Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rozhovor začnu samozřejmě otázkou na novou desku Postila, která je venku od května, ale když jsem zkoušel dohledávat nějaké recenze nebo větší texty, nenašel jsem nic. Mám z toho pocit, že jako Tosiro se nikam moc netlačíte. Nebo se pletu?

To máš pravdu. Co vím, tak klasická recenze vyšla jedna jediná. Od tebe v Echoes. A tam jsi to trefil naprosto přesně. Kdo nás chce sledovat, ten nás sleduje, kdo nejde naproti, nejspíš se s náma nikdy nesetká. Měli jsme to vždycky tak. Na někoho to může působit nafrněně, ale na soutěže, výměnné koncerty nebo se někam tlačit jsme nikdy neměli žaludek. Takže jsme byli vždycky tak trochu mimo zorný pole. Pro nás je důležitější, co předvedeme na nahrávce, nebo ještě líp na živo, než hypovat se na sociálních sítích a sbírat „likes“. A lidi i promotéři si tě sami najdou.

Na druhou stranu mi zase přijde docela přirozené, že když člověk dělá hudbu, měl by jaksi přirozeně tíhnout k tomu ji dostat mezi lidi. Když to celé otočím - jak se hudba jiných kapel dostává k Tobě? Patříš mezi aktivní hledače?

Ona se mezi lidi dostává i tak. Zkrátka hrajeme už tak dlouho, že někde ve veřejném podvědomí je, že nějaké Tosiro existuje a co hraje. Aniž bychom to někam tlačili silou. Co se mě osobně týče, jsem dost specifický případ. Mám tu výhodu, že kolegům v práci nevadí sluchátka a já tak denně poslechnu třeba i šest, sedm desek. Bez vychloubání, podle statistik jsem jich slyšel nějakých 10 000. Jsem konzument, k většině se už nikdy nevrátím. Mám samozřejmě své oblíbence a oblíbené labely. Takže někde něco vyjde, to má splitko s tímhle a ty klikáš na Bandcampu nebo Spotify a posloucháš. Někdy narazíš na vyložený poklady. Samostatnou kapitolou jsou kapely, s kterýma se postavíme na pódium. Ty si většinou „očmuchám“ už předem. No a občas mě přepadne nostalgická vlna a na řadu přijdou desky, který formovaly můj hudební vkus. Tedy s nálepkou vydání 1989 až 1995.

Hele, to mě zajímá. Nálepka 1989 až 1995 je strašně široký pojem, od prvního death metalu k Seattlu a grunge scéně. Od zrodu Cypress Hill a nu-metalu až třeba k black metalu. První doom metal, zlatá léta tharsh metalu... Je toho moc. Co z toho je tvoje nostalgie? A co z toho se třeba nějak propsalo do zvuku Tosiro?

Tak asi je to široký pojem. V tom období se formoval můj hudební vkus. Je to hodně subjektivní, ale připadá mi, že v té době vyšlo hrozně moc zásadních desek. Stín některých z nich už kapely nedokázaly nikdy překročit. Zářným příkladem budiž Metallica a jejich 1991. Začínal jsem u HC a punk kapel, ale ne u těch naštvaných. Mě bavilo, když si někdo dělal z hudby srandu. Takže třeba  Mucky Pup, Toy Dolls, M.O.D. nebo punkové věci od Beastie Boys. A jelikož HC, tak už to bylo jen kousek k Biohazard. Jejich album Urban Discipline z 1992 je první, který jsem si koupil na CD a ne na kazetě (v té době většinou pirátské z Polska). Už ani netuším, kolik jsem za to dal, ale musela to být za to supermoderní médium hrozná darda.

Táta koupil satelit, začal jsem se dívat MTV a Vivu a objevoval věci jako Pantera, Meshuggah a Machine Head. Jelikož jsem se pohyboval ve skejtové komunitě, tak samozřejmě i Suicidal Tendencies, to byla skoro povinnost. Dalším zlomem byl film Terminator 2 a klip od Guns N Roses. Ono o ty GNR vlastně nešlo, ale šlo o kapelu, která jim na turné předskakovala. O jakési Faith No More. Ty mě naprosto uhranuli a Angel Dust je deska, kterou bych si vzal na opuštěnej ostrov. Od nich už to byl jen krůček k finským Waltari, švédským Clawfinger, nebo proletářským Rage Against The Machine.

Jako všechny, kdo v tý době vyrůstal, mě neminula ani grunge vlna. Pamatuju si, jak kamarád přinesl na intr Bleach asi měsíc před tím, než vyšlo Nevermind. Taková super muzika ze Seattlu. A najednou měl Nirvanu každej na triku. A když ne Nirvanu, tak Soundgarden, Alice in Chains nebo Pearl Jam. A k tomu kostkovanou košili a kraťasy. Na to období vzpomínám hrozně rád a občas si ho připomínám filmem Singles. Jelikož si narazil i na nu-metal, podle mě vyšel právě z téhle scény. Alespoň hodně lidí, co znám, to tak mělo. Za první desku s náznakem nu-metalu považuju Chaos A.D. od Sepultury, ale zlom přišel až se soundtrackem Judgment Night z podzimu 1993. A pak samozřejmě s novátorskými Korn a Deftones. Kdo tvrdí, že je neposlouchal, poslouchá je dodnes.

Otevřu i svou třináctou komnatu, což je gotika. Miluju uhrančivé hlasy a tři nad nima vynikají. Peter Steel z Type o Negative, Glenn Danzig a Nick Cave. S deskama Bloody Kisses, Dazig 4 a Henry’s Dream. Němci tenhle žánr taky umějí, takže přidám Pyogenesis a Crematory, švédské Tiamat a holandské The Gathering, kteří postavili zvuk na výrazném ženském vokálu dávno před Nightwish.

A jestli se něco podepsalo do zvuku Tosiro? To nevím. Ale do nálady naší hudby určitě. Kdyby nic jiného, v raných devadesátkách vyšla dvojice naprosto převratných alb. V roce 1992 Souls At Zero od Neurosis a o rok později Undertow od Tool.

Ať už byl zvuk Tosiro jaký byl, s deskou Postila se podle mě posunul. Tedy minimálně potemněl a zpomalil. Nemluvil bych o radikální změně, ale o změně určitě ano. Co vás k ní vedlo?

Nic určitýho. Jedná se zkrátka o přirozený vývoj. Je pravda, že jsme trochu zvolnili, ale touhle cestou jdeme už dlouho. Spolupráce na minulé desce s Michalem ze studia Woodland byla opravdu dobrá, ale Hromy má k našemu vnímání muziky přeci jen blíž. Dokáže tam vnést tu syrovost a špínu, kterou od nahrávky čekáme. Je hlavně zásluhou jeho a kytaristy Tokiho, že to zní tak, jak to zní. Zvuk při hraní na živo je celkově v Tokiho režii. To on dokáže přemýšlet nad rozestavěním, hlasitostí, nad všema balancema a nakonec to předat i zvukařovi. Zbavili jsme se většiny efektů a snažíme se tlačit do posluchače spíš celkovou hlukovou stěnu, než propracované, různě vrstvené melodie. Už několikrát se mi stalo, že za mnou po koncertu někdo přišel s tím, že jsme mu způsobili pěknou depku. A já jsem rád, když vzbuzujeme emoce, byť jsou pro někoho negativní.

Jakou roli v tom hrají texty skladeb? Podle mě tentokrát naprosto výborné a za mě docela škoda, že jim na desce není moc rozumět…

Díky. Myslíš jako v náladě skladby? Nejdřív žádnou, protože texty dopisuju do hotových věcí. Někdy na poslední chvíli, třeba až ve studiu. Ale samozřejmě chci, aby muziku nějak reflektovaly. Nemyslím si, že bych byl kdovíjaký básník. Většinou si najdu téma a pak už to jde tak nějak samo. Stačí se jen rozhlídnout kolem sebe, témat je nepřeberně. Dokonce mi připadne, že si lidi v těch textech nacházejí něco, co jsem tam vůbec nezamýšlel. Což je super. Zpěv bereme jako další nástroj, aby bylo v té ploše rozumět, musel by z nahrávky vyčnívat. Což v žádném případě nechceme. Někdo může namítnout, že bych mohl ubrat na řevu a zkusit volnější polohy, pak by bylo rozumět taky. Zkoušeli jsme. Ale to by jste slyšet nechtěli. Jednat tím kapela ztrácí svůj ksicht a taky to zní jak nepovedená parodie na Tankijana.

Jak moc jsou pro Tebe důležité texty u jiných kapel, které posloucháš jako fanoušek? Dokážeš třeba poslouchat (a nebo mít i rád) kapelu, s níž se tematicky vůbec neshoduješ?

Hrozně moc a skoro vůbec. U anglicky zpívajících kapel to většinou neřeším. Texty si přečtu, ale to je tak všechno. V ranku, který já poslouchám, často narazíš „pouze“ na abstraktní verše. Samozřejmě najdou se výjimky. Takový Nick Cave by byl bez znalosti textů poloviční. Naopak jsem hodně háklivej, pokud se v nich objeví xenofobní nebo jinak fašoidní myšlenky. V tu chvíli pro mě kapela končí, i kdyby byla hudebně sebegeniálnější. Jiná témata pro mě nejsou tabu, nemám s nima problém. My sice nejsme politická kapela, ale hudba by měla být o sebevyjádření. Pokud přes ní chce někdo hlásat veganství nebo kritizovat sociální témata, ať to dělá. To k hard coru a punku tak nějak patří. Takový kapely dokážu mít rád, i když se s nima v ledačem neshodnu. Na druhou stranu, několikrát se mi stalo, že v rádiu hrál absolutně nezajímavej pop a já si říkal, sakra, to je fakt dobrej text. Příkladem budiž Xindl X, u kterýho mě baví takovýto až Svěrákovský hraní se slovíčky.

Vrátím se k vaší nové desce, která zatím nevyšla jinak než jako digitální edice na síti. Plánujete nějaké vydání na fyzickém formátu? Zkoušeli jste nebo zkoušíte oslovit nějakého vydavatele?

To není tak úplně pravda. Na fyzickém nosiči vyšla, i když pro někoho možná poněkud obskurním. Vyšla na kazetě. Stejně tak jako vinyly, kazety se poslední dobou zase začínají dostávat do módy. Jsou typy, kteří vyhledávají nostalgii a tu jim kazeta dává. Znám spousta lidí, co si znova pořídili VHS a starou televizi a teď si sjíždějí filmy nahrané z RTL s rychlodabingem.

Kazeta má stejně jako deska svůj specifický zvuk. U nás je ale ten důvod poněkud prozaičtější. Už nějakej pátek jsme pod křídly Noise Assault Agency Budweiss a u nich je kazeta jakýmsi trademarkem. Mají ji i v logu. Ne každý je na koncertě ochotnej zaplatit tři nebo pět kil za asfalt, ale za těch osm nebo devět pětek si kazetu může koupit každej punkáč. I kdyby si jí nikdy neposlech, jen pro ten pocit a podporu kapely. Takže naše kazety mají pod palcem NAABáci. Samozřejmě jsou pro nás vinyly prioritou, ale ne na každou nahrávku se najde dostatek financí. Tak snad příště.

Vydávání na digitálním nosiči nám v době služeb jako Bandcamp nebo Spotify připadá zbytečný. Než najdeš CD, rychlejc si to pustíš přímo z kompu. S hledáním vydavatele to máme stejně, jako s promotérama. Aktivně nikoho nehledáme a nevnucujeme se. Ten vztah musí souznít. Když si vydavatel nahrávku poslechne a chytne ho tak, že by jí chtěl mít sám pod svým labelem, znamená to, že to je ta správná cesta. Což se nám povedlo právě s NAAB. Ale pokud by nám chtěl někdo vydat vinyl, bránit se nebudeme.

Vidíš to, na NAAB jsem zapomněl … asi proto, že kazeta mě hudebně úplně míjí :) Ty osobně ještě posloucháš muziku “po staru”, z fyzických nosičů, nebo je tohle pro Tebe už úplně mimo?

Jak už jsem říkal, většinu muziky vyposlechnu v práci ze sluchátek, takže v digitální podobě. Něco jinýho je, když dostanu „poslechovou“ náladu doma. To si pak užívám v pohodě na gauči s hlasitostí doprava. Audio sestavu nemám propojenou s PC a než abych tahal kabely, radši vyhrabu CD. Samostatnou kapitolou jsou vinyly. Nejsem žádný velký sběratel, ale za tu dobu už jsem pár kousků, někdy i dost raritních, nashromáždil. Bohužel se mi i povedlo nedopatřením nastavit velký přítlak na jehlu, a z už nesehnatelného desetipalce zbyly jen špony a oči pro pláč. Takže poslechu asfaltů se oddávám po týhle zkušenosti svátečně. Pokud se ptáš na kazety, já k těm nostalgikům nepatřím. Deck sice pořád mám, ale sedá na něj prach. Kazetu kupuju právě kvůli podpoře kapele a pak končí v krabici nebo na poličce.

Čím si vysvětluješ, že posluchači tak snadno přešli na digitální formáty, zatímco například u čtenářů podobný přesun k elektronickým knihám nenastal? Přitom argumenty u obojího jsou v podstatě stejné…

Argumenty možná jo, ale jinak je to něco úplně jinýho. To můžu zodpovědně říct jako náruživý čtenář, který denně dojíždí přes hodinu do práce i z práce a celou dobu čte. Nedovedu si představit, že bych měl místo papíru čtečku. Kniha zkrátka „voní“. Nehledě na to, že plno časopisů přečtu tam, kam musí i císař.

S hudbou je to jinak. Je pravda, že booklety „voní“ taky. Když poprvé otevřeš desku, můžeš se kochat a pro mě je to zpracování celkem důležitý. Ale na samotný poslech to nemá vliv. Co si budem namlouvat, určitě v tom hraje velký vliv pirátství. Zkrátka hned po vydání (a někdy i před) si nahrávku můžeš stáhnout. Dalším nezanedbatelným faktorem je pohodlnost. Dnešní mobily mají stejnou kvalitu reprodukce, jako měly speciální přehrávače. A několikanásobnou kapacitu. Takže do nich nahraješ X desek a jelikož máš mobil pořád u sebe, můžeš kdekoliv poslouchat, na co máš zrovna náladu. Nehledě na to, že jsi většinou online, takže je možností nekonečno. Pro mě jsou vcelku důležitý i multi odkazy. Mám rád nějaké vydavatelství, z něj kliknu na zatím neznámou kapelu, z ní na její spřízněnou kapelu a pak na její label, který jsem zatím neznal. A hledám a objevuju. Ať už je to na Bandcamp, Spotify, nebo někde jinde. Tohle je podle mě síla digitálního média v globální síti.

Mohl bys na úplný závěr zmínit nějakou současnou muziku, která Tě při tom pátrání v něčem zaujala? Zahraniční, domácí, cokoliv? Jinak děkuju za rozhovor a přeju sílu do řad Tosiro.

Spíš mě překvapuje, kolik zásadních věcí jsem minul v období, kdy se můj hudební vkus formoval. Například takový Unwound jsem objevil až někdy vloni. Nejzásadnější deskou posledních několika let je pro mě „Songs of Love and Death“ od „Me and That Man“. Dostalo mě to do kolen, už jen kvůli tomu, že bych tohle od Nergala nečekal. Behemoth mi totiž přijdou jen jako cirkus. Black metal není vůbec můj šálek kávy, ale hodně mě baví jindřichohradečtí Náv. Hlavně na živo to má neskutečnej drive. A samozřejmě i jejich domovská kapela, nedocenění Five Second To Leave. A když už jsme u nás a nedoceněných kapel, nesmím zapomenout na Illegal Illusion.

Díky za prostor. I já tobě přeju hodně zdaru a v Echoes si drž dál tu svojí nekompromisní lajnu při recenzování. Někdo tě za to může nenávidět, ale rozhodně to má svůj ksicht.