Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Six Feet Under - Undead

Six Feet UnderUndead

Jirka D.8.7.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nepřekvapující deska. Pro někoho jasně definovaný monolit signovaný seňorem Barnesem a tedy důvod ke spokojenosti, pro dalšího jen další z řady alb SFU, kterému se dostane dvou tří poslechů a následnému odsunu do složky archív.

Six Feet Under sleduju tak po očku, sem tam osvěžím hudební zážitky přehráním spíš nějaké starší nahrávky, ale pravidelný příděl nechávám jiným. Moje zvídavost ohledně nové desky měla dva důvody, z nichž jeden je jasný a je jím mediálně dlouhodobě a detailně sledovaný zemětřas v sestavě SFU, který vedle frontmana Chrise Barnese přečkal jen kytarista Steve Swanson. Odejití Butler & Gall se roztrousili v jiných kapelách méně i více zvučných jmen, a když k tomu všemu přidáme i nedávné mihnutí se dalších dvou členů v sestavě SFU s délkou trvání zhruba rok, vyjde z toho zmatený guláš ne nepodobný české politické scéně. Otázka „co z toho vylezlo?“ je jistě na místě. Abych nezapomněl na ten druhý důvod – líbí se mi obal, v diskografii SFU patří k těm opravdu zdařilým.

 

Pokud by se snad něčí myšlenky ubíraly směrem takovým, že nová deska bude oproti předchozím jednak jiná díky nově příchozím členům, o jejichž částečnému vlivu na tvůrčí proces Barnes tu tam cosi utrousil, a nebo za druhé uspěchaná a cejchovaná zmatky kolem sestavy, což by nebylo nikterak překvapivé, pak je třeba hned v úvodu napsat, že ani jedna domněnka není zcela správná. Nová deska SFU vykazuje všechny známky tradičního rukopisu kapely, kterému jedni holdují a druzí mluví stále cosi o odpadlíkovi z Cannibal Corpse. V dosti neutěšených morbiditách hovící si Barnes evidentně drží opratě pohřebního spřežení nadále pevně ve svých rukách a fanouškům servíruje přesně odměřenou porci bytostně hutné porce death metalu rozkolísané kvality.

 

Osobně dávám přednost oněm rytmicky jednoduchým, ale téměř tanečně energickým skladbám, pro jejichž souhrnný popis se vžil název death‘n’roll, který k tvorbě SFU tak nějak patří. Jako etalon mi slouží zásek „Victim of the paranoid“ z desky Maximum Violence (1999), kterou mám tak nějak nejraději, ale vzhledem k našemu zpola platonickému vztahu bych v tom nehledal žádnou velkou vědu. Novinka symbolického názvu Undead začíná zhusta, groovy skladba „Frozen at the moment of death“ patří k těm rychlejším na albu a její čelní umístění na 40 minut trvající nahrávce je jasné a logické; zametání podlahy s nepřipraveným posluchačem hned v úvodu patří k folklóru většiny dnešních (rádoby) tvrdých desek. Jenže pak se album ustaluje ve vyjetých kolejích zemitého a vlastně poměrně pomalého death metalu, ve kterém vedle klasického riffování, občasného sóla a hrubě jedinečného Barnesova hlasu nic nového nenajdete. Vedle poměrně nezajímavých skladeb se tu a tam vyskytne veselejší kousek, taková „Molest dead“ rašpluje staré kostry opravdu zhurta a vokál snad nemůže být posazen níže, než jak je tomu právě tady. Celkově mám dojem, že se na tomto albu chtělo hodně tlačit na pilu a znít tvrdě, nabroušeně a světu dokázat, že spojovat staré železo se SFU zatím vůbec není na místě. Barnes se pro mě překvapivě omezuje především na svoje hluboké vokální polohy a až na výjimky ignoruje mnou tolik oblíbený „zaškrcený“ hlas, jenž s tou klasickou hlubokou orbou kontrastuje vynikajícím způsobem.

 

Novinka Undead prostě nepřekvapuje. Nebudí ve mě nadšenecké reakce ani větší pocit nudy, ona prostě plyne, jednotlivé skladby se celkem snadno slévají do jednoho mohutného toku, ze kterého tu a tam vykoukne zajímavý moment (melodika v „Near death experience“, nápaditá kytara ve „Vampire apocalypse“,…), chytlavá pasáž nebo dobrý nápad, ale jako celek vytváří až zatraceně dost jednotvárný kus hmoty. Musel jsem desku projekt opravdu hodně krát, aby se mi v hlavě začaly oddělovat jednotlivé skladby od sebe a i tak vidím přínos Undead spíš v dobře fungující kulise pro jinou činnost, než v poslechové záležitosti pro samotářské hudební seance.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky