Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj Marku, Noční provoz má docela zajímavou minulost. Zkus v kostce nastínit, jak se tvůj projekt průběžně formoval? Jak jsi psal, původně to bylo o kytaře, čtení a dvou lidech...

Začalo to sbírkou textů s názvem Noční provoz, která se rodila v takovém podivném životním období po náhlém a nečekaném partnerském rozchodu. Původní vize byla čtení textů s doprovodem kytary. Ve skutečnosti nešlo ani tak o hudbu, jako spíš o volání o pomoc. Jenže Madrugovi to moc nevazbilo a taky dojíždět na zkoušky osmdesát kilometrů nebylo moc praktické. Jak se říká tady v Brně - dva lidi jsou na kapelu až moc. Začal jsem tedy naplňovat svou samotářskou představu o jakési industriální poezii, recitované do hluků a šumů. Musím k tomu ovšem dodat, že jsou z toho posluchači někdy zmatení a neví kam si to zařadit a jak reagovat. Je to osamělý boj... Nicméně Laibach kdysi prohlásili, že názory publika je nikdy nezajímaly. Až tak drsně bych to neviděl, ale snažím se naplnit svou vizi podle sebe.

S Madrugou jste měli také společný projekt Psychofuck, o co tehdy šlo?

To byl takový boční projekt v době hraní s Los Perdidos, kde Madruga hraje na kytaru. Používali jsme hammondy jeho bráchy a dnes už unikátní, doma postavený zesilovač s efektama. Byla to taková dost zběsilá hluková improvizace, při které jsem vykřikoval dekadentní verše. Několikrát se nám povedlo i vystoupit na nějakých malých akcích. Dodnes se divím, že nás neutloukli...P o jedné akci málem vyhořela zkušebna... Madruga má dokonce někde ukrytou nahrávku.

Existuje nějaká další autorská hudební minulost, pokud odhlédneme od Nočního provozu?

Punkové mládí v hulínském nádražním sklepě s první kapelou Kultura za sto. Potom jsem se přidal k holešovské kapele Rozdílné podoby, to byla dodnes nedoceněná brutální romantika. A z Rozdílných podob se pak stali Los Perdidos. Všude jsem tloukl do bicích a psal texty. V podstatě to byl deset let dlouhý večírek... Pohybovali jsme se prakticky v undergroundu, povedlo se nám dvakrát vystoupit u Magora v Prostředním Vydří. Proto taky cítím Noční provoz jako projekt, který stojí jednou nohou v androši a druhou v industriálu, proto je v bookletu citován Ladislav Klíma. Zkrátka něco mezi Napalmed a DG 307... Velkou inspirací pro mne byl hlavně J.E.Frič se svým beatnickým chrlením s doprovodem Čvachtavého lachtana, anebo později komorně s Pepou Klíčem. A taky třeba Tamers of Flowers.

Noční provoz dodnes funguje na bázi propojení hudební složky a recitace. Vydáváš své texty zároveň jako sbírky? Myslím, že za všechna ta léta se jich muselo docela nakupit.

Není všechno tak,jak to vypadá. Nejsem jako textař tak dobrý, že bych sypal sloky z rukávu a někdy to opravdu trvá, než mě něco napadne. Taky mi jde o to, aby to, co se rozhodnu publikovat, opravdu stálo za to. To už musí být co slovo, to sekera... Z některých reakcí mám ale spíš pocit, že už je to úsporné až moc. Sbírky se nakupily celkem tři, ovšem všechny jsem vydal pouze v pár kusech na kopírce pro kamarády.

Pojďme k aktuální desce Mare Nostrum Ignis Ets. Ta vyšla pod hlavičkou Sky Burial v limitované edici jako digipak. Jak jsi ve finále spokojen, že se ji podařilo vydat v podobě jaké je?

S výsledkem jsem velice spokojený, ani jsem nečekal, že to dopadne tak dobře. Vzhledem k mému neumětelství možná kvalita obalu překonává kvalitu nahrávky...

Album je věnováno Johnu Balanceovi, což byl pro ambientní hudbu docela zásadní člověk. Jak moc tě zrovna on ovlivnil?

The Coil, to nebyla láska na první poslech, musel jsem si chvíli zvykat. Když to řeknu hodně zjednodušeně, Balance byl okultista od přírody a jeho používání těchto postupů při tvorbě textů a hudby mi pootevřelo dveře jinam. Ať už se jedná o lucidní snění nebo spánkovou deprivaci. Na rozrušování smyslů pomocí drog už si v tomhle věku netroufám. Bohužel si málokdy pamatuju sny, ale některé části textů na desce jsou buď inspirovány tím málem, nebo jsou to přímo slova zaslechnutá ve snech. Oksana Zabužko v jedné knize píše, že slova ve snech, která nepronáší žádná konkrétní osoba, přichází přímo od Boha. Takhle vznikl text s názvem Neprocházím peklem, peklo prochází mnou... Probudil jsem se s touhle větou na rtech. Je to magie chaosu.

Je tu něco jako podtitul alba, něco co bychom měli brát na zřetel, kudy se obrátit? Texty jsou poměrně těžké a depresivní.

Ty texty možná nejsou zrovna veselé, nicméně jsou naprosto pravdivé. Jsou to záznamy prožitých mezních situací, kdy se člověk už nemá kolem sebe na koho obrátit, a proto mluví s tím, co je nad ním, v něm nebo třeba ve stromech a větru... ve hvězdách. Když sedíš ve tmě v jeskyni a najednou máš pocit, že tě někdo poslouchá. A to, že i v takové nouzi můžeš udělat něco takového, to je to světlo na konci. Jde jen o to, vejít s ním v kontakt. Vidět Světlo. A tma je jen jiný druh světla.

S jakým vybavením a v jakých prostorách nahrávka vznikala?

Nahrávka vznikala u mně doma s minimálním vybavením, což obnáší počítač a mikrofon plus papír s textem. Je to takový punkový přístup - nauč se tři akordy a křič. Jen místo kytary mám notebook. Velmi rád bych nahrával někde v jeskyních, ale asi by se to nelíbilo netopýrům...

Vznikaly skladby na Mare Nostrum Ignis Ets v průběhu měsíců či třeba let, nebo jde o čerstvé záležitosti datované až do období skládání speciálně na tohle album?

Skladby vznikaly v rozmezí posledních pár let, původně s úmyslem, že to jen někde vyvěsím na netu. Mě když něco napadne, to je svátek... Když mě Waldemar překvapil nabídkou vydání desky, měl jsem materiálu dost, šlo jen o to vybrat a nahrát ty nejzásadnější věci.

Jestli jsem zmiňoval vybavení, zajímá mne i to, které používáš při live produkci.

Jak už jsem říkal, používám notebook a mikrofon. Pokud dostanu k dispozici stolek, kde si můžu zapálit svíčky, jsem spokojen, ale stačí mi židle. Ale teď vážně - když jsem vídal různé hudebníky kroutit čudlíkama a bouchat do efektů, tiše jsem záviděl a připadal si jak moula. Do té doby, než jsem viděl koncert Sleaford Mods. Ten DJ,co tam pouští tracky, nemá chybu. Na stará kolena se už ty technické znalosti dohání těžko, tak dělám s tím, s čím aspoň trochu umím. Bylo by dobré mít k sobě někoho, kdo by řešil technické otázky, ale mám co dělat sám se sebou. Nejradši bych někde mlátil do rezavých dunících plechů řetězem a recitoval s megafonem.

Vím, že máš za sebou různá vystoupení. Kolik jich bylo a které bys zmínil jako nejzajímavější. Jde spíš o hudební festy, nebo jinak orientované akce (spojení s poezií)?

Nebylo jich nijak příliš a byly to opravdu různorodé akce. Komorní akce v jemnickém knihkupectví u Ladina Hejla, kde jsem svým hlukem vytvářel protipól brutální něze šansonů Hedy Pěňové, ale taky třeba vystoupení v klubu Fuga v Bratislavě, kde po mně hráli Porenut - čistej black metal. Na Hradbách samoty jsem hlučel v hradním příkopu. V brněnském Bajkazylu mě přátelé obsadili mezi Vítrholc a Bouchací šrouby. Asi jsem tam pár lidem zkazil jinak bujný večírek. Výborná akce z hlediska místa byl ambientní festival v Liběchově - starý sad na ostrohu nad Labem, zapadající slunce, rozbitý kostel, na obzoru Říp a mělnická elektrárna. Krása. Agónie a extáze. Co se týká té Jemnice, hned při prvním vystoupení mi tam jeden chlapík vpálil, že v tom slyší starý Suicide. Větší poklonu takhle napoprvé jsem dostat nemohl.

Grafika alba patří lasturám z tvé sbírky. Minimalismus, tmavá vs. světlá, jednoduché, ale svým způsobem působivé. Byl to záměr, jak album graficky pojmout?

Lastury sbírám několik let. Našel jsem v nich to, co jsem podvědomě hledal už dlouho - čistou krásu. Navíc mají svůj mystický význam, podle hinduistů vnitřní spirála v ulitě kopíruje tvar vesmíru a proto troubení na lastury očišťuje prostor zvukem Óm. Konkrétně tento zvuk bych chtěl využít v budoucnu při živých vystoupeních. Mám jeden Strombus Gigas s uřezanou špičkou, na který trénuju. Černobílé pojetí mi vyhovovalo svou jednoduchostí a navíc v některých detailech se obrázky posunuly skoro až k určité abstrakci. Navíc je v tom určitá symbolika - když poslouchám šumění lastur, slyším jen to, co je ve mně. A taky jde o to, že jsem vyrostl v devadesátých letech na xeroxech – časopisy, obaly kazet, všechno se psalo na stroji, lepilo dohromady a kopírovalo. Zlaté časy kopírek. Ten černobílý vizuál mám v sobě od těch dob nějak zakódovaný. Hlavně jsem ale chtěl trochu narušit takové to určité klišé - vzhledem k povaze nahrávek by bylo logické dát na obal nějaké fotky z fabrik a podobně, ale proč dělat očekávatelné věci?

Minimalismem se dá nazvat i samotné hudební ztvárnění Nočního provozu. Jde o ambientní a industriální muziku. Co ti tyto styly dávají, kde vidíš počátky své náklonnosti k nim?

Někdy v patnácti jsme si půjčili videokazetu s Doors, ale před Morrisonem tam byli ještě nahraní Einsturzende Neubauten - Halber Mensch. Dagmar, díky! Ten Blixův výkřik v Armenii mi změnil život, pak už nebylo nic jak bylo předtím. Uhranutí... Krátce nato mi Padre půjčil živák Laibach z Occupied Europe tour 85 a Throbbing Gristle, to byla další rána. Pak už se to jen řetězilo. Tenkrát to byl takový moment, kdy najednou víš, že tohle je to co jsi hledal. Někde jsem četl, že industriál je nejautentičtější reflexe bílé civilizace konce dvacátého století. To podle mě platí i dnes. Jak ta dřevní poloha, tak třeba současné radikální hlukové projekty, podle mně nejlépe vypovídají nejen o stavu civilizace, ale i o stavu duše, na kterou tato civilizace působí. Navíc dost časté využívání hermetických nauk nebo okultních praktik v některých dark ambientních nebo hlukových projektech přímo odkazuje k šamanismu a rituálům, které této době tak chybí. Rituální hudba... Jen místo bubnů u ohně tihle šamani používají věci, které nás obklopují dnes. Hluková kontemplace není prázdný pojem, sám jsem to zažil při vystoupení Opening Performance Orchestra. Jednu chvíli se hlukové struktury rozestoupily a prošel jsem dovnitř. Jako bych se díval na Pollockovo plátno a najednou byl v něm... Kdyby tehdy v klubu Boro nevyletěly pojistky, Bůh ví, jak by to dopadlo...

Která další muzika je ti nejbližší?

Možná překvapivě nejen industriál, ale každá taková, u které cítím, že je to doopravdy. Fascinuje mě Program for Progress od Test Dept., staré nahrávky S.P.K., taky pochopitelně Neubauten, ale spíš ti starší. Nedávno jsem objevil skvělou nahrávku - Alien Forever od Spectrum. Nejsem ale ortodoxní příznivec jednoho směru, mám rád Leonarda Cohena a Johnnyho Cashe, ale taky Diamandu Galas nebo Front 242. Ve sluchátkách mám nejčastěji nějakou tvrdou elektroniku, při nočních cestách autobusem zas třeba Musick to play in the Dark od Coil nebo třeba Kraftwerk. Ráno cestou do fabriky si pouštím árie z Verdiho oper a pří jízdě na longboardu zase Fu Manchu... Je asi pravda, že hudebně, a asi nejen hudebně, žiju v minulosti. Ovšem zvuk dunícího kovového objektu rozléhající se prostorem prázdné haly, rozbrušovačka a pulsující hukot, to mi přivodí husí kůži neomylně a vždy. Magor Jirous kdysi prohlásil, že underground je stav mysli. To se dá beze zbytku tvrdit i o industriálu. Nicméně když jsem v depresi, pouštím si Nancy Sinatrovou.

Proč vlastně Noční provoz? Pocitová parafráze, nebo na vlastní kůži odpracované noční směny?

Noční provoz je cedule nad zavazadlovým tranzitem na nádraží v Kojetíně. Tam mě poprvé napadlo, že by to byl dobrý název pro sbírku. Konkrétně zrovna tam mi to asociuje letní noci, kterými zní dunění Sergejů, co tahaly nákladní vlaky z tovačovské pískovny. Tak jsem sbírku napsal a s Madrugou jsme ji ozvučili. Pak už to začalo žít vlastním životem. A kromě toho, od vyučení v sedmnácti dělám ve fabrice, takže to znám z obou stran.

Pocházíš z Brna, já taky, pojďme se pobavit o Brnu. Jak se ti v tomto městě bydlí, co tě na něm fascinuje a pokud to chápu dobře, je i prostředí tohoto města, co tě umělecky formuje, je to tak?

Pod našimi městy spí draci... Popravdě řečeno, inspiruje mě spíš blízké okolí Brna, konkrétně Moravský kras. Skála je dotek věčnosti...Skaliska, propasti, osamělé balvany, zvuky ponorných řek v tichu a tmě. A to se pak ve fabrice propojuje s tím industriálním hlukem. Co se týká inspirace městem, myslím že pro mě osobně nehraje roli konkrétní oblast, ale město samo jako takové, Brno, Praha, Berlín - město jako kolektivní mysl, kde v zapomenutých zákoutích, trhlinách v prostoru a v místech prázdnoty číhají hlubiny podvědomí... Rozhodující jsou detaily – to, co se skrývá ve struktuře dlažby před nádražím, v rozmístění chrámů nebo co říkají tajné vzkazy v omítce zastávky na konečné. Neviditelné město, to druhé pod tím všedním... Miluju Druhé město od Michala Ajvaze, jedna moje stará věc na prvním demu je inspirovaná právě touhle knihou. Jak zpívali Simon a Garfunkel - slova proroctví jsou psána na zdech podzemky... Nesmím ale zapomenout na inspirativní místa v mých milovaných Hostýnských vrších – Tesák, Smrdutá, Pardus. Nicméně Brno je taková velká vesnice a to z něj dělá tak příjemné místo k životu. Bydlím prakticky na Cejlu a jak říkala jedna kamarádka, kde jinde seženeš v jednu ráno čtyři chlapy na stěhování skříně a houslistu k tomu? I když nevím, jak dnes... Dnes tady spíš seženeš pervitin.

Zbývá ti vedle Nočního provozu na další projekty? Ať už hudební spolupráce, nebo z jiné kulturní oblasti.

Po pravdě řečeno ne. Vzhledem ke své pomalosti toho mám už tak nad hlavu.

Plány do budoucna?

Snažím se moc neplánovat, nechávám to plynout. Teď začínám pracovat na nové věci - měl by to být imaginární soundtrack jako pocta mým oblíbeným italským autorům. Něco jako kdyby Jméno růže natočil Dario Argento. Kdesi daleko na obzoru se rýsuje představa spolupráce s kamarádkou, která hraje na kytaru. Industriální drone inspirovaný geologickými jevy – sopky, jeskyně, posun zemských ker, skalní a hlukové stěny.

Děkuji za rozhovor a možnost se dovědět o Nočním provozu i tvé osobě víc.