Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psal se rok 2013, kdy vznikla kapela The Clouds Will Clear a psal se rok 2014, kdy stejná kapela vydala svou první nahrávku - stejnojmenné EP. Byly to časy, kdy kapelu a její tvorbu tvořili především Angelo a Tobi (kytary, synťáky, samply) a teprve až živé hraní v následujících letech doplnilo sestavu o basáka Andrease a bubeníka Gerolda. Tak dramaticky to zní. Anebo jen vypadá. A co je vlastně na pořadu dne? Instrumentální post-rock. Kombinace slov už tak omšelá, že jakýkoliv další posun významu tohoto spojení je prakticky nemožný. Nebo ne?

Nebo ne. The Clouds Will Clear, které si pro další psaní dovolím zkrátit na TCWC, reprezentují ty nejtradičnější tradice tohoto sub-žánru a pro vás to může znamenat prohru i výhru současně. Skoro si ani netroufám začít vyjmenovávat všechny ty ostatní a starší soubory, které trylkováním na kytary definovaly pravidla hry a další a další kapely, které všechno dovršily, podtrhly a sečetly s jasným výsledkem pro všechny ostatní - nic dalšího už vymyslet nelze. Stavte se na hlavu, trylkujte rychle nebo pomalu, promítejte na plátno za kapelu scenérie z přírody, z vesmíru, z konce světa nebo třeba jen rozmazané barvy prohnané přes LSD, všechno marně - všechno už tu totiž bylo a všechno už tu bylo hodně dobře.

Kam zařadit TCWC? Tak někam mezi všechno doprostřed. Napadnou vás Russian Circles, použitými samply vás napadnou třeba výteční Lost In Kiev, napadnou vás možná i This Will Destroy You, k nimž se i oficiálně odkazuje. Ve výsledku je to dost jedno, protože vás může napadnout dalších deset dvacet jmen a v podstatě neuděláte chybu. Specifický výraz lze dohledat těžko. TCWC ladí hodně do jemných odstínů, z příslovečné kombinace kytarové pohody a kytarové bouře převážně volí tu pohodu a spíš hrají na klidnou notu pro všechny snílky, co rádi sjíždí na kytarách malé kopce s ruční brzdou napůl vytaženou. Nic proti. Druhý poslech jsem volil v podvečer před spaním, v období celkového tělesného i intelektuálního úpadku a bylo mi s touhle deskou docela fajn.

Příčinu bych hledal hlavně v tom, že zvuk desky nestojí jen na kytarách, ale docela vkusně se v něm objevují samplované plochy / zvuky / hlasy a taky syntezátory nezůstávají pozadu a předou místy hodně zajímavou nit. Znovu se odkazuji k Lost In Kiev - zkuste takovou Attack Warning a zjistíte, že nejen rytmika a kytary dělají post-rock a že dostatečně silné jističe umožňují zapojit dostatečně zajímavou paletu nápadů. Časem možná i u nás.

Celkově bych to uzavřel asi tak, že hodnotit po prvním poslechu, byl by to ortel s malým ó, ale s přibývajícími poslechy v podvečerním klidu (mínus dvě děti, mínus jedna žena, plus trochu vína) nahrávka přesvědčuje když ne originalitou, tak aspoň lehkou naléhavostí, intimitou a takovým hřejivým, lidským teplem. Vlastně mě to nakonec docela překvapilo.