Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necrophobic - Dawn of the Damned

NecrophobicDawn of the Damned

Michal Z1.9.2021
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Album, které nic neřeší a je zde pro pobavení a obveselení příznivců silných nálad a melodií, které jsou pevně okovány patřičným death / black metalovým náčiním.

Švédská sebranka Necrophobic je po dvou letech hotova s novým materiálem a zdatně pokračuje ve srážkách atomů death a black metalu. Předchozí album Mark of the Necrogram ve mně zanechalo výrazně dobré pocity. S důvěrou, očekáváním a lehkou zaslepeností podstupuji dobrovolně i nahrávku z roku 2020 - Dawn of the Damned. Chlapíci se znovu snaží budovat přitažlivou nebezpečnost a krásu monumentu v jedné stavbě. Když to posledně fungovalo, proč něco zásadního měnit.

 

 

Bleskurychlá jízda blacková je nejednou dramaticky zpomalena do epických šíří. Koho baví nudné kroužení po oválu stylem start cíl? Je potřeba tomu dodat vnitřní drama, a to do svých skladeb páni vkládají se strojařskou precizností. Berou z vetešnictví stylu, ale jejich výklad a pojení jednotlivých složek je parádní a výtečně to do sebe zapadá a působí svěže. Kvílivý vichr tíživých chmurů navozuje pořádně atmosféru, před smrtelnou ledovou vánicí. Chladnost a odtažitost dominují a nedovolí ustoupit jasu na obloze ani o píď. Elementy temnot šermují s melodickou složkou v uhrančivých monumentálních arénách a vzájemně se nešetří. V konečném důsledku umí vymodelovat náramné skladby, které chtě nechtě mají hitový potenciál.

 

 

Plameny zla infikují melodie jedy a zlostnými podprahovými běsy. Nečiní nijak špatně, ba naopak. Vkusná jsou i kytarová sóla, která hrají pro atmosféru a celek, nikoliv pro ego hudebníkovo. Páni se nebojí vstoupit do osidel rozlehlých plání a kompozičně si věří. Nadrozměrná bolavá epická tryzna není pro ně problém. Agregát rychlosti má dostatek času vychladnout a dát šanci přívětivějším okamžikům. Dovolí si i klidný vypravěčský příběh a dlouhou severskou pouť završenou sledováním mohutných melodických scenérií a bičování surovými větry.

 

Titulní skladba jest mocným koeficientem celé tvorby souboru. Monumentální, nesmlouvavá, rychlá a zároveň vždy myslí na silnou melodii a specifičnost nálady té které písně. Album tak nezní kolovrátkově, ale s každou výpovědí chtějí být mírně odlišní, což v tomto onošeném hudebním stylu není lehký úkol. Album je náramná, vcelku přímočaře plynoucí melodická řeka, podtrhující neutuchající hladovost a urputnost Necrophobic. Jejich nasazení a energie jsou mi vzpruhou fyzickou a nápady s melodiemi vzpruhou mentální.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky