Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj Zdeňku, nový rok je tu a tak bych se na úvod zeptal, co od něj očekáváš? Ať už z pohledu Tvého osobního života, kapely, hudby jako takové či z pohledu společnosti a jejího směřování.

Ahoj Jirko, zdravím také všechny čtenáře Echoes webu a předem díky za rozhovor. No, očekávám samozřejmě vše dobré! A potom, že doomaři nejsou optimisté :) Jinak nejsem nijak náročný, takže mi bude stačit, když se nám letos podaří skládat dobrou hudbu a odehrát zajímavé koncerty. Lépe málo a kvalitních než hodně a průměrných. Máme v plánu pomalu začít připravovat materiál na další desku a podívat se za hranice, tak snad vše vyjde.

Co se týká širšího okruhu zájmů, než je ten osobní / kapelní, rád bych, aby si lidé konečně uvědomili, že zdaleka nejsou pány všeho živého a přestali zabíjet zvířata kvůli masu, kožešinám, využívat je pro zábavu atd. Ale to už jsme u utopie :)

No s tím optimismem jsi mi nahrál na smeč, to jsem se chtěl zeptat hned po koncertě na Melodce :-) Jak ses Ty, takový pozitivní člověk, dostal k doomu, sebevraždám, pohřebním průvodům a podobným strastem?

A tak na jednu stranu rozhodně optimista jsem, protože v životě si v podstatě nemám na co stěžovat, nic mi nechybí. Na druhou stranu si ale neustále uvědomuju, že všechno krásné je tak křehké a může skončit každým okamžikem. Myslím, že právě toto vědomí pomíjivosti všeho ze mě dělá fanouška doomu. Často člověka napadne, že když už má všechno skončit, ať to skončí hned, na co se ještě léta trápit! A právě proto je sebevražda tak fascinující: neexistovat, vůbec nebýt a nic necítit znamená nemuset nic ztratit ani nikoho oplakávat. No a také soucítím s těmi, kteří nemají takové štěstí jako já v této chvíli a trpí, ať už jsou to lidé, zvířata či jiné živé bytosti. Dříve či později ale trpíme všichni, protože základem života je bolest. Z toho taky vznikl název našeho doom metalového festu, Patior Ergo Sum, což v latině znamená "trpím, tedy jsem".

Nemáš pocit, že sebevražda je čistě lidský výmysl? Zmiňuješ tu i zvířecí říši, ve které sice platí právo silnějšího, ale taky pud sebezáchovy. Čím to, že právě člověk hledá útěk ze svých problémů (oproti všem přírodním zákonům) právě sebevraždou?

Tak lidé jsou taky zvířata a i u nich platí pud sebezáchovy, a jaký! Jsou ale případy, kdy prostě nemá cenu pokračovat. S názorem, že sebevražda je proti přírodním zákonům, nesouhlasím: myslím, že každý rozumný a citlivý tvor si v určitých chvílích klade otázku, ať už vědomě či nevědomě, jestli je lepší dále žít či zemřít. Zvíře si samozřejmě neřekne "teď spáchám sebevraždu", ale výsledek je stejný: pes po smrti páníčka přestane žrát až pojde hlady, delfíni se utopí atd. A pokud přírodě nebo bohu vadí, že se člověk sám rozhodne zemřít, tak ho měli stvořit jinak.

Vrátím se ještě k Tvé předchozí odpovědi, kde zmiňuješ festival Patior Ergo Sum. Můžeš o něm prozradit něco bližšího?

Je to festival, který organizujeme průměrně dvakrát do roka v Praze. Zaměření je především na doom ve všech jeho podobách, občas ale pro zpestření pozveme i kapely hrající jiný tvrdý styl. Loni v prosinci jsme oslavili páté pokračování festivalu s dánskými legendami SATURNUS, v dubnu se zase zúčastnili SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, předloni DISSOLVING OF PRODIGY atd.

Kromě těchto velkých jmen je hlavním cílem festu představit místnímu publiku méně známé, ale přitom velmi zajímavé kapely - měli jsme tu například Španěly HELEVORN nebo Němce CALLIOPHIS - tak, aby si lidi zvykli, že na PES vždy uslyší kvalitní a neoposlouchanou hudbu. Už plánujeme další pokračování, které se uskuteční nejspíše ke konci května, a můžu prozradit, že i tentokrát se bude na co těšit.

Když už se tu dnes všechno točí kolem doomu – vzpomeneš si ještě, kdy ses s tímto stylem setkal poprvé a jaká pro Tebe byla ona zkušenost? Posloucháš vůbec i další žánry / hudbu, nebo patříš mezi vyhraněné fanoušky?

Moje první doomová deska byla Gothic od Paradise Lost, naprosto famózní věc, která ani dnes neztratila svůj lesk. Mohlo mi být tak 14 a úplně mě dostala, ta atmosféra a Mackintoshovy melodie jsou prostě geniální. Od té chvíle jsem začal chodit do školy výhradně v černém :) Můžu se taky pochlubit, že ji mám na LP a vinyly jsou pro mě srdcovkou, kam se hrabou nějaká CD, o mp3 nemluvě!

Jinak samozřejmě poslouchám i jiné žánry, mám rád jazz, vážnou hudbu a etniku, ale také kvalitní pop či rock, z tvrdších stylů pak hardcore, black, death a něco z grindu.

Tvoje zmínka o vinylech mi ponouká minimálně dvě otázky, ale tu první "o jejich comebacku" otvírat nebudu, každému je ta věc jasná. Zeptám se ale na další věc - je zvuk desek opravdu o tolik lepší / živější než na CD (o mp3 nemluvě)? Autenticita záznamu na historických kusech je asi daná obdobím vzniku, ale mají toto kouzlo i dnes vyráběná LP?

Problém s deskama je, že musíš mít alespoň rozumně kvalitní vybavení: CD ti hraje dobře na jakémkoliv přehrávači, zatímco LP zní z laciného gramofonu na nic. Četl jsem fůru diskuzí ohledně předností analogového zvuku před digitálním a naopak a myslím, ze nakonec záleží na individuálním vkusu. Mně osobně zvuk CD všeobecně připadá placatý a aseptický, na LP slyším větší dynamiku, hudba má prostor, dýchá. Ale podtrhuji všeobecně: bohužel, jak píšeš, ta dnes vyráběná LP jsou často jen digitální nahrávky na vinylu, což samozřejmě postrádá smysl. Zatímco poslechnout si výbornou, dnes nahranou jazzovou nahrávku není nic nemožného, to samé se nedá říct u současných LP metalových vydavatelství. Ale i tak má i v dnešní době deska své kouzlo: vyndáš 180 gramový vinyl z obalu a láskyplně položíš na talíř, očistíš a jehla jemně sjede mezi drážky, kocháš se velkou grafikou a zaposloucháš se do hřejivého zvuku nahrávky... Pouštění LP je dnes, snad více než v minulosti, rituál, na který si musíš udělat čas. Snad proto je poslouchá tak málo lidí. 

Když se z pole všeobecného posuneme konkrétně k vašemu albu Cupio Dissolvi, zeptám se, jestli jej plánujete vydat i ve formátu LP? Aspoň co jsem zachytil, tak vyšlo "pouze" jako CD...

Ano, vyšlo pod Pařátem jenom jako CD. LP verze by byla samozřejmě super, ale v blízké době něco takového asi nehrozí. Ale kdoví, člověk nikdy neví, až budeme třeba oslavovat 30 let kapely (to by mi bylo pres šedesát :))))) ), tak vydáme speciální dvojitě barevné LP v dřeveném boxu s panenkou a Datlovými paličkami jako dárek :)

Dokážeš si představit, že budeš dalších Tebou zmíněných třicet let dělat to, co děláš teď – tedy skládat muziku, jezdit po koncertech, vydávat desky a tak? Jaké a jak moc silné je z nynějšího pohledu Tvoje pouto k undergroundové hudbě a Tvé pozici coby muzikanta?

Ale proč ne? Mám to štěstí, že v hudbě mám totální podporu ze strany mé přítelkyně, která chápe, když trávím volný čas na zkouškách, koncertech nebo doma u počítače skládáním hudby. Nedělám si iluze, že bych se tím někdy mohl živit: jde o koníček, i když braný velmi vážně, protože mi zabírá opravdu hodně času, financí a sil. Když si vezmu asi nejznámější doomovou kapelu, My Dying Bride, ani oni se vlastní hudbou neživí. A mít muziku jako koníček má i tu výhodu, že nemusíme vydávat jednu desku za rok nebo koncertovat 300 dní v roce: to by pak bylo stejné jako chodit do práce. Myslím, že rozumné tempo umožňuje dělat věci kvalitněji a je udržitelné i ve vyšším věku. Jen si nedokážu představit, jak se budu v šedesáti hystericky válet na pódiu :) 

Když tak kroužíme kolem toho věku, napadá mě jedna taková věc. Aktuální debutní deska Et Moriemur Ti vyšla něco po třicítce, což trochu kontrastuje s běžným stavem, kdy náctiletí kluci zakládají kapely a vydávají svoje první pokusy. Kde byl v té době Zdeněk Nevělík? Měl jsi nějakou jinou kapelu nebo ses prostě pustil do aktivní muziky až později?

V různých kapelách hraju tak od 14, nejprve to byla kytara a pak bicí v hardcore kapelách, mezitím byly bicí v jedné death skupině. To všechno v Itálii, kde jsem 16 let žil. První seriozní byl ale zpěv v další hardcore formaci, jmenovala se "To je život?" a doposud jsme s kluky velcí kámoši a když se vracím do Itálie, vždycky si najdeme čas na společnou zkoušku. Na univerzitě jsem měl delší pauzu, nemohl jsem najit ty správné lidi. Po promocích jsme se s přítelkyni přestěhovali do Prahy a tady jsem začal zpívat v progresivní doom skupině Ameth. No a pak přišli Et Moriemur :)

Jaký je vlastně aktuální vývoj line-upu Et Moriemur? Po vydání desky odešla polovina sestavy, na koncertě jsem zahlédl nové tváře, klávesy (zatím) zněly z éteru. Můžeš trochu přiblížit všechny ty personální kolotoče?

Bývalí kytaristé a klávesák odešli vlastně ještě před nástupem do studia, nějak jsme se ale dohodli, že to spolu ještě nahrajeme. Důvodem je, že už nesouhlasili se současnou tvorbou kapely a tak bylo lepší pro všechny, že se naše cesty rozdělily. Pustili jsme se pro to do hledání náhrad a zaměřili se na kytaristu Aleše z plzeňských Ghost in the Shell, který se nám coby zanícený doomař zdál jako ideální kandidát. A vyšlo to :) Na druhou kytaru nám vypomáhá Martin z progresivních Imagine, který u nás zatím hostuje, uvidíme, co přinese budoucnost... No a klávesy už asi zůstanou ze samplů, v pěti se hádáme míň než v šesti :) 

Když jsme u těch samplů a elektroniky obecně, zeptám se co Ty a elektronika v metalu? Mluvil jsi o tom, že posloucháš jazz, extrémnější metal, takže jak se tváříš na stále častější pronikání elektroniky do metalu?

Osobně mi křížení žánrů vůbec nevadí, záleží pouze na výsledku. Miluju například Painkiller saxofonisty Johna Zorna, kteří míchají jazz s grindem, hardcorem, country atd., mám rád Mr. Bungle, Fantomas, u nás například Umbrtku. Co se týče elektroniky, mě teď kromě různých kreací Mikea Pattona a třeba Ulver žádné jméno nenapadá, spíše jde o industrial kapely jako Godflesh, Ministry, The Young Gods, NIN, Rob Zombie apod. Jo ještě Blut Aus Nord, ty miluju.

Zkusil by sis alespoň tipnout, jak a kam se bude směřovat metalová muzika? Spousta kapel hledá inspiraci v kořenech hard rocku, spousta jich zase předvádí místy až neuvěřitelnou instrumentální ekvilibristiku (třeba nynější djentová vlna), ale pořád mám pocit, že trochu tápeme ve tmách. Takže co Ty a vývoj metalové / extrémní hudby?

Tak to je zapeklitá otázka, na kterou si ani dost dobře netroufám odpovědět. Jak říkáš ty, je spousta kapel, které oživují historické styly, jiné se snaží jít zcela novými cestami, i když to vlastně dost dobře nejde, všechno tu už jednou bylo. Myslím, že i do budoucna budou v metalu stejně jako všude jinde existovat protiklady, tedy lidé, kteří budou hrát co nejsložitěji a ti, kteří budou sázet na jednoduchost a údernost. A mezitím bude většina kapel, které berou ode všeho něco. Před lety se vrátil do módy punk a hardcore, pak folk, takže teď by to mohl být třeba doom :)

A když už jsme u toho vývoje, zeptám se, kam směřuje „vývoj“ Et Moriemur? Co plánuješ na rok 2012, ať už z koncertního, skladatelského a nebo třeba i z pohledu osobního života?

Tak to nejsložitější na konec, že? :) No stylově žádné velké změny neočekávám, myslím, že se nám podařilo najít nějakou tu naši hudební tvář, díky které nás posluchači snad poznají. Vývoj samozřejmě bude, všechno se vyvíjí, nebojte se, že budeme hrát pořád to samé :) ale bude postupovat po již položených kolejích. Všechno bude výsledkem alchymie v kapele. Co se týče koncertů, plánujeme teď jarní turné spojené s dalším PES, i tentokrát s jedním známým doomovým jménem, no a pak budou letní festivaly Czech Death Fest a Gothoom a na podzim snad další turné, tentokrát za hranicemi. Nechte se překvapit :)

Zdeňku, díky moc za rozhovor! Pokud máš něco navíc, co by s rád dodal a sdělil našim čtenářům, budu rád a máš teď možnost.

To já ti Jirko děkuju za velmi zajímavé otázky a za možnost objevit se na Echoes zinu. Díky taky všem, kteří se pročetli až ke konci, snad to, co jsem tady vyplodil, mělo občas i hlavu a patu :) Díky také všem, kteří podporují tuzemskou tvrdou scénu, ať už návštěvami koncertů, kupováním desek či psaním o ní jako ty, ne všechna kvalita je v zahraničí! Důležité je vždy si zachovat otevřenou hlavu a nezávislý úsudek. Ale to už zase kecám :)