Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když si už asi po padesáté pouštím tuto docela krátkou desku, opět si u ní třídím myšlenky, jak s ní ve finále naložit. A zjišťuji, že právě to je to, co způsobuje. Třídění myšlenek. Je to dokonalý „background“ k práci a přemýšlení. Ta deska nastoupí, pomalu se valí a přelévá a člověk prostě ulétne někam pryč. Instrumentací jednoduchá, atmosférou ale hodně silná. Vítězí pocity, že tohle je hodně o tom, že ten člověk dělá výtvarné umění. Svou muziku totiž neskládá, oni ji jistým způsobem maluje. Jsou to zvukové obrazy.

Empty mi přistála na stole jako fyzický nosič, přitom v obalu žádné CD není. Jen výstižně naznačeno, že se obsah obalu shoduje s názvem desky. A že je třeba streamovat digitálně. Chci se alespoň podívat na interpreta, to je ale stejný efekt, nebo velice podobný. Jeho tvář je zahalena odrazy, maskou. Skryta, stejně jako zbytek postavy. Jména jsou zbytečná. Název kapely / projektu je záhadou, pod kterou si lze představit cokoli, což je cílený záměr (dá se dohledat rozhovor s tvůrcem, kde to vysvětluje). Takže, opět cesta napůl k posluchači a o ten samý kus nazpět. Postupně vám dojde, že máte před sebou cca půl hodiny muziky, která je hodně o prožitku. Pustíte ji a ona se rozprostře, přitom ale stojí opodál, nedosáhne nijak zvlášť do hloubky. Síla prožitku je jen o momentálním rozpoložení posluchače.

Vidím v tom různé paralely ke stavu dnešní komunikace, ke zrychlené době. JAF34 svou maskou odráží vše, co jej obklopuje. Zrychlenou dobu, neznámé přezdívky, životy a fotky naházené na Instagramu nebo Facebooku. Je to temné ale i zasněné. Podobně jako jeho obrazy, pracující s výraznou černí (tzv. Black 3.0 jako absolutní čerň). Zde přímo propojuje desku s obrazy, Empty zde představuje, slovy umělce:

„vývoj života od „Velkého třesku“ až po teorii „Velkého smrštění“, kdy se veškerá hmota z našeho dosud známého vesmíru zbortí zpátky v jednom jediném bodě a skončí v singularitě.“

Na samotné desce si cením unikátního tvůrčího přístupu, který je spíše zvukomalbou, která je co skladba, to další kapitola. Nejlépe mi zní začátek a konec, výborné jsou i obě dvě „mezihry“. U skladby Now mám problém se zvukem, který finále tříští na hlukové finále, co spíše trhá uši. Exhale zase není ničím natolik výrazná, i přes vybraný zpěv, abych si ji opakovaně vybral. Má ale dobré kytarové sólo, které to slušně nakopne  Začátek i konec jsou ale velmi příjemně vystavěné kompozice, oscilující na hraně ambientu, z nichž úvod je opět na vlnách post-rocku a konečná zůstává u gradujícího ambientu. Zde mám opět problém se zvukovým mixem, se kterým se peru od prvního poslechu.

Jako výrazně záporný bod bych tedy uvedl pouze zvukový kabát, který desku sráží o něco více, než by měl. Jakékoli hlučnější pasáže jsou hodně špatně poslouchatelné, což zabolí a je to škoda. Zvukový mix prostě není dobrý.

JAF34 se svou deskou předvádí velice zajímavou kombinaci audio-vizuálního umění, je třeba zde ale vnímat obojí najednou. Samotná deska není po hudební stránce zdaleka tak výrazná jako to, co JAF34 dělá okolo ní. Této symbiózy si ale cením a jsem zvědavý, kam to lze na případné další desce ještě dotáhnout.