Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zdravím Mudr. Necrococka v jeho nové profesi přednosty psychiatrického ústavu. Už někdy dva roky zpátky v našem posledním rozhovoru jsi zmiňoval, že bys rád na dalším albu zvěčnil atmosféru psychiatrických pavilónů. Co tě vedlo právě k tomuto rozhodnutí?

Touha po zhudebnění psychiatrického dobrodružství, které jsem prožil na konci osmdesátek a zachycení jeho podivné atmosféry mezi všelijak vyšinutými chovanci.

Tvůj úprk před vojnou do blázince jsi už veřejně prezentoval. Asi byla ta hrůza ze zelených mozků fakt velká. Proč jsi se rozhodl právě pro únik do ústavu, byla to tenkrát nejlehčí možná varianta?

Řek bych, že jediná možná. Neměl jsem v té době ještě žádné známé doktory, ani jiné páky, co by mne od vojny osvobodily. Navíc mě svět nemocných duší a temnejch pavilonů strašně lákal. Kupoval jsem si po antikvariátech různý psychiatrický učebnice, vyhledával pro svou zábavu různě narušený pacienty z okolí, takže můj únik do blázince byl pro mne jedno velký úžasný, podzimní dobrodružství.

Jak to tehdy dopadlo? Musel jsi být zavřený dlouho? Zůstalo ti to někde v papírech a měl jsi s tím někdy v budoucnosti problémy?

Nene, neměl. Byl jsem tam skvělé dva měsíce. Klasicky jsem začal na obvodní psychiatrii předstírat různé duševní choroby a záchvaty. Dost jsem to ale přeháněl, protože mě to bavilo, takže to doktoři brzy prokoukli. Nakonec si mne ale oblíbili a stali se mými spojenci.

Pojďme ale k hudbě. Byly nějaké zvláštní okamžiky, které se při skládání udály? Skládal jsi pomalu a průběžně dle nálady, nebo jsi záměrně vyhledával bláznivé momenty, kdy není člověku nejlíp, ale přitom dost dobře na to skládat psychiatrické album?

Skládal jsem soustředěně, plánovaně. Hodně jsem vzpomínal na staré časy a hodně jsem jezdil po všech možných psych. léčebnách, toulal se ústavními parky, pozoroval jsem, snil, navazoval kontakty s pacienty, nechal se vtáhnout do jejich podivných příběhů. Nejvíc jsem ale jezdil do léčebny v Sadské, kde jsem se pokaždé dlouze zasnil na lavičce v parku a příhody z devětaosmdesátýho začaly zrůdně ožívat.

Do psychiatrické desky jsem se, jako mnozí další, dostával poměrně dlouho, o to jsou však větší její účinky. Hudebně je (stejně jako poslední KK) barevnější, nemá úplně danou polohu. Jakou jsi tu desku chtěl mít? Měnila se nějak výrazněji její podoba, když ti postupně vznikala pod rukama?

Jak vrstvím různý stopy, dotvářím harmonie, disharmonie, nálada se mění, houstne, stává se sugestivnější, až se stane pro mne dokonalou. Dělám na desce tak dlouho až se stane takovou, jakou ji chci mít.

Někde jsi uvedl, že psaní textů zrovna nemiluješ. Jak se ti dělaly ty psychiatrické?

To je nesmysl. Psaní textů miluju. Když jsem v dobrém rozpoložení a unešen nějakým nápadem a pocitem, jde to samo a je to ta největší zábava na světě. Třeba celý text k "Zapomněl jsem si v sanitě" jsem napsal naráz během hodiny po návratu z návštěvy kamaráda v Bohnicích. Až jsem byl smutnej, že už je hotovej. Stejně tak "Kluka z diagnosťáku" jsem napsal během jednoho opalování. A stejně tak "Neuleptyl", který vznikl během jedné noci u moře, kdy jsem měl pocit, že u manželky propukla duševní choroba. A stejně tak "Do Opařan", který vznikl přímo v Opařanech. Dokonce i "Vaginální trauma" vzniklo celé během jízdy ze Sadské, kde jsem si byl loni párkrát zavzpomínat a kde se příběh v 89. roce odehrál. Miloval jsem psaní psychiatrických textů. Je mi to strašně líto, že už to skončilo ...

Znovu jsi spolupracoval se Sambarem, stejně jako "hudbě z ordinací" a stejně jako kdysi dávno na "+klinik+". Bude nadále plnit, co mu přikážeš oddaně a věrně i na dalších chystaných deskách?

Ano. Vždy bude poslušně hrát, když poručím. Vždyť proto je na světě. Navíc lepšího basáka ani neznám.

Kdopak je chorobomyslná Veronika, skutečné děvče z ústavu?

Ano, je to bývalá chovanka z Opařan. Prošla si peklem a několika dětskými sbory. Máme spolu ještě velké plány.

Digipak, za jehož výtvarnou podobou stojí rytina Františka Štorma, je stejně jako hudba šílenější než třeba "Lesní hudba". Od hypnotických pohledů laní ke křiklavě žluto-fialové barvě. To sedí. Byl jsi od začátku rozhodnutý, že psychiatrická deska bude digipak?

Nebyl. Původně jsem ho ani neplánoval. Až když mi Franta poslal první fialovožlutou rytinu, měl jsem v tom jasno. Byla by škoda clonit tak skvělý motiv nějakým blbým průhledným plastem, který se brzy odře.

V jakých prostorách jsi pořídil záběry k předalbovému traileru? Ten chlápek na posteli se povedl, hezky tam zapadl.

Všechny záběry jsou kvůli autenticitě pořízeny na půdě všech možných psychiatrických léčeben. Ano, Pavlík je báječnej a žije teď v ochranné léčbě. Před rokem dobrovolně podstoupil operativní zásah do mozku a kastraci.

Nemáš náhodou v plánu i další klipy, přímo ke konkrétním skladbám? Moje favoritka "Do Opařan" by byla ideální volba. Kdyby jsi se do ní pustil, chtěl bych hrát Olgu Hepnarovou. Bude to možné?

Já nevím. O tu roli má zajem strašný množství divnejch kluků. Spíš jsem ale přemýšlel o mé favoritce "Zapoměl jsem si v sanitě". Byl jsem ale v letním horku moc línej a teď už jsem zas myšlenkama ponořen v jiný hudbě, kterou právě vytvářím. Snad k tomu ale nakonec dojde.

Pojďme téma psychiatrických pavilónů opustit s tím, že deska se vážně povedla a její nadměrné podávání může způsobit psychické potíže, což je dobře. Jaké máš na album prozatím ohlasy? Kdo byl zatím úplně nejspokojenější?

Já nevím, kdo je nejspokojenější. Možná Daneček z Leontýna, možná divnej kluk, co dělá ve skladu psychofarmatik a posílá mi fotky, na kterých pózuje nahej s lékama, o kterých na desce zpívám. Možná schyzofrenik Dan, co mi posílá dlouhatánské dopisy z hospitalizace na psychiatrii ve slovenském Pezinoku. Možná Jana z Nymburka, která je pyšná, že mi umožnila návštěvu pedopsychiatrického ůstavu v Opařanech, kam jezdí navštěvovat svého pomateného syna, ale možná jsem nejspokojenější já sám.

V minulosti jsi mluvil o tom, že pod jménem Necrocock hodláš vydat také mykologické album. Už sis začal s touhle myšlenkou více pohrávat, vznikají už pomalu nějaké skladby?

Vznikají. Už na tom měsíc dělám.

V případě mykologické desky se sama nabízí otázka, jestli nebude navazovat na odkaz "Lesní hudby". Může to být pravda?

Nechtěl jsem aby tomu tak bylo, ale je to tak. Ta nálada je nakonec hodně podobná. Opět mne to pohlcuje a já se tomu vůbec nebráním.

Docela nedávno jsi prodělal nepříjemné zranění rukou, které jsi přičítal jakési kletbě. Co se vlastně stalo? Už je tvůj stav lepší, co hra na kytaru?

Už je to skoro dobrý. Na kytaru jsem hrál už brzy po operaci. Už jsem ten příběh mockrát vyprávěl. Dokonce to vyjde v Koktejlu, Lidé+Země, možná i v Junáku, Stezce a v Obraně lidu. Kdo o tom teda ještě neslyšel, tak to sem zkopíruju z ňákýho posledního vyprávění. Takže dobře poslouchejte:

„Nakoupil jsem si na amulet marketu v Bangkoku spoustu podivných amuletů, coby zajímavé suvenýry o kterých mi žádný z prodejců nevysvětlil jejich přesnej význam a na otázky k čemu to je říkali jen „good luck“ nebo „good for money“. Druhej den jsem přilít do Chiang Mai, kde ještě ten den začalo peklo. Havárka v tuktuku, rozseklej ret, vyraženej zub, ambulance do Ram Hospital. Druhej den brutální pád ze schodů, rozseklý kolenní jabko, rameno mimo provoz a další jízda sanitou. Třetí den už vypadal, že se vše obrátilo a zavládl klid. Smířenej si vykračuju po chodníku směrem na Sunday Market, pokukuju chlípně v rychlé, belhavé chůzi po girlie barech, kde co ulovit, když náhle klopýtnutí, pád a zlomená ruka, která bleskově natíkala a tvarově se měnila v polovinu hákovýho kříže. Šílená bartonova fraktura, která musela bejt druhej den operovaná. Sedm šroubů v kostech + implantát tvaru otvíráku na pivo, ruka během operace umrtvena akupunkturou. 5 dní hospitalizace, kdy jsem byl celou dobu klidněn slastným morfinem. Zabalil jsem to a vrátil se domů to vydejchat a zrehabilitovat. Pak jsem na různejch thai.fórech zjistil, že jsem si koupil smrtící kombinaci těch nejnebezpečnějších amuletů černé magie, co snad vůbec existuje a kterou si prej může koupit jen šílenej sebevrah. Největší problémy mi prej způsobili PeeDek a Khu Man, rozmazlený děti, o který když se staráš, tak ti zařídí všechno a když na ně kašleš, můžou tě i zabít. Hned jak jsem to v Praze zjistil, navařili jsme jim hrnec rejže, nakoupili limonádky a brčka, ovoce a začali řešit, jak se jich zbavit. Zjistili jsme, že je v Kobylisích buddh.chrám. Okamžitě jsme amulety naložili do kufru a odvezli je thai. mnichům, kteří si je naštěstí nechali a už věděli, jak se o ně postarat. Navíc mi zaktivovali má ochranná Sak Jan tattoo na zádech, tak už bych měl mít klid".

Jako stále velice aktivní cestovatel, která místa jsi letos navštívil? A která doporučíš?

Díky březnovým amuletovým nehodám se zbytek roku odehrával ve stylu lázeňskejch dovolenejch plnejch smrdutého bahna a termální vody. Ruku jsem tedy rozhejbával v italské Ischii, ve všech budapeštskejch lázních, v Hévízu a teď, když už je ruka v pořádku, jsem si zalít procestovat Portugalsko. Doporučuju jít v mých stopách a nakoupit si na amulet marketech v Bangkoku PeeDeka a KhuMana a nestarat se o ně. Řada kalamit a nehod je pak naprosto strhující a zážitky z thajských nemocnic uchvacující.

U nás v redakci je hned několik lidí velkými fans domácích pivovarů, všiml jsem si, že ty také. Jaká piva chodíš popíjet a do kterých pivovarů se rád vracíš?

Já mám poslední dobou nejradši svrchně kvašené ejly. Teď naposledy jsem si strašně pochutnával v Krkonoších na Luční boudě na skvělém ejlu Paroháč 15° za chlípného troubení jelenů obskakujících v nočních mracích laně. Rád si jezdím pro ucházející ležáky do Únětic a miluju hodně chmelená piva od Matušky z Broum.

Tome, díky za tvůj čas a pokud máš něco, co ještě nebylo nikde řečeno, klidně to vyslov.

Možná bych mohl dát ještě jeden tip na výlet. 1. května tohoto roku byla po mé osobě slavnostně pojmenována ulice v srbském městě Koceljeva. Iniciovala to skupinka mých fanoušků žijících v tomto sedmitisícovém městečku. "Ulica Tomáša Kochauta" je sice malá, ale je. Tady se nejspíš něčeho takového nikdy nedočkám.