Článek: Nedělní poslech 79

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 79

Sarapis10.6.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sumerlands a její eponymní debut.

Styl, u kterého jsme mnozí začínali a od něhož se v dospělosti tak často odvracíme.

Heavy metal. Na jedné straně jednoduchost, razance, jasné sdělení světu, na druhé straně naivní texty, absurdní image a problémy s původností. Kdo propadl mocnému kouzlu poctivého kování, zůstane oddán navěky. Komu hevík posloužil jen jako trampolína k "vyšším" metám, ten se k němu těžko vrátí. Tento Nedělní poslech je věnován první skupince dvounožců. Jako produkt pensylvánského hutnictví představujeme Sumerlands.

V kapele se potkávají přinejmenším dvě rozdílné generace hudebníků, jejichž portfolia obsahují slušný výčet tu méně tu více zajímavých undegroundových jmen. Z větší části se všichni orientují na probouzení démonů těžkého kovu, kterým nedávají spát ani tentokrát. Sumerlands se rozběhli proti proudu času podobně jako tisíce jiných, ale narozdíl od ostatních si nerozbili hubu hned o první zkopírovaný riff Iron Maiden nebo Accept a ustáli vstupní zkoušku vlastní soudnosti.

Byť sami Sumerlands v rozhovorech opakovaně vyzdvihují roli zpěváka Phila Swansona, debutové album je vyloženě kytarové. Kytarové riffy hlavního tvůrce Arthura Rizka jsou u všeho první a nejvíc na očích. Naopak vokál je vedlejší a plně podřízen tomu, co káže sladké dřevo. Zatímco Rizkova kytarová práce více než jasně odkazuje k osmdesátkovým texturám á la Ultimate Sin, u Swansonova zpěvu si určitě vybavíte pořízka Brenta Hindse z Mastodon.

Sumerlands se ze sebe snaží vymáčknout hitovku podobného formátu jako třeba Shot in the Dark, úspěšní jsou však tak napůl. Skladby se zarývají do hlavy, ale spíše než úžas hrozí po opakovaných posleších únava materiálu na straně přijímače. Tak mluví moje zkušenost. Na vině je především jednotný mustr, s kterým Sumerlands hledají svatý grál. Přesto je debut sympatickým příspěvkem do heavy metalové kroniky, protože čerpá z trochu jiných zdrojů než jak jsme zvyklí od hromady jiných retrofilů a je upečen s nadšením a muzikantskou kvalitou.

<a href="http://sumerlands.bandcamp.com/album/sumerlands">Sumerlands by Sumerlands</a>

Album: Sumerlands
Styl: heavy metal/hard rock
Vydáno: 9/2016
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Relapse Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava kapely:

Justin DeTore - bicí
John Powers - kytary
Arthur Rizk - kytary, klávesy
Phil Swanson - zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.