Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj Marku, na úvod bych Tě rád poprosil, jestli bys krátce představil kapelu Nuummite. Jak to všechno začalo, kdo za tím stojí, proč jste se rozhodli pojmenovat kapelu zrovna Nuummite, což pokud se nepletu, je poměrně vzácný metamorfit?

Marek: Ahoj Jirko, v kapele jsme tři, já hraju na kytaru, Michal na bicí a Lukáš na basu. S Michalem se znám už dlouho a s Lukášem jsme se seznámili během společného působení v death black metalových Errantes, kde jsme si dost rozuměli. Odtamtud jsem odešel, mimo jiné i proto, že jsem se začal death metalu vzdalovat a chtěl jsem dělat něco jiného. Potom jsme si jen tak pro zábavu s Michalem chodili do zkušebny zahrát a když se začínaly rýsovat obrysy prvních skladeb, neváhali jsme oslovit Lukáše, jestli se k nám nechce přidat.

Název Nuummite potom vymyslel Michal podle poslední skladby z alba The Accuser od kapely Abigail Williams. Ta skladba je dost odlišná od zbytku jinak čistě blackového alba a docela dobře vystihuje naši snahu se vydávat za hranice žánrových stereotypů.

Když zmiňuješ ty žánrové stereotypy, mohl bys nějak přiblížit, jakou muziku s Nuummite tvoříte? Řeknu k tomu jen tolik, že instrumentální metal ve vašem podání mi mezi velkou hromadu docela podobných instrumentálních metalů moc nezapadá...

Marek: Většinou lidem říkáme, že hrajeme instrumentální post-metal, ale pod tím si málokdo dokáže představit něco konkrétního. Kombinujeme (nejenom) black metalové riffy a sypačky s melancholickými post-rockovými a indie pasážemi s kapkou psychedelie. Snažíme se to namíchat tak, aby to mělo dostatečný kontrast a dynamiku, a i s minimalistickým nástrojovým obsazením bez zpěvu se tam pořád něco dělo.

Kde vznikl nápad založit kapelu bez zpěváka? Jednak v Česku jich zase tak moc není a jednak nemít vokalistu a texty může být do značné míry limitující. Snažíte se do muziky dostat nějakou jednotící tematiku pouze skrze nástroje?

Marek: Vykrystalizovalo to z našeho hraní s Errantes, kde byly se zpěváky pořád problémy a chtěli jsme v nové kapele aspoň trochu ctít princip minimalismu a používat jenom prostředky, bez kterých se neobejdeme. Jsme ovlivněni post-rockem, který je často instrumentální a absence zpěvu našim skladbám poskytuje různé možnosti interpretace. Limitující to je určitě v tom, že beze slov nemůžeme předat nějaké jasné sdělení, ale o to nám ani nejde, spíš naopak.

Nutno říct, že jsme to se zpěvem zkoušeli, když za námi přišel Martin Šindelář z Nicoty a chtěl u nás zpívat. Nakonec hostoval ve dvou skladbách na albu a v podobném duchu budeme spolupracovat asi i nadále. Zkoušeli jsme i jednu skladbu, kde zpívá Michal a docela to fungovalo, takže úplně se zpěvu nebráníme, ale spíš to bereme jako občasné ozvláštnění jinak primárně instrumentální hudby.

Jednotné téma asi nemáme, snad kromě melancholie a surrealismu.

Michal: Je to, jak říká Marek, v Errantes to bylo se zpěváky někdy opravdu výživné, nicméně myšlenka zůstat instrumentální kapelou nebyla v začátcích asi úplně definitivní. Jako trio jsme všichni došli k názoru, že k sobě už nikoho dalšího nepotřebujeme, takže jsme po vzoru Pelican zůstali bez vokálu. Na jednu stranu je to možná limitující, co se sdělení poselství týče, na stranu druhou můžou být kompozice volnější a atypicky stavěné, neboť odpadá případná redukce skladby pro vokál.

Ta tematika mě vlastně docela zajímá, tedy otázka, jestli se vůbec v souvislosti s vaším prvním albem dá hovořit o nějakém jednotícím tématu? Jednak název Celestial Triarchy mi toho moc neprozradil a potom docela netradiční obal ... ten už vůbec ne.

Marek: Rozhodně to není konceptuální album, spíš bych se na to koukal jako na sbírku povídek. Míhají se tam motivy z našich oblíbených filmů a knih od autorů, jako jsou Ingmar Bergman, Andrej Tarkovskij, H. P. Lovecraft a bratři Strugačtí.

Několik skladeb se zabývá konfliktem mezi iracionalitou a vědeckým přístupem, který ale často přináší zkázu. Fascinoval nás třeba příběh geniálního fyzika Richarda Feynmana, který jezdil do nemocnice navštěvovat svojí umírající ženu v době, kdy pracoval na zbrani, co zabila desítky tisíc lidí během okamžiku. Taky jsme chtěli vzdát hold japonskému matematikovi Yutakovi Taniyamovi, jehož práce byla jedním ze střípků, díky kterým se podařilo dokázat Velkou Fermatovu větu, ale deprese ho dohnaly k sebevraždě. Každá skladba vypráví o něčem jiném a o jednotícím tématu se tedy asi mluvit nedá, i když některé motivy se tam opakují.

Obal namaloval asi před 50 lety Lukášův strejda Oldřich Dvorský. Když jsme natáčeli videoklip k prvnímu singlu, Lukáš ho přinesl jako rekvizitu a nám se dost zalíbil. Přijde mi, že by klidně mohl posloužit jako ilustrace k nějakému románu od zmíněných bratří Strugackých. Původně měl design obálky vymyslet Michal, ale po nějaké době nám došlo, že právě ten obraz je to pravé.

Název Celestial Triarchy pak kromě nepozemských témat odkazuje taky k tomu, že jsme tři. A já si k tomu ještě přidávám referenci na první album od mých oblíbených Isis.

I přesto, že jste vlastně nová kapela, která si teprve hledá svoje místo na scéně, s první deskou jste šli rovnou do vinylového vydání. Máte rádi gramodesky?

Marek: Největší sběratel vinylů z nás je určitě Michal. Já teď hudbu poslouchám hlavně z mobilu, který mám vždycky po ruce, ale občas si taky dopřeju ranní rituál, kdy si udělám kafe a pustím si třeba Swans. Myslím si, že gramofonové desky mají mnohem větší smysl než cédéčka, které už považuji za mrtvý formát. Vinyly mají sběratelskou cenu a s jejich přehráváním je spojen proces, co člověka na poslech hudby dobře naladí. Nedají se na nich jednoduše přeskakovat skladby a i to, že rozdělují album do dvou logických celků s přestávkou, mi přijde vlastně docela přirozené.

Michal: Je to, jak říká Marek, poslech LP je určitá forma rituálu, je to zkrátka něco víc než obyčejné CD. I když samozřejmě hezky udělaný digipack také splní svůj účel, ale na desku to zkrátka nemá. Když si člověk pořídí LP, je to jako kupovat si umělecké dílo, např. obraz. Zkrátka to má své nezaměnitelné kouzlo, a i posluchačský prožitek je zkrátka jiný, člověk si to tak nějak víc užívá, přiložení jehly, praskání... Není to jen vložení CD do přehrávače. Samozřejmě, já také poslouchám hudbu hlavně digitálně, ale pokud narazím na něco, co mě skutečně dostane, rozhodnu se poté většinou ke koupi LP. Beru to i jako formu uznání a poděkování kapele, která dílo vytvořila.

Lukáš: Do teď jsem hudbu poslouchal také hlavně digitálně, přes různé streamovací služby, což ale teď využívám převážně v autě. Gramofon jsem si pořídil až s vydáním naší desky a od té doby se u mě vyvinula nová závislost a na žádném jiném médiu si už poslech neužiju tak jako na vinylu. Praskání, šum i klouzání jehly, jako by byly dalším nástrojem, který při poslechu něčeho pohodového dokáže člověka uklidnit a příjemně naladit, na druhou stranu při poslechu něčeho syrovějšího se tím dotvoří atmosféra, díky které pak z díla dýchá např. strach, chlad a vnitřní neklid. To jsou věci, které CD nedokáže. Dále bych zmínil i jejich specifickou vůni, kterou beru jako součást poslechového rituálu, který již skvěle popsali kluci.

Když to vztáhnu na vaše vlastní album, jak moc jednoduché nebo složité je dneska pro kapelu vydat si desku? Je to čistě otázka financí a času? Za mě se určitě nabízí otázka zvuku, který by pro desku měl být nachystán podle jiných pravidel než pro streamovací služby na internetu. Řešili jste to?

Marek: Album se dá udělat na hodně způsobů, jak co se týče zvuku, tak na všemožných formátech. Člověk si musí dopředu ujasnit, co přesně chce a kolik času a peněz do toho může investovat, jaký chce dělat náklad a jestli mu s tím pomůže nějaký label. I kazeta s DIY zkušebnovým zvukem může být naprosto skvělá, záleží na druhu hudby a na tom, jak se k tomu kapela postaví. Příprava zvuku pro jednotlivé formáty se řeší ve fázi masteringu a v případě vinylu je důležité, aby to někdo udělal dobře. Hlavní rozdíl oproti zvuku pro streamovací služby je, že master pro vinyl nesmí mít tak agresivní kompresi, musí mít větší dynamický rozsah a ve výsledku je tak o trochu tišší. Přehulené nahrávky vinyl neumí přehrát a na rozdíl od digitálních formátů se zvuk nikdy nesmí dostat do červených čísel. To je výhoda i nevýhoda vinylu, fyzicky omezuje míru, jakou lze zvyšovat hlasitost nahrávky na úkor dynamiky.

My jsme od začátku chtěli dělat mastering jinde než mix, protože každý další pár uší slyší něco jiného a může posunout zvuk alba o něco dál. Poslali jsme to tedy do studia Enormous Door Mastering, které spolupracovalo třeba i s Darkthrone nebo Poison Idea, a nechali jsme si udělat mastering zvlášť pro vinyl a zvlášť pro digitální formáty.

Vaši desku jste vydali ve spolupráci tří nezávislých labelů. Jak hladce nebo složitě u vás proběhl proces „najít vydavatele“ a co kromě finančního příspěvku na vydaní desky vidíš jako největší benefit nastavené spolupráce?

Marek: Nejjednodušší to bylo s Noise Mafia. Po jednom brněnském koncertě za námi přišel Obstík, který ten label provozuje a rovnou nám řekl, že kdybychom vydávali vinyl, tak by od nás padesát kusů vzal. Na dalších dvaceti jsme se potom domluvili s Willhelmem Grasslichem, který nám pomáhá i v dalších ohledech, sdílíme spolu koncertní pódia a na naši desku přispěl ambientním intermezzem. Nechtěl ale, abychom ho uváděli jako vydavatele, protože se tomu už naplno nevěnuje.

To ale samozřejmě nestačilo, takže jsme museli absolvovat anabázi posílání mailů všem možným labelům. Jedním z těch, co nám odpověděli, byl Dan Dolby z britského vydavatelství Trepanation Recordings. Z toho jsme měli velkou radost. A nakonec jsme se domluvili ještě se Salto Mortale ze Slovenska, co vydává i desky Nicoty, kde zpívá Martin.

Kromě podílu na nákladech se jako obrovská výhoda ukázalo promo, které nám zařídili hlavně Trepanation Recordings. Tiskové zprávy o vydání desky a recenze díky nim napsaly i webziny, které nám předtím neodpovídaly, a to se docela mile projevilo na prodejnosti. Jednu desku jsme teď posílali do Austrálie, kde by o nás jinak nikdo neslyšel, kdyby byla propagace jenom na nás.

Někteří z uvedených vydavatelů jsou názorově hodně doleva, nicméně zeptám se zcela obecně - patří podle vás politika do muziky? Řešíte tohle nějak v kapele, nebo je to pro vás zbytečná diskuze?

Marek: Politika do hudby do může i nemusí patřit, záleží na tom, co je to za hudbu. Někde je dobře podané politické sdělení na místě a někde naopak působí trapně. V našem případě by to byla spíš ta druhá možnost. Osobně politiku řešíme a není to pro nás nijak tabuizované téma, ale nemícháme to do hudby.

K té první části otázky bych chtěl říct, že antifašismus není jenom doména levice a nesouhlasit s rasismem by mělo být normální i pro člověka, co se nepovažuje za levičáka. Já osobně s levicovými myšlenkami problém nemám, vadí mi ale jednotlivci, kteří šíří chiméry a označují za nácky lidi a kapely, co náckové nejsou. Další třecí plocha může být v tom, že někteří lidé nedokáží oddělit tvůrce od díla a považují za projev antifašismu buzeraci lidí, co rasisti nejsou, ale mají rádi například Burzum. Nejsem si ale vědom toho, že by se naši vydavatelé těchto hříchů dopouštěli.

Michal: Názorově vyhraněnou kapelou určitě nejsme, uvedl bych snad jen, že nemáme rádi nácky ani jakékoliv projevy xenofobie. Rozhodně ale nepatříme mezi fanatické inkvizitory, kteří vidí nácka na každém rohu a prosazování svojí pravdy dokáží hnát až do absurdních výšin - mluvím především o těch, co si myslí, že mají patent na ten jediný správný světonázor a mají tu drzost říkat ostatním, co smí a co nesmí poslouchat za hudbu.

Do své tvorby politiku rozhodně tahat nechci - ať se jedná o hudbu, nebo jakoukoliv jinou formu umění, pro mě je to neposkvrněný abstraktní svět neomezených možností, únik z běžné reality, který určitě nechci špinit záležitostmi všedních dní. Navíc není ničí povinnost se v hudbě politicky vyhraňovat, což se asi úplně nelíbí těm, kterým tak moc leží v žaludku ti tzv. "apolitičtí" hudebníci, fanoušci atd.

Přiznám se, že jsem posluchačem několika "závadných" kapel, což ale na mém světonázoru nic nemění. Ačkoli stojím na opačné straně názorové barikády než tito umělci, jejich hudbu si i tak dokážu užít, protože se mi jednoduše líbí. Pokud ke mně daná hudba nějakým způsobem promlouvá a dokážu si tvořit vlastní interpretace nezávisle na textovém obsahu, je to z mé strany v pořádku. Naopak mi přijde hloupé odpírat si něco, co mi přináší radost jen proto, že osoba, která za tím stojí, ráda při svíčkách masturbuje nad fotografií majitele ikonického knírku.

Jak jsem již uvedl, na mém postoji to absolutně nic nemění, zajímá mě čistě umělecká stránka věci. Navíc zde hraje roli i chuť zakázaného ovoce a všeobecná kontroverze. Umění v jakékoliv formě by nemělo jen přinášet potěšení a poplácávat nás po zádech, mělo by nás i zraňovat a konfrontovat naše myšlení.

Co se týče labelů a dister, se kterými jsme desku vydávali - jedná se převážně o DIY záležitosti z punkových kruhů, kde je levicové smýšlení běžným standardem. Pokud je s těmito názory zacházeno rozumně a nejsou vyhrocené do extrémů, nemáme s tím problém.

Předpokládám, že s vydáním debutní desky je pro vás teď priorita dostat ji mezi lidi a především hrát živě. S jakým optimismem hledíš na nadcházející podzim / zimu z hlediska nedávných událostí, o kterých je možná ještě předčasné mluvit v minulém čase?

Marek: Samozřejmě bych si přál, aby se situace nezhoršila do té míry, že by se zase plošně zavíraly kluby a rušily koncerty. Ale netroufnu si předpovídat, jak to bude. Pandemie nás naučila při plánování koncertů počítat s tím, že se každá akce může zrušit. Snažíme se ale soustředit na přítomnost a užíváme si všechny koncerty, co se nám teď daří odehrát.

Když už jsem nakousl tohle téma, zeptám se na jednu věc - z Tvojí zkušenosti, myslíš si, že tahle doba a její události nějak promění fungování hudební scény? Ochotu lidí chodit na koncerty, nebo naopak větší hlad po živých akcích a tak podobně?

Marek: Zatím pozoruju spíš větší zájem o živou hudbu, ale myslím si, že to nadšení časem opadne.

Zásadní změna nastala v tom, že se hudební scéna dost posunula do virtuálního prostoru a obrovsky vzrostl význam sociálních sítí. Před pandemií si někteří interpreti mohli budovat undergroundovou image a zakládali si na tom, že nebyli na internetu téměř k nalezení. To už teď nemůže moc dobře fungovat.

Na úplný závěr bych vás poprosil o nějaký zajímavý hudební tip. Nějakou kapelu nebo desku, co vás v poslední době zaujala. Jednu, dvě nebo klidně deset.  Jinak děkuju moc za rozhovor a přeju sílu na nadcházející události.

Marek: Ze známějších věcí mě mile překvapila nová deska od funeral doomových Skepticism - Companion. Z méně známých bych k poslechu doporučil desku Wishdream od Abstract Void, což je projekt, který míchá black metal a synthwave. Ani vlastně nevím, jestli se mi to líbí, ale musím ocenit originalitu a schopnost oba žánry celkem přirozeně propojit. Nakonec bych připojil reklamu na Kapitolu III od Nicoty, která by teď každou chvíli měla vyjít na vinylu.

Michal: Z poslední doby mě zaujaly asi tři víceméně nové desky. První z nich je druhá řadovka polských Deus Mortem - Kosmocide, to byla láska na první poslech. Tohle album mě naprosto odrovnalo a po jeho objevení jsem asi měsíc nebyl schopen poslouchat skoro nic jiného. Excelentní nahrávka, pořízení originální kopie bylo samozřejmostí. A i s druhou deskou zůstaneme v Polsku, tentokrát u Blaze Of Perdition. O existenci této kapely jsem věděl již dlouho, nicméně předchozí desky mě nijak zvlášť nezaujaly. To se však změnilo se zatím poslední nahrávkou The Harrowing Of Hearts - geniální mix black metalu, post-punku a starého gothic rocku. A předělávka od The Fields Of The Nephilim na konci je jen třešničkou na dortu. To LP jsem si opět musel pořídit. No a z českých luhů a hájů to bude asi velmistr Necrocock a jeho aktuální počin Bipolární noci - neuvěřitelná sbírka bizarností, která ale funguje naprosto skvěle.

Lukáš: Z tuzemské scény bych asi nejvíc vyzdvihl Necrococka, jehož barevné pojetí hudby mě nikdy neomrzí. Vracející se inverzní ráz počasí nejlépe ozvučí Umbrtka. Za mě hlavně deska a Páně & Uhelná pánev. Svou bizarností mě nedávno zaujaly obě desky ostravských cybergrinderů BBYB. Z interpretů, které vídám na společných koncertech, musím zmínit totalitní noise Willhelma Grasslicha. Snový byl nedávný koncert indie/psychedeliků NOIX, jejichž živá vystoupení jsou jak hudební, tak i vizuální zážitek. Na závěr bych zmínil kolínskou Chandru, která svůj sludge doom valí z pódia jak balvan zmaru. Skvělých kapel je opravdu mnoho, v dnešní době bohužel víc než posluchačů.