Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nightmarer si lepší název dát nemohli. Hudba v jejich podání je noční můrou nejen malých dětí, ale pomočí se i řada dospělých. Kdyby jsme jeli v rytmu sci-fi, dalo by se album popsat jako neosobní pohled do hlubiny kyberpropasti, bez známek nervozity nebo strachu. Oko jako čočka studeného přístroje a mozek by nahrazovala umělá inteligence kalkulující chladně a bez chyb. V realitě světa, kde teror patří k opakovaným praktikám, zní jeho kakofonie opravdu bestiálně. Ještě že jde "jen" o hudební nosič, který můžeme kdykoliv vypnout.

Je příjemné, že triumvirát z floridské Tampy nekopíruje tamní osvědčené metody, ale pouští se na hranu močálů cestou dosud neprošlápnutou. Nenacházím ani zrnko podoby s tím, co nazýváme floridskou klasikou. Po spuštění aparátu se ocitám čelem proti barikádě hájící práva demoličního, atmosférického a disharmonického death metalu. Album útočí vyosenou melodikou, která vyhání budík psychotické nálady do červeného pole. Na očním pozadí se mi zobrazují představy hrůzných zátiší, krátery v labyrintu továren, zvalchované údy dělníků pod zříceným jeřábem a jim podobné. Chladný a neústupný kytarový zvuk studí podobně jako kovové konstrukce zábradlí a reznoucích ochozů.

Jako rubáš se nad skladbami vznáší těžká, znervózňující atmosféra. Zčásti ji má na svědomí podladěný a zamlžený zvuk, kterým se ztěžka probíjejí bubny a v němž činely zní jako zavřené v teráriu. Druhou podstatou jsou kytarové stopy jdoucí někde pospolu, chvíli vedle sebe, nesčetněkrát se kříží, kolísají a klamou zdánlivou nemohoucností. Jejich apokalyptický zvuk vyniká v pomalých, rozvážných úderech do strun, kdy se dá snáze rozpoznat chorobná melodika. Bubenické přechody v těchto místech kouzlo okamžiku násobí a narušují dojem monolitu. V divokých partech je to s poslechem horší, tam dominuje nesmiřitelná, zvuková hmota, ve které je těžší zaměřit se na detaily. Posluchač může s odstupem hodnotit celkový dojem nahrávky a vychutnávat atmosféru zkázy, která je snadno uvěřitelná.

Co jde s podobnou nahrávkou ruku v ruce, je pocit přesycenosti a určité znuděnosti při delším poslechu. Skladby mají stejný, zkázonosný náboj, tempo se mění jen zvolna a ani zpěv nepřináší kdovíjaké povyražení. Jde o stále stejný chropot, který se pouze v jedné skladbě (Death) zvýší k nervnímu murmuru, jakým proslul zmrzačený Maniac. Zpočátku je posluchač unesen zkaženým zvukem desky, po chvíli už mu to přijde normální a později nepotlačí zívnutí. Možná si tvůrci tohoto syndromu byli vědomi a snažili se příznaky omezit. Skladbám věnovali přiměřenou stopáž, takže dochází k docela rychlému střídání kapitol. Potom mi přišlo, že se na konec alba dostaly skladby zajímavější a čitelnější, které narušily zaběhnutý rámec. Rozdíly jsou minimální, nenastal žádný stylový obrat, ale v posledních minutách jsem cítil větší zápal. Hypnotická Death je trošku jiná než to, co znělo dosud, podobně mě oslovila Tidal Waves Of Teror. Pravděpodobně jde jen o subjektivní a momentální pocit, který může časem odeznít a na piedestal se prodere skladba jiná.

Nightmarer to s těžkým nářadím umí a jejich výrobky mají punc poctivé kovařiny. V konkurenci podobných umělců se však na přední místo zatím nedostanou. K tomu jim chybí domyslet nějaké vzrušující ornamenty, které je odliší a proslaví.