Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Klip k poslední skladbě Remnants Of A Blazing Sun představuje Red Apollo v téměř celé jejich šíři s melodickými vyhrávkami počínaje a prudšími výstupy konče. Nápad představit kapelu v syrové formě bez zbytečných příkras evokuje video ke skladbě A Mon Âme od Amenry; v našem případě bez slow motion efektu. Ztvárnění videa je z pohledu zachycení emocí kolujících v hudbě pochopitelné, ale z odstupu ne až tak zaujatého posluchače může působit i lehce úsměvně.

V porovnání s předchozí deskou Marche Funèbre (2012) – která sázela na stejné hudební atributy, byť v trochu jiném nazvučení a s větším podílem explozivních riffů – jde o zvukově přitažlivější dílo s typicky hlubokým zvukem podladěných kytar. Nesporným faktem o aktuálním výtvoru německé čtveřice je dobrý poměr mezi relaxační a údernou složkou. Přestože penzum kapely by mělo ležet hlavně v post-hardcoreovém běsnění (a vlastně to tak je), jeví se Altruist jako určité zvolnění dřívějšího nasazení.

V rámci svého žánru je album pestré na zajímavé nápady, leč na větší expedice za hranice konvenčních postupů se nepouští (vyjma obligátních ambientních vsuvek). Výraz kapely jasně směřuje k odkazu švédských Cult Of Luna a příznivci jejich stylu zde budou jako doma. Samozřejmostí jsou i blackovější a post-rockové pasáže. Christopherův hlasový rejstřík není zrovna rozsáhlý a obsahuje vlastně jen hrubý hrdelní chrapot, který ponejvíce připomíná Aarona Turnera z dobře známých Isis. Jak by asi vyzněly jemnější úseky s čistým vokálem, se nedozvíme, ale to nevadí, žánr je ložený a dominantním prvkem ideálního vokálu má být agrese.

Abych vás tedy uvedl do děje, Red Apollo umí zhodnotit sílu a drift svých skladeb (resp. jejich částí) a zasadit je do konzistentního celku, v němž zůstává prostor pro překvapení otevřen. Pak může outro sedmé Dissociative zahřát vkusnou klavírní kompozicí a instrumentální intermezzo Our Lucid Dreams nechá rozeznít galaktické dálavy. Titulní skladba Altruist tlačí na pilu hned od první noty a předčí jí jedině hypnotická pecka The Slaving Eyes, která mě ke kapele přivedla. Hodinový materiál je výborná žánrová poslechovka, na které participuje spousta různých hudebních žánrů a chytlavých nápadů se svěžím groovem.