Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jemné tóny kláves prokládané výrazným orchestrem. Tak začíná nový počin od Kamelot nazvaný "Silverthorn". A úvodní "Manus Dei" působí jako dobrý začátek.

Kamelot pokračují ve svých starých kolejích, ale přesto je to pro celou skupinu něco nového, neboť přijali mezi své řady nového člena, kterým je vokalista Tommy Karevik. Popravdě jsem si myslela, že Khana nelze nahradit, ale byla jsem na omylu. Je až neuvěřitelné, jak adekvátní náhradu za něj kapela našla a mám dojem, že jsou si neuvěřitelně podobní jak vzhledově, tak i hlasem. Připomíná mi to situaci v Nightwish, kde ale náhrada za Tarju nebyla dobrý nápad, i když na vybranou moc neměli. Možná by udělali lépe, kdyby se zpěv nechal na Marcovi. Ale zpět ke Kamelot. Album je hodně postavené na Tommyho hlase a musí se uznat, že si vede velice dobře. S ním kapele začíná zcela nová vzrušující kapitola v jejich dlouhé kariéře.

V pořadí druhá skladba, "Sacrimony (Angel of Afterlife)", navazující na intro, hýří množstvím energie. Zásahem do počátečního návalu hudebních vln orchestru je Tommyho úžasný hlas, kterým se jako nový člen kapely  představuje velmi sebevědomě. O jeho členství není v žádném případě pochyb a do kamelotské sestavy perfektně pasuje v každém ohledu. Nelítostné kytarové riffy a Tommyho hlas si jdou pěkně ruku v ruce, hlasová komplexnost je doplňována ženským vokálem a v menší míře i hrubý hlasem Tommyho. K této skladbě je udělaný také videoklip, který mě ale nikterak nezaujal. "Ashes to Ashes"je obohacená pobouřenými melodiemi a chvílemi truchlivými vokálními linkami. Nečekejme však žádnou pomalou slaďárnu! Vše je svařeno v jeden celek společně s nadupanou rytmikou a opět skvělými kytarovými riffy.  Do emocionální sféry bych zasadila píseň "Torn", ve které můžeme cítit zpěvákům vnitřní rozpor. Jednou z nejpomalejších částí na albu je jeho střed, na který připadá "Song for Jolee" - jemná gradující zpověď plná lásky a touhy po odpuštění. Nejvyšší čas nechat odeznít depresivní náladu a přejít na nejintenzivnější počin na albu "Veritas". Neukázněné sbory a nadupané riffy tomu dodávají opravdový zážeh, který je po předchozí skladbě potřeba jako sůl. Opět se dostáváme do zlověstné nálady, kterou symbolizuje skladba "My Confession". Svěží a harmonická, s brilantní melodií!

Následuje titulní píseň alba "Silverthorn" s poměrně překvapivým začátkem.Většina kapel má do své titulní skladby hned od začátku nahuštěnou veškerou sílu, "Silverthorn" je ovšem založena na jemném úvodu a rychlejší pasáž, po níž se veze zpěvákům silný hlas, přichází až později. Co mě však překvapilo, je ženský sbor někde za polovinou skladby. Je to na poslech docela pohádkové, ale naštěstí skladbě nebylo předpovězeno tak skončit. Je zasazena spíše do temnějších zákoutí s chvilkovým vykouknutím na světlo, což symbolizoval právě dívčí sbor, a končí opět ve tmě.

"Falling Like the Fahrenheit " a "Solitaire" uběhnou rychle jako voda. Tak trochu mi splývají s předchozími písněmi. U "Prodigal Son" jsem se docela lekla. Přemýšlím, jestli se Kamelot po deseti skladbách nerozmysleli, že se dají na vážnější hudbu. Naštěstí jim vlak vykolejil jen na začátku. Závěrečná "Continuum", mnou očekávaná, v industriálním zpracování, byla vyslyšena. Klávesami album začalo, klávesami končí.

"Silverthorn" bych označila jako nejvíce atmosférické album v celé tvorbě Kamelot. Jde o emocionální a dobře udělanou desku. Kapela má velký smysl pro melodii, avšak pro ty, kteří mají raději něco uvolněnějšího bez přílišných orchestrálních a sborových doprovodů, toto album není. Na můj vkus je v něm těch aranží možná až příliš. Na "Silverthorn"musíte mít zkrátka náladu, jinak se vám Tommyho hlas rychle oposlouchá a album vás v polovině přestane bavit.