Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jerry Cantrell - Degradation Trip Volumes 1 & 2

Jerry CantrellDegradation Trip Volumes 1 & 2

David28.6.2012
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Album, které svou kvalitou chvílemi strčí do kapsy i desky nedotknutelných Alice. Jerry Cantrell v životní formě.

Na konci let osmdesátých stál u zrodu jedné z nejvlivnějších kapel následující dekády. Kapely, která pomáhala spoluutvářet styl, jenž díky své rozervanosti a opravdovosti převrátil tehdejší hudebný byznys vzhůru nohama. Zažil závratný vzestup popularity, vyprodané stadiony, zástupy fanoušků čekající na jeho podpis, ale také chvíle, které by ze svého života nejspíš raději na věky vymazal… ano, řeč je o kytarovém mágovi, mistru drásavých, ale i jemných, křehkých a naprosto nezapomenutelných okamžiků, které se v nejednom případě zapsaly do rockové historie po boku děl těch největších legend, Jerry Cantrellovi.


Příběh jeho domovské formace Alice In Chains však protentokrát necháme spát. K tomuto tématu se na našem zinu v budoucnu jistě vrátíme, avšak dnešní povídání bude patřit výhradně Jerryho sólové dráze, tedy jeho druhému a prozatím také poslednímu počinu Degradation Trip z dvoutisícího druhého roku. Již Jerryho prvotina Boggy Depot ve svých útrobách skrývá kolekci velmi osobních a příjemně stravitelných písní, jejichž hlavní deviza tkví právě v oné stěží napodobitelné atmosféře, jakou dokáže pomocí snové kytary a nezaměnitelného hlasového projevu navodit snad jen Jerry sám. 

 

Degradation Trip jde v tomto ohledu ještě mnohem dál, vstřícnost a milá gesta zůstávají upozaděna a na scénu se opět dere Jerryho ledabyle drtivý, precizní a ovzduší zahušťující kytarový riff, na němž si naprostá většina grungeových příznivců vytvořila při poslechu desek jako Facelift nebo Dirt těžkou, nepřekonatelnou závislost. Přiznávám, že svodům Degradation Trip dokázalo mé vjemové centrum odolávat vskutku trestuhodně dlouhý časový interval. Oproti Boggy Depot jde o zpověď, která opravdu bolí… jak posluchače, tak protagonistu, což každý, kdo se rozhodne vydat společně s Jerrym na výlet plný neveselých vzpomínek přetavených pomocí úchvatné kytarové hry v hmatatelný důkaz o jedné zničené generaci, záhy, bez varování po úvodních tónech otvíráku Psychotic Break, pocítí na vlastní kůži.

 

Možná i z toho důvodu jsem choval k Degradation Trip zpočátku tolik negativní postoj, album ve vás musí nejdříve uzrát, najít si správné místo uvnitř mysli, abyste mohli vstřebávat jen jeho "pozitivní" vibrace, vychutnávat si nápaditost jednotlivých kompozic, žasnout nad suverenitou a samozřejmostí s jakou Jerry sází jeden nesmrtelný riff za druhým, vychutnávat jeho vokální linky, které v údernějších pasážích přechází pomyslné hranice teritoria Layne Staleyeho, v němž tehdy již uzavřený a nekomunikující frontman Alice definitivně ztrácel vládu, a naopak při doprovodu odlehčenějších, chvílemi téměř optimisticky laděných písní, zejména z druhé části Jerryho cesty, ucítíte v mlhavém depresivním oparu účinky nesmělých slunečních paprsků působící jako balzám na unavenou a potrhanou duši. Strach z dlouhého, téměř dvě a půl hodiny trvajícího pochodu však v tomto případě není na místě. Vyrovnanost a úroveň celého díla vybízí k otázce, zdali je vůbec v lidských silách stvořit něco ve své podstatě tak geniálně jednoduchého a přitom maximálně účinného… inu, posuďte sami...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky