Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestliže debut "Elektrula" se kapele nadmíru povedl, tak s následující deskou jdou Sad Harmony ještě dále a předkládají album, které si snad nic jiného než absolutorium nezaslouží. Zatímco "Elektrula" má své přednosti v živelnosti a v určité neočekávatelné výbušnosti, „Tete-a-Tete“ naopak prezentuje kapelu v přemýšlivějším a zadumanějším rozpoložení. Obsah alba působí dospěle, zdá se, že kapela v ten správný čas dozrála a na tomto CD posluchači nabízí ty nejšťavnatější plody ze svého rozlehlého sadu. Sad Harmony dosáhli určitého řádu ve svých kompozicích, vymezili si svůj styl a našli osobitý zvuk v prostorách zavedeného studia Shaark pod producentským dohledem Standy Valáška a Toma Šlápoty. Výsledkem je vzácně vyvážená nahrávka jak po stránce skladatelské, tak produkční, k níž je radost se i po letech vracet.

Důležité je, že kapela neztratila nic ze své hravosti. Různobarevné zvukové koláže určitě jen tak nepřestanou posluchače ohromovat a i po x-tém poslechu je ve skladbách na „Tete-a-Tete“ stále co objevovat. Kytarovou práci jsem vychvaloval už v recenzi na "Elektrulu" a zde bych mohl v podstatě zopakovat totéž. Ve smyslu prvního odstavce snad jen doplním, že je na výsledku hodně znát, že muzikanti šli do studia o nezanedbatelné zkušenosti bohatší, ať už se jednalo o zkušenosti z nahrávání předchůdce, nebo o jistotu a vyhranost z koncertní činnosti. Rovněž Skunyho zpěv zaznamenal pokrok. Na tomto albu se vydává ještě do rozmanitějších vokálních zákoutí a skladbám jeho variabilita nesmírně sluší. A protože bez Hany Nagolové by to asi nešlo, i její příspěvek zde má své pevné místo.

Zmínil jsem ucelenost alba, což ale neznamená, že by toto kompaktní vyznění popíralo variabilitu nálad. Sad Harmony toho dosahují pomocí svižnějších šlapavých kousků jako "Two Circles", "Preama" nebo "Hanele a Shloymele", které prokládají melancholičtějšími a tempově klidnějšími "The Evening Star", "Got to Luke" nebo "Around Axis". Ne vždy ale platí, že rychlejší tempo přináší pozitivnější emoce a pomalejší naopak. Tím by Sad Harmony byli příliš průhlední a to oni nejsou. Stejně tak s inspiračními proudy, které do kapely ženou múzy to není jednoznačné; místy je slyšet odkaz Paradise Lost, některé momenty mi připomínají vzdušnost pozdějších Amorphis. Významnější roli zde hrají elementy, které na předchozím albu teprve vystrkovaly drápky. Mám na mysli odkazy na rockovou hudbu sedmdesátých let (především v použití hammondek a „retroefektů“ v některých kytarových partech – např. v Engine Driver) a vlivy folkové hudby, které se promítly např. do podoby druhé skladby „Hanele & Shloymele“ a které naplno povstávají v závěrečné KRÁSNÉ adaptaci lidovky „Ode mlýna ke mlýnu“.

Tato závěrečná skladba je asi nejzajímavější položkou na albu už jen tím, že se na ní podílí kompletní cimbálovka. Výsledek však předchází veškerá očekávání. Toto spojení není jen přímou konfrontací dvou hudebních světů, ale dokonalou symbiózou dvou živoucích organizmů, které vzájemně využívají své přednosti ve prospěch toho druhého i celku zároveň. Vyjma hostujícího cimbálu včetně zpěváka Karla Kučery dodává skladbě nevšední nádech také (rovněž hostující) kytarista Petr Mores, jehož sóla doslova berou dech a zejména v gradujícím finále se nemůžu nabažit příjemného mrazení v zádech. Ale než se dostanete až k závěru alba, čeká vás mnoho velkolepých zážitků, na to vemte jed. Ať už se jedná o zmiňované šlapavé kytarovky „Preama“ a „Two Circles“, podmanivou baladu „The Evening Star“, plíživou a temnou „My Lover“ s agresivním vokálem nebo progresem načichlou „I Use My Brain Again“, prožitek se dostaví stejně intenzivní. Přitom jde jen o zlomek této výkladní skříně naléhavého „doomy rocku“, jímž tato moravská formace ukazuje světu, že co do kvality a osobitosti se nemusí v konfrontaci se špičkou cítit méněcenně.