Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hannes Grossmann - The Radial Covenant

Hannes GrossmannThe Radial Covenant

Sorgh26.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Album je nahuštěné složitým materiálem, který sahá do kapes melodickému deathu i jeho technickému bráškovi, od obou si bere podle momentální chuti a kombinuje. Grossmann tyje z předchozích zkušeností, které z desky sálají na sto honů a šíří dál esenci podobně zaměřených kapel, které staví technickou hru nad vlastní matku.

V hudebním houští se dá pohybovat dvěma způsoby. Buďto mlátíte cestu napřímo, neohlížíte se a zanecháte za sebou zdevastovaný pás jako opečovaný buldozerem. Nebo se točíte kolem každého smrčku, zatrylkujete s potápkou u tůně a vůbec si to dobrodružství užíváte. Mistr vibrujících blan z Německa, Hannes Grossmann, volí druhou metodu, ale rozhodně s notama nejedná v rukavičkách. Kdo by tápal v myšlenkách o koho jde, měl by si projít diskografii kapel Necrophagist, Obscura či Blotted Science. Nejen v těchto technických squadronách namlátil řadu alb a bylo jen otázkou času, kdy se chopí tvůrčí hůlky a vytvoří něco ve svém vlastním klobouku. Protože není denní realitou, aby bubeníci vydávali vlastní sólovky, je tento případ tím zajímavější. Na druhou stranu jen těžko můžeme čekat, že převrátí svoje dosavadní cítění naruby a výrazně překvapí.

 

The Radial Covenant se ukazuje ve světle, které odhaluje příbuzné rysy s kolegy od fochu s upřímností rentgenu. Jeho zkoumavým paprskům neunikne nic a díky nim jsme zároveň schopni odhalit jemné detaily, díky kterým si album zasloužilo právo na vlastní identitu. Celé je nahuštěné složitým materiálem, který sahá do kapes melodickému deathu i jeho technickému bráškovi,  od obou si bere podle momentální chuti a kombinuje. Grossmann tyje z předchozích zkušeností, které z desky sálají na sto honů a šíří dál esenci podobně zaměřených kapel, které staví technickou hru nad vlastní matku.


Aby to nebylo tak jednoduché, dostatek prostoru zároveň nabídnul melodiím, které z alba dělají  přístupnějšího kamaráda se sympatickým úsměvem. Strávit těch sedm kompozic je zážitek, který vyžaduje plné nasazení a ani potom není zaručeno, že dojde k odměně v podobě znovu probuzené chuti. Na cestě nás neustále atakují složité kytarové vyhrávky, kterými je album protkané skrz na skrz. Pomocí kombinačních machinací jsou tyto krkolomně sestavené konstrukce propleteny poslechovými obrazy, jejichž smysluplné kontury nás nejednou pohladí a zanechají příjemnou vzpomínku. A u vzpomínky bych do budoucna možná zůstal. Nenacházím totiž mnoho důvodů, které by mě přinutily dát tomuto albu přednost před něčím od Necrophagist nebo Obscury. Hannes motá v jednom hrnci věci použité a přináší jen málo vlastního. Album navíc působí trošku rozháraným a neuspořádaným dojmem, ze kterého na mě jde nervozita. Někdy v budoucnu bych se třeba rád vrátil k několika určitým momentům, ale poslouchat to celé mě už neláká.

 


A nezachrání to ani překvapení v podobě zajímavých kláves. Že je někdo namontuje do podobného mišmaše je odvážný krok, ale tady to vyšlo. Nejde o běžné klavírní rejstříky v roli inter a zaprášených gobelínů kryjících pozadí. Je to zajímavá vsuvka ve skladbě Solar Fire Cells, která mi přivodila lehké mrazení z kosmického nekonečna, jaké uctívají Arcturus. To už je hodně ujeté bokem a naznačuje to značnou pružnost v Hannesově myšlení. Výraznější pohyb kláves zachytíme ještě v The Voyager, kde zanechávají neurčitý pocit na patře, ale síla předchozího zážitku je pryč.

 

Hannes své album nabubnoval a chopil se i kytary. Kytarových stop je tam spousta, je nemožné určit, které dráty jsou jeho, pochválit mu tak mohu bubenický kumšt, to je ale házení hrachu na zeď. Nelze pochybovat u seřízeného stroje. Tuhle desku ale ohrožuje silná konkurence, proti které bude jen horko těžko shánět munici stejného kalibru. Nicméně jak už jsem zmínil dřív, i tady je celá řada silných momentů, kvůli kterým je záhodno dát albu šanci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky