Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Perifa, Manes, Manii, tak se jmenují stopy ve vývoji svérázné kapely, která zcela rozbořila svoji metalovou schránku a přešla do hájemství míchané elektroniky s rockem. Po sedmi letech jsou zpět pod starým názvem Manes, které si spojujeme s několika výbornými deskami a krátkou etapu Manii můžeme brát jako minulost.

Manes zůstávají nezařaditelným tělesem s originálním rukopisem, který nelze zopakovat. Metal se zdá být nadobro odmrštěným žánrem, přesto je kapela stále objektem bedlivě sledovaným jak skalními metalisty, tak elektronickými nadšenci. A jejímu pohybu to ani v nejmenším nevadí. Může za tím být jednak tvrděkovová historie, ale i fakt, že  fandové se vyvíjejí spolu s kapelou a získávají časem otevřenější póry k nasávání podivností. Nic se nezměnilo na faktu, že Manes dokáží stvořit nesmírně energické a tvrdé skladby, aniž by k tomu museli použít sadu kovářského náčiní. V současnosti jim ale víc sedí poloha klidných zvukových setkání a kooperací.

Elektronika, ta nezbytná součástka norského rádia, generuje jemné toky nízkého napětí, jen lehce prozařuje skrz izolaci a mísí se do tlumené hry nástrojů. Sluší jí dialog jen se soupravou bicích a perkusí, jinde se však  vášnivě motá ostatním muzikantům pod nohama a vyplňuje mezery, skrz které je vidět do zákulisí. Skladby se někdy ze svého začátku kryjí falešnou škraboškou a jakoby nerady odkrývají celou šíři svého těla. Jako po startu písně Turn The Streams, zpočátku plně v režii tucavých úderů, který přejde v solidní nářez prokládaný imitací trumpetové magie, která je jedním slovem boží a vnáší do ucelené vizáže alba něco naprosto nečekaného. Podobné kamufláže se dají najít i v průběhu dalších kompozic a po chvíli nepůsobí vůbec podivně.  

Co je potřeba ocenit, je skutečnost, že kapela zná rozumnou míru v použití umělých zvuků a deska není jako strakatá maringotka s falešným zlatem a fáborky. Kytary jsou pořád důležitým stavebním materiálem, který mění konzistenci podle charakteru té které skladby. Dokáží mluvit jemným kovovým cinkotem, stejně jako si dobře pamatují kouzlo ostřejších riffů. Největší charisma desky pak nacházím v jádru postupně gradujících kompozic. Když se z plejády umělých zvuků ozývá sebevědomé vrnění kytary, které následuje erupce melodické hmoty držená střídmým rytmem, něco se ve mně vždycky pohne a já se klaním géniům. NameThe Serpent budiž pomníkem těchto darů ze severu.

K Manes neodmyslitelně patří vokál, který svádí ke ztrátě obezřetnosti svojí čistotou a hladkým povrchem. Snahou kultivovaného projevu intelektuálního myšlení by mohl být pokus zakrýt šílenství či génia, který na Be All End All zanechal nesmazatelný podpis. Záleží pak na osobním přístupu, na kterou stranu položit minci. Zapomenout by se nemělo na to, že génius a šílenství často jednou jsou.

Ve výsledku je to ovšem jedno. Be All End All se stejně jako předchozí alba vymyká většinovému vkusu a sází na vlastní jedinečnost. Krom lehkého stínu Ulver ve skladbě The Nature And Function Of Sacrifice navštívíte zcela panenská místa cizí fantazie. Tady nelze šetřit body.