Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Archvile King - Aux heures désespérées

Archvile KingAux heures désespérées

Garmfrost19.2.2026
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku // promo od agentury Solstice Promotion
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Rychlý a hodně melodický black metal Archvile King je dominantní a album poměrně celistvé.

Před pár lety jsem se věnoval společnému albu Archvile King se Simulacre, nicméně jsem na ně totálně zapomněl. Dopsal jsem a nahrávku i obě kapely vypustil z hlavy. Nezůstalo tam nic. Kolega Jirka D. se rovněž rozepsal o prvotině À la ruine, kterou na jeho poměry pochválil. Opět šlo album mimo moje vědomí. Je jasné, že Baurus své nástroje skvěle ovládá, rozumí i zvukové stránce a snaží se rozvíjet. Na novém počinu Aux heures désespérées je tohle všechno znát a neposlouchá se špatně.

 

arcvhileking

 

Ve stylu Archvile King se dle popisu mísí thrash s blackem. Thrash je znát trochu v rytmice a občasné náladě. Aktuální tvář kapely je položena více v extrémních polohách a více než dřív šlape na pedál rychlostních otáček. Do zběsilého a ukřičeného metalového reje vstupují takové ty středověké nápěvy, u kterých mám dojem, že poslouchám dobové kancionály. Přitom se jedná o temnou fantasy, Baurus si libuje ve fikci a klasických blackových tématech. Někomu se můžou jevit jeho vize úsměvnými, avšak pevně věřím, že se najdou tací, kteří na jeho tvorbu přísahají. Alespoň jsem takový získal dojem, když jsem si snažil znovu něco o Archvile King zjistit. Já přísahat na Aux heures désespérées nebudu, ale ani ho nebudu kritizovat. Od dob splitka Baurus ušel dlouhou cestu.

 

Líbí se mi, že atmosféra i postupy současné tvorby jsou uhlazenější a místo thrashové obhroublosti se v blackovém reji objevuje coby koření dungeon synth s pseudohistorickou fantasy. Melodické linky jsou příjemné, byť poměrně syrové. Baurus zapracoval rovněž na svém hlasu, který je sice zaměnitelný, ale dobrý, ohebný a prostorový.

 

V atmosféře Aux heures désespérées lze vystopovat hymnické nadšení a takřka slavností výbuchy. Je škoda, že po pár skladbách se prvotní zápal unaví a vše začne splývat. Oživení dungeon vstupy nahrávce pomáhají, ale rytmická plochost vše sráží do průměru. Mám problém udržet pozornost během delší stopáže skladeb. Myslím si však, že taková Le carneval du roi des vers se svými sedmi minutami vyplněná pár takty a riffy je vyprázdněná. Sépulture je důkazem, že když se přidá pár nápadů, může být takřka osmiminutová kompozice mnohem zábavnější. Akustické vyhrávky, kterými dříve Baurus tolik hýřil a nyní šetří, jsou tím nejzajímavějším, co album nabízí. A právě v Sépulture jsou protiváhou obhroublé rubanici. Více takových ploch a byl bych spokojenější.

 

Předpokládám, že příznivce pořádných sypaček bude poslech Aux heures désespérées bavit hodně. Rychlý a hodně melodický black metal Archvile King je dominantní a album poměrně celistvé. Baurus dští jed, sípe, křičí a řve. Do tremolového inferna vpouští heavy vyhrávky a těmi vylepšuje celkový dojem. Archvile King nedrnká na moji strunu, ale vnímám velké nadšení a hudební zručnost po všech stranách. Z výše uvedeného se buď Aux heures désespérées širokým obloukem vyhněte nebo se do něj naopak v klidu pusťte a užijte si to.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky