosta dopřála a pro desku to vždycky znamenalo zajímavé zpestření.

Zkuste na internetu pohledat dvě naše nahrávky z minulosti. Hostuje tam zpěvák z Irska, kterýho jsme našli na youtube. Zatím nic podobnýho v plánu nemáme.

Nedávno od nás odstoupil nenahraditelnej kamarád Michal Gálík, kterej hrál od vzniku kapely na kytaru, aby se mohl věnovat jiným vášním. Zase jsme měli štěstí a rychle stihl nastoupit šikovnej kytarista David Gašpar. Takže v klidu jedeme dál a znovu jako kvartet.

Předpokládám, že šlo o první zásadnější změnu v sestavě - co pro vás znamenala, ať už v dobrém, nebo ve zlém?

Hlavně to, že odešel zakládající člen a přišel novej. Co to vyvolává, ukazuje čas. Jakože něco jako budoucnost. Vítáme změny.

Davide, díky za zajímavý rozhovor. Zdravím zbytek kapely a Ty prosím dodej, co si myslíš, že by ještě mělo zaznít.

Děkuju, Jirko.