Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enslaved - Vertebrae

EnslavedVertebrae

Sarapis2.10.2008
Zdroj: mp3 (320)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Enslaved nepřekvapili směrem své umělecké cesty. Překvapili rychlostí, jakou se do těchto končin dostali, a nadhledem, s jakým se v nich pohybují. Kdo jejich tvorbu alespoň trochu sleduje, musí vědět, že každá deska Enslaved je výjimečným albem. „Vertebrae“ ale tentokrát nabízí ještě něco navíc, a tak o čisté desítce nemůže být sebemenších pochyb. Společně s „Isa“ je mým jasným favoritem celé tvorby kapely.

Enslaved jsou rok od roku abstraktnější, rok od roku náladotvornější, rok od roku rockovější. Vikingové sundali odřené helmice, odložili narezlé meče, nasadili zamyšlené výrazy a s mnoha filozofickými otázkami na jazyku se teď procházejí po zasněžených pláních lidské mysli.

Odklon od vikingské mytologie v textech a od tradičních hudebních výrazových prostředků valivého viking black metalu již není ve spojitosti s Enslaved žádnou novinkou, ale přinejmenším dvě předcházející desky „Isa“ a „Ruun“ rozhodně nebyly takovým skokem, jaké představuje novinka „Vertebrae“. Ze zmíněného triumvirátu alb, který v posledních letech významně promlouvá do vývoje severského progresivního metalu, je nejnovější počin nejdelší krok, který kapela ve své moderní biografii udělala. Zatímco alba „Isa“ i „Ruun“ obsahovala pasáže, které by se ve starší tvorbě kapely určitě neztratily a měla atmosféru předchozím deskám dost blízkou, „Vertebrae“ v tomto směru mnoho nenabízí a jako album dává definitivní vale striktně metalové éře Enslaved. O přízeň fanoušků bych ale strach neměl; ti otevřenější posluchači si kapelu našli už na začátku nového tisíciletí a posun na „Vertebrae“ jedině přivítají, no a ti konzervativnější už nad Enslaved beztak zlomili hůl někde kolem alba „Monumesion“ (2001), takže po oblevě zase nasněžilo a kapela se o pozornost metalových fans rozhodně obávat nemusí.

 

Dá se říct, že co nová deska Enslaved, to trochu jiný šálek kávy. O „Vertebrae“ to platí dvojnásob. Náznaky inspirace art rockové hudby sedmdesátých let zde nabývají mnohem výraznějších obrysů (např. „hammondkové“ klávesy v „Clouds“) a samozřejmě také už mnohokrát zmiňovaný odkaz amerických Tool je na tomto albu jasně slyšet („Center“). Není to však jen v konkrétních citacích, kompletně celá deska voní dávnou rockovou minulostí, která zde v atmosféře a zvukových proporcí pozvolna ožívá. Směr své cesty si ale Enslaved určují sami a na plagiátorství mají ještě dost vlastní invence, takže žádný strach.

 


Velkou předností „Vertebrae“ je to, že jde o naprosto kompaktní celek, kde nelze najít slabou chvilku. I uklidněné pasáže některých skladeb jsou dostatečně zajímavé a paradoxně vypjaté, že posluchače dokážou jednoduše strhnout. Možná že tyto střípky patří dokonce k těm nejemotivnějším momentům desky. Enslaved šalamounsky pracují s minimalistickými prvky a pohrávají si s kytarovými efekty a zvukovými rejstříky, aniž by byl posluchač přehlcen mnohobarevnou zvukovou koláží. To se dá ostatně také vysledovat u jejich už zmíněných amerických kolegů. Zvuk alba je šitý na míru jeho hudebnímu obsahu, a tak čekejte uhlazenější produkci. Ostré hrany kytar jsou mírně zabroušeny do kulata, takže místo rychlého vyříznutí srdce kuchyňským nožem vás očekává pomalejší dloubání polévkovou lžící (výjimkou budiž blackmetalové drhnutí v „New Dawn“). A pak je tu také čistý vokál, který s každou další deskou dostává stále více prostoru a jeho podíl na „Vertebrae“ berte jako vyústění vývoje i jako prýštící pramínek budoucnosti zároveň.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky