Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blood Stain Child - Epsilon

Blood Stain ChildEpsilon

Ruadek6.10.2012
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Japonská škola roubování nemyslitelných stylů zavítala do prostředí temoty a září jako barevná vlaječka. Poslouchá se to dobře, trochu se to podobá jedno druhému a je to místy značně přeslazeno. Nová deska je posunem o krok dál do cukru a tepajících beatů, gejzír nápadů ale nepolevuje. Jen tak dále, chlapci.

V úrodné hlíně melodického death metalu, kde svého času především sídlili In Flames, se postupně k životu probraly i zcela jiné výhonky. Jejich vývoj byl od počátku celkem jasný a cesta, kterou se to celé dalo do pohybu, předurčená. Japonci umějí slušně kopírovat všelicos a jak známo, tak to, co už frčí, zkopírují rukama mistrů a ještě to dovedou o notný kus dál. Melodický death metal v jejich rukou vzkvétal naroubován elektronikou, smrdící industriálem a modernou. Tato směska barev a rytmů, beatů a tance minulý rok vydala již své páté album. Už dopředu připomínám, že tato placka nebude zdaleka pro každého.

 

 

Tato parta se zpočátku pokoušela zakotvit ve všech možných polohách extrémní tváře metalu. První deska byla trochu reakcí na Children Of Bodom, Ryo dovedl dokonce celkem pěkně nařvat desku stylem Alexi Laiha. Mystic Your Heart znamenalo trochu větší posun do vod aktuálních a totiž míchačka trance a agrese, v čemž Idolator a především Mozaiq pokračovali s daleko větším důrazem. Jedno se Blood Stain Child nechat musí: opravdu se toho nebojí a když se do toho chce řezat jako In Flames, tak se vším všudy (včetně podobné image jakou měl ve své době Anders Fridén / ony dready lezou z klipovky Freedom do všech stran). A tak se řeže a skutečně to tak zní. Daleko větší a překvapivě výborná nálož je ona dokonalá symbióza trance s metlou. Vše se doplňuje a je celkem obstojně kompaktní. Chvíli živé bicí a chvíli tepavý beat, kytary do toho hoblují přesně tak, aby to bylo agresivní a zároveň v modelu melodického metalu (pravda, skutečným death metalem to moc nesmrdí). Rozsah zpěvu je přesně takový, jaký bych snad i v tak bizarní roubovačce čekal – tedy Ryu je tu od řevu a Sophia (od roku 2010 již stálá členka skupiny) od čistých poloch.

 

Skutečného srovnání je v mých očích hodna nejlépe deska minulá, kterou znám prakticky nazpaměť, a totiž Mozaiq. Ta byla pro mne ve své době (a vlastně ještě teď) nečekaná pecka. Toho, čeho se v té době pro mne stagnující In Flames (model 2007 – 2008, tedy v okolí Sense Of Purpose, kterému jsem nepřišel na chuť dodnes) báli, přišlo jako jeden z čerstvých větrů z Japonska. Tedy ne že bych si nějak více přál aby Plameny začaly hrát hudbu natolik blízkou elektronice z tanečních párty (to si smí dovolit asi opravdu jen Japonci), to by jejich fanklub asi neustál, ale byla to pro mne forma určité demonstrace progresivity jakou jsem v tomto stylu prostě nečekal. Vítaný rachot, co to hobloval zcela bez konvencí a bylo mu upřímně jedno zda tohle skutečně míchat nebo ne. Tak tedy, oproti Mozaiq je album ještě více na poli elektroniky – to mohou být plusy i mínusy podle toho, z jaké sorty posluchačů jste. Na mne jsou některé pasáže už příliš ... řekl bych, že moc sladké, někdy už za hranicí toho, co bylo často v symbióze a nyní je trochu překročeno / tedy trance pasáže vítězí. Přesto si nemohu pomoci a žasnu kolik se toho stále ve všech skladbách děje. Ta obrovská spousta nápadů, která se i na pátém albu nedokáže zastavit a prostě prýští. Exploduje a naráží do sluchadel. Takovou zběsilostí je palba „Unlimited Alchemist“, kterou bych označil za zcela typickou skladbu Blood Stain Child. Vejde se sotva do čtyř minut a od začátku střídá jeden melodičtější riff za druhým, pak tepot beatu a cukrový ženský zpěv, což střídá metalová nálož a hobluje se dále. Vyšperkovaný refrén doprovázený piánkem, vše graduje, vše je příjemně energické a když už to má skončit, tak jsme v taneční dimenzi, co nás kopne zase někam dál.

 

 

Blood Stain Child nahráli desku, kterou musím pochválit za další variace na téma melodický metal a sladký trance ruku v ruce. Kritický bych mohl být k tomu, že se skladby podobají až příliš, ale na druhou stranu to není až tak na škodu, protože album působí (a nejspíše i chce působit) jako celek, který pořádně provětrá uši a prokrví tělo energií. Je to takový zajímavý elektronicky-metalový trip, který ovšem narozdíl od té většiny elektráren na scéně postrádá prvek temnoty a je rozjásaný jako Japonská školačka se zmrzlinou. Je to řádně uřvaný prcek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky