Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Obal figuríny s podivným účesem (je to tak, Anneke, vypadáš tam strašně) “zdobí” loňský studiový počin holandské zpěvačky Anneke van Giersbergen. Druhá nahrávka pod ryze jejím jménem následuje po výborném předloňském počinu “Everything is Changing”, který byl vytvořen jen z toho nejvybranějšího materiálu. Pokud bych měl poslouchat rádio a nenadávat u toho, bylo by to kvůli tomu, že by tam hráli takovou muziku. Vývoj očekávatelný, naštěstí však se stále dostatečným přísunem kreativity.

Co bylo na předchozím albu ukázáno jen v indíciích, je zde zřejmé na první signální. Anneke doma rádio určitě poslouchá a nejspíš si u toho dělá poznámky. Kdo se na poslech “Drive” teprve chystá a zároveň ví, že Anneke si největší období experimentů odkroutila v řadách The Gathering, v první řadě ho určitě zajímá, jestli to spolku stále pálí ostrými. V tomto směru mohu rozptýlit všechny obavy, protože typických hitovek, které Anneke a spol. už nějaký ten pátek vypouštějí do světa, je na “Drive” opět požehnaně. Na řadu tak přichází otázka, jestli holandská pěnice nepadá do spárů podbízivosti, které jsou s popem vídány často ruku v ruce. Pokud je dostatečná odpověď, že po mnoha posleších se mi album vůbec neoposlouchalo, tak tady ji máte. Pokud vám to nestačí, budete se muset přesvědčit sami.

Skladby jsou velmi chytlavé a rychle zapamatovatelné. Zároveň mají tah na bránu a přitažlivé motivy se opakují v rozumném množství. V tomto směru hraje důležitou roli již osvědčený talent pro gradaci a obohacování motivů, který si Anneke osvojila už mnohem dříve, než se nechala tak hrozně zmalovat. Hutnější kytarové momenty typu “Stay” z předchozího alba zde nejsou ke slyšení, s tím je potřeba se smířit. Osobnost a charisma zpěvačky však zůstávají stejně čarovné a z písniček lze vycítit upřímnost, což beru jako důležitější hledisko než tvrdost.

V úvodu jsem nakousl vlivy moderního popu. Jedná se hlavně o nakukování ke světovým celebritám typu Shakira, Lady Kaká a podobným, které mi často v práci perou do uší komerční rádiové stanice. Jako příklad mohu uvést vokální frázování v samotném závěru druhé "Treat Me Like a Lady". Se zemitějším podkladem to jde dohromady skvěle jako chleba a máslo ve slově Butterbrot a spíš než jako popové manýry to považuji jako důkaz o neustálém rozvoji zpěvaččiných možností. Naopak poněkud vlezlý stadionový pokřik v titulní písni je příkladem toho, čeho bych nechtěl, aby se Anneke v budoucnu chytila. A když už jsem u těch nedostatků - klavírní baladička “My Mother Said” je na mě už příliš sladká.

Zbytek alba fakt můžu. “We Live On”, “Treat me Like a Lady”, “She”, “Forgive Me” a “You Will Never Change” jsou vážně bezvadné songy, které by se ani na předchozích deskách neztrácely. I exotický duet “Mental Jungle” s Turkem H. Cepkinem jsem si oblíbil, i když to trvalo trochu déle. Byť je po “Everything is Changing” aktuální album malinko slabší, stále nenacházím důvody, proč z něj dělat popelku. Teď už zbývá zodpovědět jediné - potkáme se v dubnu ve Zlíně, nebo v Bratislavě?